ECLI:CZ:US:2014:1.US.71.14.1
sp. zn. I. ÚS 71/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jarmily Ferenčíkové, právně zastoupené Mgr. Josefem Blažkem, advokátem se sídlem Žižkovo nám. 2, Bruntál, proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 6. 2012 sp. zn. 14 C 38/2009, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2013 sp. zn. 71 Co 480/2012 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013 sp. zn. 22 Cdo 1991/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 7. 1. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Bruntále byla zamítnuta žaloba na určení, že stěžovatelka (žalobkyně) má právo věcného břemene přístupu ke studni na pozemku X v obci a k. ú. Horní Město a právo příchodu a příjezdu k čelní straně domu Y v Horním Městě po pozemku X tak, jak je vyznačeno na geometrickém plánu ze dne 17.1.2012, a má právo odběru vody ze studny pod betonovým přístřeškem na pozemku X v k. ú. Horní Město. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky.
3. Obecné soudy dospěly v souzené věci k závěru, že není především splněna podmínka dobré víry stěžovatelky, že jí věcné břemeno opravdu náleží, přičemž nelze vycházet toliko z jejího subjektivního přesvědčení. Na základě dokazování dospěl soud prvního stupně stejně jako soud odvolací k závěru, že se v dané věci mohlo jednat pouze o tzv. výprosu, neboť předchozí vlastník pozemku - obec - přecházení přes pozemek a odběr vody ze studny trpěl. Soud také poznamenal, že stěžovatelka má do domu přístup zajištěn (dům má dva vchody) a pokud se týká odběru vody, je současný vlastník pozemku ochoten jí odběr umožnit, ale pouze přes technické zařízení (potrubí), nikoli ručním odběrem. Takové řešení však stěžovatelka dosud odmítá.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka napadá právní závěry obecných soudů a opakuje argumentaci užitou již v řízení předchozích, tedy že věcná břemena vydržela.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tak je tomu i v daném případě.
6. Ústavní soud ustáleně judikuje, že není povolán přezkoumávat, zda obecný soud z provedených důkazů vyvodil nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 8, nález č. 66). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. Je povolán k přezkumu ústavněprávních principů, tj. zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
7. V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná, neboť jde pouze o aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahuje. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, jak obecné soudy posoudily podmínky pro vydržení věcného břemene, přičemž námitky znovu opakované v ústavní stížnosti lze hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů. Stěžovatelka tak nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatelky na právní posouzení její věci nezakládá porušení práv, jež jsou jí ústavně zaručena.
8. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do některého z ústavně zaručených práv stěžovatelky, musel ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu