ECLI:CZ:US:2014:1.US.604.14.1
sp. zn. I. ÚS 604/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Michaelou Kubíkovou, advokátkou Advokátní kanceláře Tesařová & Kubíková, s. r. o., se sídlem Bohunická 517/55, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013 č. j. 8 Tdo 560/2013-56, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2013 sp. zn. 4 To 442/2012 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2012 sp. zn. 88 T 18/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku městského soudu z důvodu porušení jeho ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 8, čl. 11, čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně uznán vinným z pokračujícího trestného činu (přečinu) lichvy, kterého se měl dopustit dvaceti čtyřmi útoky v průběhu let 2005 až 2009 a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců ve věznici s dozorem a peněžitému trestu ve výši 100.000 Kč. Krajský soud v Brně, jakožto soud odvolací, napadeným rozsudkem zrušil výrok o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a stěžovateli výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu dovolání k Nejvyššímu soudu, které však bylo odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, které popíralo stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Dále poukazuje na to, že byť mu byl trest podmíněně odložen na zkušební dobu, tak mu bezprostředně hrozí výkon trestu v důsledku jiného trestního řízení, v němž již byl nepravomocně odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. října 2013 sp. zn. 39 T 6/2013, tudíž je bezprostředně ohroženo i jeho právo na osobní svobodu. Jelikož hodnocení činnosti, za kterou byl stěžovatel pravomocně odsouzen, bylo provedeno podle trestní normy vyložené striktně v neprospěch stěžovatele, přičemž současně došlo k neodůvodněnému vyloučení použitelnosti trestní normy, která by stěžovateli umožnila příznivější výsledek, bylo též porušeno právo stěžovatele nebýt podroben trestní represi jinak, než ze zákonem stanovených důvodů. Uložený peněžitý trest je pak zásahem do jeho vlastnického práva. Trestné činnosti se měl stěžovatel dopustit tím způsobem, že v období let 2005 až 2009 sám či jako zmocněnec obchodních společností, uzavřel s fyzickými osobami (dále též jako "dlužníci") smlouvy o půjčkách. Součástí uvedených smluv byla odměna za půjčení peněz, která byla obvykle stanovena ve výši 36% jistiny za rok předpokládaného trvání smlouvy, přičemž dlužník měl svůj dluh plnit splátkami po dobu tří let. Jednotlivé případy se pak odlišovaly v zásadě pouze způsobem umořování jistiny a odměny. Součástí smluv byly též zajišťovací instrumenty, obvykle zástavní právo, smluvní pokuty pro případ prodlení, ujednání o ztrátě výhody splátek. Vedle toho bylo mezi stěžovatelem a jeh dlužníky ujednáno, že stěžovatel bude vyvíjet činnost směřující k refinancování dluhu dlužníků u některého ze spořitelních družstev. Tato část dohody byla učiněna ve formě ústní; v průběhu řízení existence tohoto ujednání byla zcela prokázána. Rovněž bylo v řízení prokázáno, že stěžovatel dlužníkům výslovně a zcela popsal podmínky, které je třeba dodržet k uskutečnění refinancování. V případech, které byly posouzeny jako útoky pokračujícího trestného činu lichvy, dlužníci nedodrželi podmínky, které byly nezbytné k realizaci uvedeného refinancování, a tak k němu v těchto případech skutečně nedošlo. Podle stěžovatele byla nesprávně vypočítána a srovnávána úroková sazba. Rozsudek odvolacího soudu je pak podle stěžovatele neúplný, nesrozumitelný a zcela nepřesvědčivý. Stěžovatel dále vytýká Nejvyššímu soudu, že odmítl jakkoliv prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů, ačkoliv bylo namítáno, že v řízení nebylo přihlédnuto k zásadnímu důkazu, který zcela podkopává přesvědčivost a koherenci závěrů soudu prvního stupně. Nejvyšší soud tedy připustil, aby porovnání plnění k vzájemnému plnění proběhlo bez náležitého zjištění výše úroku ze smlouvy o půjčce. Stěžovatel v trestním řízení předložil důkazy osvědčující, že pro jiné dlužníky, kteří podmínky refinancování splnili, slíbenou činnost uskutečnil. Současně bylo též poukázáno, že stěžovatel (s cílem umožnit refinancování dluhů u spořitelních družstev) poskytl za dluhy těchto refinancovaných dlužníků zajištění, kterého by refinancování dlužníci jinak nedosáhli. Svévolným výkladem trestní normy byl tedy dle svého názoru stěžovatel též zasažen na právu být souzen a trestán jen ze zákonných důvodů, jak bylo již uvedeno výše v tomto článku stížnosti. Stěžovatel dále namítá, že nemohl poznat, že jím sjednávaná odměna, která nedosahovala ani úrovně tří čtvrtin v dosavadní judikatuře uvedené lichevní výše, by měla být sazbou lichevní podle §118 trestního zákoníku. Za minimálně stejně významnou skutečnost ovšem stěžovatel pokládá, že jeho jednání bylo (v souvislosti s některými z útoků trestného činu) šetřeno již v průběhu roku 2007 pro podezření trestného činu zpronevěry a trestného činu podvodu. Civilní soud (konkrétně Okresní soud v Břeclavi) pak směrem ke smlouvě, jejímž sjednáním měl stěžovatel spáchat útok č. 6 trestného činu, uzavřel, že tuto shledává souladnou se zákonem.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci.
7. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
8. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471). Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud rovněž neshledal. Naopak veškeré konkrétní námitky uplatněné stěžovatelem v ústavní stížnosti, které již byly předneseny i před obecnými soudy, byly obecnými soudy přesvědčivě vypořádány a napadená rozhodnutí byla řádně odůvodněna.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu