ECLI:CZ:US:2014:1.US.561.13.1
sp. zn. I. ÚS 561/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Hany Šestákové, zastoupené JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem, se sídlem náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 11. 2012 č. j. 6 Co 2532/2012-1174, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, neboť při jeho vydání krajský soud postupoval v rozporu s čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tak porušil její základní ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces.
2. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodoval v řízení o výchově a výživě dvou nezletilých dětí a o jejich styku s rodiči (stěžovatelka je matka dětí) a s mateřskými prarodiči. V tomto řízení bylo rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 6. 2012 č. j. 13 Nc 5/2009-1113 rozhodnuto zejména o svěření nezletilých dětí do výchovy stěžovatelky ode dne následujícího po právní moci daného výroku (a pro dobu předcházející do výchovy otce) a o výživě nezletilých dětí. K odvolání otce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 13. 11. 2012 č. j. 6 Co 2532/2012-1174 změnil rozsudek okresního soudu zejména tak, že obě nezletilé děti svěřil do výchovy otce, nad jejich výchovou stanovil dohled a rozhodl o povinnosti stěžovatelky přispívat na výživu nezletilých dětí. Krajský soud při svém rozhodování vyšel jednak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jednak ze skutkových zjištění, která učinil sám na základě doplněného dokazování v průběhu odvolacího řízení. S ohledem na tato zjištění krajský soud neshledal důvod ke změně výchovy nezletilých dětí oproti stávajícímu stavu, kdy jsou nezletilé děti ve výchově otce.
3. Podle stěžovatelky je napadený rozsudek krajského soudu nepřesvědčivý, neboť mění rozsudek soudu prvního stupně na základě odlišných skutkových a právních závěrů, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí a jež krajský soud učinil, aniž by provedl nové dokazování nebo významněji opakoval či doplnil dokazování soudu prvního stupně. Hodnocení důkazů je přitom výsostným právem nalézacího soudu; krajský soud neměl zákonnou možnost ke změně rozsudku nalézacího soudu. Rozsudek krajského soudu navíc pomíjí námitky stěžovatelky proti odvolání otce a s ohledem na průběh odvolacího řízení jde o rozhodnutí překvapivé. Stěžovatelka dále poukazuje na pochybení krajského soudu při hodnocení důkazů, konkrétně pak na přeceňování významu znaleckých posudků, a na skutečnost, že v odvolacím řízení se přezkoumává správnost rozsudku soudu prvního stupně ke dni jeho vyhlášení, což krajský soud nevzal v úvahu.
4. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah rozhodnutí krajského soudu i okresního soudu, přiložených k ústavní stížnosti, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Stěžovatelčiny stížnostní námitky vůči napadenému rozsudku směřují především proti procesu dokazování před krajským soudem. K tomu Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 občanského soudního řádu. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" jím provedené. Pouze pokud by Ústavní soud zjistil očividný rozpor mezi skutkovými zjištěními vyplývajícími z důkazů provedených v řízení před obecnými soudy a právními závěry, jež z nich obecné soudy dovodily, musel by konstatovat porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu hlavy páté Listiny a čl. 90 Ústavy (viz např. nález sp. zn I. ÚS 101/97 ze dne 11. 3. 1999, N 40/13 SbNU 287, odkazující též na nález sp. zn. I. ÚS 287/96; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz).
8. Takové pochybení krajského soudu však Ústavní soud neshledal. Nelze souhlasit se stěžovatelkou, že v občanském soudním řízení by hodnocení důkazů bylo výsostným právem nalézacího soudu; naopak odvolací soud dle občanského soudního řádu není vázán skutkovým stavem zjištěným nalézacím soudem a je oprávněn dokazování mimo jiné doplnit. To v souladu se zákonem učinil v nyní posuzované věci i krajský soud, přičemž následně zohlednil jak nově zjištěné skutečnosti, tak skutkové (i právní) závěry soudu prvního stupně. Krajský soud se tedy nedopustil nepřípustného přehodnocení skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně bez dalšího, nýbrž po doplnění dokazování zhodnotil všechny skutečnosti zjištěné jak v předcházejícím řízení nalézacím (včetně informací obsažených ve znaleckých posudcích), tak v řízení odvolacím a na základě toho dospěl k novým skutkovým a z nich plynoucím právním závěrům, což srozumitelně osvětlil a odůvodnil. Odůvodnění napadeného rozsudku je v tomto ohledu velmi přesvědčivé a podrobné, pečlivě se vypořádává též s tvrzeními jednotlivých účastníků řízení a Ústavní soud mu celkově nemá co vytknout. Krajský soud postupoval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, do čehož Ústavní soud nemůže bez dalšího zasahovat, a to ani na základě nesouhlasu stěžovatelky se závěry krajského soudu, neboť sám její nesouhlas nemůže založit protiústavnost těchto závěrů a postupu, jenž jim předcházel.
9. Z uvedeného též plyne, že se nelze ztotožnit ani s námitkou stěžovatelky, že krajský soud měl posuzovat toliko správnost rozsudku soudu prvního stupně v době jeho vyhlášení. Naopak i na rozhodování krajského soudu jako soudu odvolacího se vztahuje pravidlo, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§154 ve spojení s §211 občanského soudního řádu; srov. např. též Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1059). Krajský soud proto v souladu se zákonem při svém rozhodování zohlednil mimo jiné nově nastalé okolnosti (v souvislosti s výchovou nezletilých dětí u otce), které způsobily odpadnutí zásadních důvodů okresního soudu pro změnu výchovného prostředí nezletilých dětí od otce k matce, tj. stěžovatelce.
10. Stěžovatelka dále namítala též nepřípustnou překvapivost napadeného rozhodnutí. Ovšem ani této námitce nelze přisvědčit. Za "překvapivá" rozhodnutí, rozporná s principy spravedlivého procesu, jsou v judikatuře Ústavního soudu zpravidla považována mimo jiné ta rozhodnutí, jimiž soud druhého stupně změní rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. K takové situaci však v projednávané věci nedošlo. V celém řízení šlo o úpravu práv a povinností rodičů k nezletilým dětem, o jejich svěření do výchovy usilovali oba rodiče; v řízení před krajským soudem pak bylo též doplněno dokazování, z něhož vyplynuly nové skutečnosti a k němuž se stěžovatelka měla právo vyjádřit a i vyjádřila. Nehledě na to, že stěžovatelka tedy mohla být subjektivně "překvapena" odlišnými závěry krajského soudu oproti soudu prvního stupně, nelze mít napadený rozsudek krajského soudu za tzv. překvapivé rozhodnutí ve smyslu vymezeném výše (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3040/12 ze dne 15. 10. 2012).
11. Konečně pokud stěžovatelka namítala, že krajský soud nereflektoval všechny její námitky k odvolání otce zmíněné v jejím vyjádření k tomuto, ani zde jí nemůže Ústavní soud přisvědčit. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se naopak podává, že krajský soud reagoval na všechna podstatná tvrzení účastníků řízení a tato zohlednil; z odůvodnění rozsudku je mimo jiné též patrné, že krajský soud se neztotožnil se stěžovatelčiným poukazem na nedostatečné náležitosti odvolání otce, přičemž Ústavní soud v daném případě považuje posouzení přípustnosti a náležitostí podaného odvolání ze strany krajského soudu za dostatečné. Ostatně je vhodné též poukázat, že dané řízení před obecnými soudy mělo povahu nesporného řízení, jež se vyznačuje mnohými specifiky, včetně povinnosti odvolacího soudu přezkoumat napadené rozhodnutí soudu prvního stupně i bez uvedení odvolacích důvodů v odvolání (§212a odst. 2 občanského soudního řádu).
12. Ústavnímu soudu tak nezbylo než konstatovat, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích nebylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny ani čl. 90 Ústavy, a podanou ústavní stížnost proto odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu