ECLI:CZ:US:2014:1.US.904.14.1
sp. zn. I. ÚS 904/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Marianem Babicem, advokátem, se sídlem Růžová 256/14, Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1149/2013-25 ze dne 6. 11. 2013, rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, č. j. 55 To 59/2013-829 ze dne 4. 4. 2013 a rozsudku Okresního soudu v Šumperku č. j. 2 T 48/2011-791 ze dne 4. 12. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí citovaných v záhlaví, neboť má za to, že skutkové závěry obecných soudů nemají podklad v provedeném dokazování, že došlo k porušení jeho práva zajišťovat a předkládat důkazy a že bylo porušeno jeho právo na obhajobu. Přitom odkázal na čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání dílem nedokonaného a dílem dokonaného zločinu podvodu dle §21 odst. 1 a §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) a §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu 5 let, a to za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Opavě č. j. 19 T 7/2011-1804 ze dne 15. 3. 2012.
Trestná činnost spočívala v podstatě v tom, že stěžovatel v době od 17. 5. 2010 do 19. 5. 2010 navštívil postupně jedenáct kadeřnictví, kde vždy kontaktoval odpovědnou osobu a informoval ji, že zdarma zajišťuje prezentaci na internetu. Poté odpovědné osobě (poškozené) předložil k podpisu písemnost označenou "čl. Obsah internetové prezentace a udělení souhlasu ke zpracování dle této smlouvy". Zamlčel přitom, že se jedná o třetí stranu smlouvy, v níž je na straně první mimo jiné uveden závazek uhradit platbu za správu předmětu smlouvy ve výši 1.653.450 Kč s DPH 20 %. Následně zaslal poškozeným poštou dopis s vyrozuměním o registraci a o tom, že prezentace a její správa budou zpoplatněny dle smluvních podmínek. K dopisu přiložil fakturu na částku 3.450 Kč a dále fakturu na částku 150.000 Kč s upozorněním, že pokud nedojde k úhradě faktur, bude jejich plnění vymáháno právní cestou. V jednom případě obdržela poškozená rovnou písemnost, jíž byla vyzvána k vyjádření se k žalobě podané stěžovatelem; poté obdržela rozhodčí nález s tím, že má uhradit stěžovateli částku 5.700 Kč.
Okresní soud v Šumperku vycházel zejména z výpovědí jedenácti poškozených, manžela jedné z poškozených, výpovědí znalců Kriminalistického ústavu Praha a jejich znaleckého posudku. Tyto důkazy považoval za vzájemně souladné. Soud neuvěřil výpovědi stěžovatele, protože s těmito důkazy nekorespondovala. Stěžovatel uváděl, že poškozeným byla předložena celá smlouva (tj. všechny tři její strany), poškozené si měly možnost celou smlouvu prostudovat, a pokud ji následně podepsaly, nemůže jednání stěžovatele spočívající ve vymáhání nároků z takové smlouvy naplňovat znaky trestného činu podvodu.
Na základě stěžovatelem podaného odvolání Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, napadeným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu. Nově rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku, výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3,5 roku. Ve výroku o vině zůstal prvostupňový rozsudek nezměněn.
Odvolací soud se ztotožnil s tím, jak prvostupňový soud hodnotil důkazy. Za podstatné považoval, že všechny poškozené shodně uvedly, že na listině byly toliko údaje o jejich kadeřnictví, o žádné další listině nehovořily a že je fakticky vyloučeno, aby se poškozené vědomě zavázaly k platbě, kterou po nich stěžovatel požadoval. S ohledem na výpovědi poškozených, výpovědi znalců Kriminalistického ústavu Praha a jejich znalecký posudek není podle odvolacího soudu sebemenších pochybností, že obžalovaný poškozeným nepředložil první stranu smlouvy, ve které byl uveden mj. závazek poškozených uhradit platbu za správu předmětné smlouvy. Důkazní návrhy stěžovatele vyhodnotil odvolací soud jako nadbytečné, jelikož skutkový stav považoval za prokázaný bez důvodných pochybností.
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele. Nejvyšší soud neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (deformaci důkazů) a nezjistil ani žádný opomenutý důkaz. Obecné soudy podle něj dostatečně vysvětlily, proč bylo provádění dalších důkazů nadbytečné.
Nejvyšší soud dále zjistil, že obviněný skutečně neměl v řízení obhájce v období od zahájení trestního stíhání, tj. ode dne 5. 11. 2010 až do okamžiku ustanovení obhájce JUDr. Antonína Vaška opatřením soudu ze dne 18. 11. 2010, tato prodleva byla však způsobena překážkami spíše administrativního charakteru a nemohla mít faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním. Jejím jediným praktickým dopadem zůstala skutečnost, že obviněný podal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání bez konzultace s obhájcem. S ohledem na další průběh trestního řízení, kdy již byl obviněný po celou dobu obhájcem zastoupen, a rovněž při vědomí výsledku trestního řízení, nelze v této okolnosti spatřovat takové porušení práva obviněného na obhajobu, které by mohlo zakládat uplatněný dovolací důvod, potažmo porušení práva na spravedlivý proces. Rozhodujícím tak zůstává, že orgány činné v trestním řízení v mezidobí, kdy obviněný neměl obhájce, neprováděly žádné úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí, u nichž by absence právního zastoupení obhájcem mohla mít pro obviněného jakýkoliv negativní důsledek.
Dále Nejvyšší soud uvedl, že k vydání rozhodnutí o nároku na bezplatnou obhajobu mohlo dojít až v okamžiku, kdy stěžovatel důvodnost návrhu osvědčil.
II. Argumentace stěžovatele
Podle stěžovatele je skutkový závěr obecných soudů o tom, že předkládal poškozeným pouze jednu (třetí) stranu smlouvy, v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, konkrétně znaleckými posudky. Z nich má naopak plynout, že smlouva měla už v době podepisování strany tři.
Stěžovatel také opakovaně poukazoval na to, že poškozené ve svých výpovědích shodně uvedly, že na listu papíru, který jim měl stěžovatel předložit, byly uvedeny pouze informace o jejich firmě a otevírací době; žádný jiný text tam údajně nebyl. Rovněž po předložení třetích stran smluv většina poškozených konstatovala, že podpisy na třetích stranách smluv jsou jejich, avšak současně se obsah těchto stran neshoduje s "papírem", který podepisovaly. Znalecké posudky ovšem manipulaci s třetí stranou smluv nezjistily. Proto měly být podle stěžovatele výpovědi poškozených hodnoceny jako účelové a nepravdivé; měly je jen zbavit odpovědnosti za to, že (snad bez náležité pozornosti) podepsaly smlouvu a následně odmítly plnit závazky z ní plynoucí.
Dalšího porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele se dopustil odvolací soud, který stěžovateli neumožnil realizovat jeho právo zajišťovat a předkládat důkazy na svou obhajobu. Neumožnil mu vyhotovení dalšího znaleckého posudku k vyřešení otázky, zda stěžovatel předkládal jednotlivým poškozeným kompletní smlouvu o zajištění internetové prezentace, nebo pouze její poslední stranu. Nepřečetl k důkazu úřední záznamy o vysvětlení, které poškozené podávaly před zahájením trestního stíhání, jejichž obsah je podle stěžovatele v rozporu s výpověďmi v přípravném řízení i hlavním líčení. Tím, že odvolací soud uvedeným návrhům nevyhověl a ani se s nimi argumentačně nevypořádal, zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
Právo stěžovatele na spravedlivý proces bylo porušeno také tím, že v počátku trestního řízení mu nebylo orgány činnými v trestním řízení umožněno plnohodnotně realizovat právo na obhajobu. Stěžovatel nebyl v trestním řízení zpočátku zastoupen vůbec, přestože se jednalo o případ nutné obhajoby. Následně mu sice obhájce ustanoven byl, nicméně orgány činné v trestním řízení ignorovaly žádost stěžovatele o přiznání bezplatné obhajoby, o které bylo rozhodnuto až po více než třech měsících od jejího podání.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel jako oprávněná osoba [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] podal ústavní stížnost poté, co bylo odmítnuto jeho dovolání [§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario]. Ze spisu Ústavní soud zjistil, že napadené usnesení o odmítnutí dovolání bylo stěžovateli doručeno dne 9. 1. 2014. Poslední den dvouměsíční lhůty pro podání ústavní stížnosti připadl na neděli 9. 3. 2014, lhůta proto skončila dne 10. 3. 2014. Ústavní stížnost - s vadami, které stěžovatel později ve lhůtách stanovených Ústavním soudem odstranil - byla prostřednictvím datové schránky odeslána a doručena Ústavnímu soudu dne 9. 3. 2014, tedy včas. Ústavní soud proto ústavní stížnost věcně projednal.
A. Extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (deformace důkazů)
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů, ale soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Už v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) proto upozornil, že do jeho pravomoci nespadá "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy. Důvod pro zásah Ústavního soudu je dán pouze v případě, že "jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (...), případně "jestliže (...) jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy" [nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255)].
Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel předložil poškozeným pouze poslední stranu smlouvy. Podle stěžovatele obecné soudy tento závěr učinily výlučně na základě znaleckého posudku. Z posudku má ovšem podle stěžovatele
naopak plynout, že poškozené podepisovaly kompletní smlouvu o třech stranách. Právě v tom stěžovatel spatřuje extrémní nesoulad skutkových zjištění s vykonanými důkazy.
Ani první, ani druhá část stěžovatelovy argumentace ovšem nemůže obstát. Zaprvé, prvostupňový soud ani odvolací soud neopírají svá skutková zjištění pouze o znalecký posudek, ale (zejména) o výpovědi svědků. Zadruhé, ze znaleckého posudku Kriminalistického ústavu Praha nevyplývá, že by poškozené podepisovaly kompletní smlouvu o třech stranách. V posudku se výslovně uvádí (č. l. 718), že "současné smlouvy nejsou původní smlouvy, které byly podepisovány". To je opřeno mj. o zjištění, že "ručně vypsaný text pod kolonkou ‚Zákazník:' [jména, adresy poškozených] umístěný na prvních listech předmětných smluv se protlačil na třetí listy, přičemž na druhých listech se tento protlačený text nevyskytuje" a že "protlaky podpisů umístěné na třetích listech smluv ... nekorespondují s ručně vyhotovenými podpisy umístěn[ými] na prvních a druhých listech smluv". Obdobně se vyjádřil i znalec (č. l. 785, 786).
Je zjevné, že extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v posuzovaném případě nenastal, proto zde není prostor pro zásah Ústavního soudu. Ve zbytku stěžovatel navrhuje odlišné hodnocení jednotlivých důkazů (zejména výpovědí svědků, které měly podle stěžovatele být posouzeny jako účelové). Tato argumentace ovšem k extrémnímu rozporu skutkové a právní stránky vůbec nemíří, proto nemůže založit ani neústavnost napadených rozhodnutí.
Přestože Ústavní soud nemůže provádět přehodnocování důkazů, k tvrzením stěžovatele dodává následující. Stěžovatel uvádí, že provedl výměnu druhého listu smluv, a namítá, že to udělal ještě před tím, než smlouvu dal k podpisu poškozeným. Těm měl předložit smlouvu kompletní; po podepsání smlouvu údajně neměnil. Tato argumentace stěžovatele ovšem nevysvětluje, proč se ručně vypsaný text pod kolonkou zákazník neprotlačil na druhou stranu smluv, ale až na třetí, ani proč nesouhlasí protlaky podpisů na třetí straně s podpisy na první a druhé straně, jejich neprovedení bylo totiž soudem náležitě odůvodněno.
B. Opomenuté důkazy
"[Z]ákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (...) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal" [nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)].
Ze zmíněných zásad však na druhé straně nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl. V nálezu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239) je konstatován závěr plynoucí z ustálené judikatury Ústavního soudu: "Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno."
Stěžovatel usiloval o vydání originálů smluv a o vyhotovení dalšího znaleckého posudku. Ten měl zodpovědět otázku, zda stěžovatel předkládal poškozeným smlouvu kompletní, nebo jenom její poslední stranu. Dále stěžovatel navrhl čtení úředních záznamů o vysvětlení, které podaly poškozené. Porovnání těchto vysvětlení s tím, co poškozené později uváděly, mělo doložit, že poškozené účelově vypovídají to, na čem se vzájemně dohodly.
Krajský soud v napadeném rozsudku vyhodnotil výpovědi svědků, znalců a provedené znalecké posudky. Na str. 3-5 napadeného rozhodnutí rozebírá, proč nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že se poškozené na obsahu svých výpovědí dohodly, a vyhodnocuje obsah znaleckých posudků. Krajský soud výslovně uvedl, že s ohledem na stav dokazování by bylo provádění dalších důkazů navržených stěžovatelem nadbytečné. Není tedy pravda, že by odvolací soud nezmínil důvody svého postupu, jak tvrdí stěžovatel. Postup odvolacího soudu se opírá o argument nadbytečnosti důkazu; Ústavní soud neshledal, že by došlo k opomenutí důkazů (důkazních návrhů).
C. Porušení práva na obhajobu
Právo na obhajobu je jedním z nejdůležitějších základních práv osob, proti nimž se vede trestní řízení. Ústavní soud připomíná nález ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 22/10 (N 77/57 SbNU 43): "Právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny je považováno za obecné ustanovení, z něhož vychází i právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. V čl. 6 odst. 3 Úmluvy jsou pak zakotvena minimální práva obviněného týkající se jeho práva na obhajobu, a to včetně práva na bezplatnou právní pomoc, čímž toto ustanovení Úmluvy konkretizuje obecný princip spravedlivého procesu vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy ... Práva vyplývající z tohoto ustanovení je nutno vykládat nikoli omezujícím způsobem ... ale při použití ústavněprávní interpretace s ohledem na záruky spravedlivého procesu [viz sp. zn. I. ÚS 592/2000 (N 15/25 SbNU 115)]".
Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva lze čl. 6 Úmluvy, zejména jeho odst. 3, uplatnit již během policejního vyšetřování v případě, že by mohlo ovlivnit férovost soudního řízení, které bude následovat. Způsob, kterým má být čl. 6 odst. 3 Úmluvy aplikován, ovšem závisí na povaze vyšetřování a okolnostech případu. Vždy je totiž třeba zkoumat, zda nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces při posuzování řízení jako celku (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 16. 10. 2001 ve věci Brennan proti Spojenému království, stížnost č. 39846/98, §45; rozsudek ESLP ze dne 27. 11. 2008 ve věci Salduz proti Turecku, stížnost č. 36391/02, §50-52).
Ústavní soud ze spisu zjistil, že stěžovatel neměl obhájce mezi dny 15. 10. 2010 (č. l. 276, 283) a 18. 11. 2010 (č. l. 309). V této době ovšem orgány činné v trestním řízení neprováděly žádné úkony rozhodné pro odsouzení stěžovatele. Absence obhájce v uvedené době tedy nemohla mít negativní dopad na celkovou férovost procesu. Jediným důsledkem tak zůstává, že stěžovatel neměl obhájce při podání stížnosti proti zahájení trestního stíhání; tato okolnost ovšem není s ohledem na další průběh trestního řízení relevantní. Pouhá skutečnost, že obhájce nebyl ustaven tak "bezprostředně", jak si představuje stěžovatel, nezakládá protiústavnost trestního řízení. Ústavní soud připomíná, že se s touto námitkou stěžovatele vypořádal už Nejvyšší soud, na jehož rozhodnutí lze v tomto směru odkázat.
Totéž platí i o námitce, že stěžovateli nebyla dostatečně rychle přiznána bezplatná obhajoba. Až na výše uvedené období stěžovatel po celou dobu obhájce měl a jeho nárok na bezplatnou obhajobu byl uznán poté, co stěžovatel osvědčil důvodnost své žádosti.
Stěžovatel dále namítá, že neměl k původně ustanovenému obhájci důvěru. Neuvádí však, co bylo příčinou tvrzené nedůvěry, ani žádný její konkrétní dopad. Ústavnímu soudu tak nezbývá než konstatovat, že obžalovaný nemá právo na změnu ustanoveného obhájce, pokud to nevyžadují zájmy spravedlnosti (srov. rozsudek ESLP ze dne 14. 1. 2003 ve věci Lagerblom proti Švédsku, stížnost č. 26891/95, §55 a 59; rozsudek ESLP ze dne 25. 9. 1992 ve věci Croissant proti Německu, stížnost č. 13611/88 , §29-30). Nadto převzal obhajobu stěžovatele jiný advokát ještě před tím, než byla podána obžaloba (č. l. 523, 535-536).
Stěžovatel tvrdí, že došlo k porušení čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny, aniž by to jakkoliv argumentačně podpořil. Ústavní soud se tedy tvrzeným porušením těchto článků podrobněji nezabýval, poznamenává ovšem, že jejich porušení by jen těžko mohl shledat. Stěžovatel nebyl ve vazbě a odsouzen byl k podmíněnému trestu, není zde tedy přímý zásah do osobní svobody (čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny); z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplývá, že by soudy předem jakýmkoliv způsobem naznačovaly vinu stěžovatele, není tedy zřejmé, jak měla být dotčena presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny).
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu