ECLI:CZ:US:2014:2.US.1170.14.1
sp. zn. II. ÚS 1170/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Evy Lencové, zastoupené Mgr. Jaroslavem Rychtářem, advokátem, se sídlem Praha 3, Sudoměřská 1038/39, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 58/2014-206 ze dne 14. 2. 2014, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 13 C 387/2006-198 ze dne 9. 12. 2013 a výroku IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 13 C 387/2006-169 ze dne 17. 1. 2013, takto:
Ústavní stížnost a návrh na odklad vykonatelnosti výroku č. IV rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 13 C 387/2006-169 ze dne 17. 1. 2013, se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 3. 2014, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno její ústavní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně žádá o odklad vykonatelnosti výroku č. IV rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 13 C 387/2006, se podává, že stěžovatelka se žalobou ze dne 20. 12. 2006, kterou v průběhu řízení doplnila, domáhala po žalované České republice - Ministerstvu financí zaplacení částky 1 696 568 Kč z titulu práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva dle čl. 11 odst. 4 Listiny. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 13 C 387/2006-169 ze dne 17. 1. 2013 byla žalované uložena povinnost zaplatit stěžovatelce 183 744 Kč (výrok I.), co do částky 1 512 824 Kč a úroku z prodlení byla žaloba zamítnuta (výrok II.), žalované byla uložena povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení 51 715,40 Kč (výrok III.), napadeným výrokem IV. bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky nahradit České republice státem vynaložené náklady na znalečné ve výši 32 429,90 Kč, a výrokem V. bylo uloženo žalované nahradit České republice státem vynaložené náklady na znalečné ve výši 3 938,70 Kč. Výroky IV. a V. soud opřel o ustanovení §148 odst. 1 o. s. ř., podle kterého má stát dle výsledku řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil. Stěžovatelka podala proti zamítavému výroku II. a výroku IV. uvedeného rozsudku odvolání. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2013 č. j. 17 Co 304/2013-194 byla stěžovatelka vyzvána k zaplacení soudního poplatku z odvolání. Protože jej ve stanovené lhůtě nezaplatila, Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným usnesením ze dne 9. 12. 2013 odvolací řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stěžovatelka se proti usnesení o zastavení odvolacího řízení odvolala. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě namítá, že byť podala včas proti zamítavému výroku II. (o věci samé) a proti výroku IV. (o nákladech na znalečné) rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 1. 2013 odvolání a přes výzvu soudu nezaplatila soudní poplatek z odvolání, nebylo rozhodnuto o jejím odvolání proti výroku IV. (ukládajícímu stěžovatelce povinnost nahradit České republice náklady na znalečném ve výši 32 429,90 Kč). Odkazuje na nálezy Ústavního soudu, týkající se příliš extenzivní a formalistické interpretace zákonných ustanovení, která je v rozporu s principy spravedlnosti, a má za to, že Městský soud v Praze nesprávně aplikoval (za situace, kdy byla stěžovatelka jako žalobkyně úspěšná v soudním řízení o náhradu za nucené omezení vlastnického práva co do právního základu věci, a kdy jí byla přiznána náhrada nákladů soudního řízení vůči žalované) ustanovení §212 o. s. ř. a nepřímo také ustanovení §148 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s §142 odst. 3 o. s. ř., jeho argumentace nemůže po právní stránce obstát a představuje formalistický a svévolný výklad vybudovaný bez přesvědčivého, konzistentního, racionálního a logického odůvodnění, přičemž soudy obou stupňů pozapomněly na podstatu soudního řízení, kterým bylo dosažení náhrady za nucené omezení vlastnického práva stěžovatelky vůči českému státu. Cituje část svého odvolání, z něhož vyvozuje, že samostatně odůvodnila odvolání do výroku IV. včetně návrhu, aby odvolací soud změnil napadený výrok č. IV. rozsudku soudu prvního stupně tak, aby náklady znalečného nesl v plném rozsahu žalovaný. Za nesprávné proto považuje odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, v němž je uvedeno, že se nejedná o samostatné odvolání, ale o výrok návazný. Odejmutí možnosti věcného projednání odvolání do výroku IV. včetně požadavku na zaplacení soudního poplatku představuje podle názoru stěžovatelky zásah do jejích ústavně zaručených práv.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a příslušný soudní spis z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu v tom, že nebylo rozhodnuto o jejím odvolání proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým jí byla uložena povinnost nahradit České republice část nákladů na znalečném.
Při posuzování uvedené námitky vyšel Ústavní soud z obsahu spisového materiálu, z něhož vyplývá, že stěžovatelka podala proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, a to konkrétně do výroku o věci samé (kterým byla zamítnuta její žaloba co do částky 1 071 690 Kč) a dále do výroku o náhradě nákladů vzniklých státu úhradou znalečného. Odvolací soud nepochybil, pokud za této procesní situace stěžovatelku vyzval v souladu s ustanovením §9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, k zaplacení soudního poplatku z odvolání dle položky 1.1b, ve spojení s položkou 22.1a Sazebníku soudních poplatků. Předmětem sporu byl totiž nárok stěžovatelky na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny, přičemž finanční částka stěžovatelkou požadovaná má charakter peněžité pohledávky a podléhá poplatkové povinnosti (viz nález sp. zn. I. ÚS 131/2000 ze dne 1. 6. 2000, usnesení sp. zn. II. ÚS 4524/12 ze dne 27. 6. 2013). Protože stěžovatelka, ač řádně vyzvána a poučena o možných následcích nevyhovění výzvě, v soudem určené lhůtě poplatek nezaplatila, odvolací řízení muselo být zastaveno, a to včetně napadeného nákladového výroku o znalečném, který má v daném případě povahu výroku akcesorického, sdílejícího osud výroku hlavního.
Jazykovým výkladem ustanovení §9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích lze bez jakýchkoliv pochybností vyvodit, že po marném uplynutí lhůty určené k zaplacení soudního poplatku soud zastaví celé řízení, v daném případě odvolací řízení, nikoliv pouze jeho část, jak se mylně domnívá stěžovatelka.
Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti je tedy rozhodující zjištění, že stěžovatelčino odvolání nesměřovalo toliko proti uložené povinnosti k náhradě znalečného (v tom případě by odvolání muselo být odvolacím soudem projednáno, aniž by se nevyměřoval soudní poplatek z odvolání), ale že bylo v prvé řadě namířeno proti výroku o věci samé, která podléhá poplatkové povinnosti. Protože vzhledem k postoji stěžovatelky, která soudní poplatek z odvolání odmítla zaplatit, soud nedostal příležitost, aby se odvoláním proti výroku rozsudku soudu prvního stupně zamítajícího část jejího nároku na zaplacení náhrady za nucené omezení vlastnického práva a nemohl se proto věcně zabývat ani návazným výrokem o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů státu. Na tom nic nemění ani povaha žalovaného nároku, na niž stěžovatelka upozorňuje.
Ústavní soud, aniž se tedy mohl zabývat důvodností dalších stěžovatelkou uplatněných námitek, směřujících proti samotné povinnosti k náhradě nákladů řízení státu, uložené výrokem IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, konstatuje, že obecné soudy se při výkladu a aplikaci norem podústavního práva nedopustily přepjatého formalismu či svévole ve smyslu stěžovatelkou citované judikatury Ústavního soudu a ani jinak neporušily právo na spravedlivé soudní řízení, jehož se stěžovatelka domáhá.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 dle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu