ECLI:CZ:US:2014:1.US.708.14.1
sp. zn. I. ÚS 708/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Rudolfa Zatloukala, zastoupeného JUDr. Daliborem Grůzou Ph.D., advokátem se sídlem Mírová 4, 693 01 Hustopeče, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2011, č. j. 37 K 47/2000-470, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 9. 2011, č. j. 3 Ko 14/2011-482, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014, č. j. 29 Cdo 325/2012-548, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 2. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že kupními smlouvami ze dne 14. 1. 2000 převedlo Pekařství Hustopeče, spol. s r.o., se sídlem v Břeclavi, J. Palacha 22 (dále též jen "úpadce") na stěžovatele v ústavní stížnosti jmenované nemovitosti. Předmětné kupní smlouvy byly prohlášeny pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2004, č. j. 4 Cm 275/2002-58 za absolutně neplatné, a tudíž jsou účastníci povinni si navzájem vrátit poskytnutá plnění. Stěžovatel tvrdí, že svou pohledávku za úpadcem v celkové výši 3 460 000 Kč (výše kupní ceny) nemohl v konkursním řízení uplatnit řádnou přihláškou, když platnost výše uvedených kupních smluv byla zpochybněna konkursním správcem teprve dopisem ze dne 30. 7. 2002, tedy po uplynutí lhůty k možnému přihlášení pohledávky ve smyslu §22 odst. 2 věta první zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném ke dni 18. 12. 2001, kdy byl prohlášen konkurs na majetek úpadce (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"). Stěžovatel poukazuje na judikaturu Vrchního soudu v Praze a na ustanovení nového insolvenčního zákona, podle kterých pohledávku, která nemohla být v konkurzním řízení uplatněna, není nutné přihlašovat. Stěžovatel považuje za nespravedlivé, že insolvenční správce uplatnil neplatnost dotčených kupních smluv až po uplynutí lhůty k přihlášení pohledávky, kdy stěžovatel již svoji pohledávku přihlásit nemohl. Podáním ze dne 25. 2. 2014 doplnil stěžovatel ústavní stížnost v tom smyslu, že předmětné kupní smlouvy byly registrovány v katastru nemovitostí, stěžovatel tedy neměl důvod se domnívat, že by se jednalo o převod neplatný, jak presumují v ústavní stížností napadených rozhodnutích obecné soudy.
Ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 37 K 47/2000, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2001, č. j. 37 K 47/2000-56 byl prohlášen konkurs na majetek úpadce Pekařství Hustopeče, spol. s r. o., se sídlem v Břeclavi, J. Palacha 22. Usnesením ze dne 10. 3. 2011, č. j. 37 K 47/2000-470, rozvrhl Krajský soud v Brně (dále též jen "konkursní soud") mezi konkursní věřitele výtěžek zpeněžení majetku konkursní podstaty úpadce. K přihlášce pohledávky stěžovatele ve výši 3 460 000 Kč konkursní soud uzavřel, že se k ní nepřihlíží dle §22 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. 9. 2011, č. j. 3 Ko 14/2011-482, potvrdil usnesení konkursního soudu. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu zamítnuto.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele postupem Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci ani Krajského soudu v Brně nedošlo.
Soud prvního stupně stejně tak jako Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí stěžovateli vyložil, že přihláška jeho pohledávky byla opožděná, neboť k přihlášení došlo až 5. 10. 2006, tedy po uplynutí lhůty dvou měsíců od prvního přezkumného jednání, které se konalo 3. 5. 2002. Odvolací soud dovodil, že pohledávka stěžovatele vznikla již před prohlášením konkursu, když kupní smlouvy byly uzavřeny 14. 1. 2000 a kupní cena byla zaplacena před jejich podpisem. Stěžovatel se proto mohl po úpadci domáhat vrácení kupní ceny jako plnění z neplatného právního úkonu ihned po jejím zaplacení, neboť právo na vrácení plnění z neplatného právního úkonu vzniká již v okamžiku přijetí takového plnění (předcházejícímu prohlášení konkursu). Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2002, sp. zn. 1 Ko 521/2001, na něž odkazoval stěžovatel, na danou věc dle odvolacího soudu nedopadá, protože se týká pohledávek vzniklých z titulu bezdůvodného obohacení až po prohlášení konkursu (v jeho průběhu) plněním třetí osoby z neúčinného právního úkonu dle §15 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání nebo na základě odpůrčí žaloby dle §16 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání. Odvolací soud má za to, že nejméně od doby, kdy byla stěžovateli doručena výzva dle §27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání (11. 4. 2002), mohl stěžovatel přihlásit pohledávku do konkursu jako podmíněnou pro případ, že by došlo ke zpeněžení nemovitostí. V době prohlášení konkursu totiž věděl, že na nemovitostech vázne zástavní právo, když z rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 6 Cmo 102/2004 se podává, že stěžovatel uplatňoval námitky týkající se neplatnosti zástavní smlouvy již v roce 2002.
Nejvyšší soud se odvolal ve svém napadeném rozhodnutí na řadu svých judikátů, zejména na rozsudek ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 29 Cdo 990/2007, ve kterém konstatoval, že má-li smlouva vady způsobující její absolutní neplatnost, není pro závěr o její neplatnosti určující, kdy a kým byla neplatnost uplatněna, nemá tedy významu, že se žalovaný se neplatnosti dovolal až po prohlášení konkursu na majetek úpadkyně. Také v nyní projednávané věci dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pohledávku z titulu vrácení kupní ceny zaplacené před podpisem absolutně neplatných kupních smluv uzavřených s pozdějším úpadcem mohl dovolatel vymáhat po pozdějším úpadci již ode dne uzavření kupních smluv a nic mu též nebránilo ji přihlásit do konkursu na majetek úpadce prohlášeného 18. 1. 2001. Nejvyšší soud dodává, že se zřetelem k době konání prvního přezkumného jednání stěžovateli nic nebránilo přihlásit pohledávku do konkursu dokonce až v reakci na soupis nemovitostí, jež byly předmětem kupních smluv, do konkursní podstaty úpadce (6. 5. 2002), když propadná lhůta k přihlášení jeho pohledávky do konkursu vedeného na majetek úpadce uplynula až 3. 7. 2002.
Takto řádně odůvodněný závěr obecných soudů je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavá odůvodnění rozhodnutí ve věci jednajících obecných soudů, která se všemi námitkami stěžovatele v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání byly provedeny obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti, která vychází z názoru stěžovatele na výklad dotčených ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání je polemikou s výkladem provedeným obecnými soudy. I případná nesprávnost výkladu podústavního práva však sama o sobě není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu; tím je až kritérium ústavnosti. To se v daných souvislostech nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudem podaný výklad dotčených ustanovení zákona je (či nikoli) výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně který vybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, a jenž tím představuje výklad extrémní, resp. excesivní. Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.
Ústavní soud především nemůže přisvědčit zásadní námitce stěžovatele, že nemohl svou pohledávku řádně přihlásit do konkursního řízení, když platnost výše uvedených kupních smluv byla zpochybněna konkursním správcem teprve dopisem ze dne 30. 7. 2002, tedy po uplynutí lhůty k možnému přihlášení pohledávky ve smyslu §22 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání. Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že insolvenční správce informoval stěžovatele výzvou ze dne 28. 3. 2002 o prohlášení předmětného konkurzu a vyzval jej ve smyslu §28 zákona o konkursu a vyrovnání, aby zaplatil do konkursní podstaty částku 18 471 871,97 Kč, nebo aby složil na účet podstaty cenu zastavených nemovitostí. Lze tedy souhlasit s odvolacím soudem, že minimálně ke dni 11. 4. 2002, kdy mu byla uvedená výzva doručena, měl stěžovatel informaci o existenci úpadku Pekařství Hustopeče, spol. s r. o. V soudním spise je taktéž založen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2004, č. j. 4 Cm 275/2002-58, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na vyloučení předmětných nemovitostí z konkursní podstaty. V odůvodnění tohoto rozsudku se uvádí, že návrh na vyloučení předmětných nemovitostí z konkursní podstaty podal stěžovatel ke Krajskému soudu v Brně dne 4. 6. 2002.
Podle §22 odst. 2 věta první zákona o konkursu a vyrovnání platilo, že k pohledávkám, které jsou přihlášeny později než dva měsíce od prvního přezkumného jednání, se nepřihlíží. Pokud stěžovatel ve lhůtě dvou měsíců od dne 3. 5. 2002, kdy se konalo první přezkumné jednání, svou pohledávku za úpadcem řádně neuplatnil, a Krajský soud v Brně k ní proto z tohoto důvodu nepřihlížel, nelze v takovém postupu Krajského soudu v Brně ani soudů vyšších stupňů ze shora uvedených důvodů spatřovat vybočení z mezí ústavnosti, když nebylo prokázáno, že takto ve lhůtě dle §22 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání nepřihlášenou pohledávku bylo vyloučeno v zákonné lhůtě přihlásit, jak tvrdí stěžovatel, naopak je zjevné, že takto učinit mohl.
Je na každém účastníku řízení, aby svá práva, v souladu s zásadou "vigilantibus iura scripta sunt" ("bdělým náleží práva"), uplatnil řádně. Stěžovatel však své právo řádně neuplatnil, a snaží se dosáhnout nápravy tohoto svého pochybení cestou ústavní stížnosti. Ta ale takovému účelu neslouží. Argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti nelze hodnotit jinak, než jakou pouhou polemiku s ústavně konformními rozhodnutími obecných soudů a nelze jim tedy přisvědčit.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu