ECLI:CZ:US:2014:2.US.1237.14.1
sp. zn. II. ÚS 1237/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Svobody, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Stejskalem, advokátem AK se sídlem nám. Jiřího z Poděbrad 18, 130 00 Praha 3, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. února 2013 č. j. 18 C 170/2012-20, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. července 2013 č. j. 17 Co 188/2013-36, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. října 2013 č. j. 18 C 170/2012-41, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2014 č. j. 17 Co 508/2013-50 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. května 2014 č. j. 18 C 170/2012-57, za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 1 a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. dubna 2014, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 23. června 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 a odst. 2, čl. 37 odst. 2 a odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. února 2013 č. j. 18 C 170/2012-20 bylo rozhodnuto, že žalobci (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") se v řízení o určení, zda osvojení Miroslava Blechy trvalo ke dni 15. ledna 2003, nepřiznává osvobození od soudních poplatků. Uvedené usnesení soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. července 2013 č. j. 17 Co 188/2013-36 bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Usnesení odvolacího soudu obsahovalo poučení, že proti tomuto rozhodnutí je za podmínek uvedených v ust. §237 o. s. ř. přípustné dovolání. Uvedené usnesení městského soudu napadl stěžovatel dovoláním a současně požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro dovolací řízení.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. října 2013 č. j. 18 C 170/2012-41 byl zamítnut návrh žalobce na ustanovení zástupce pro dovolací řízení ve věci určení trvání osvojení. Uvedené usnesení napadl stěžovatel odvoláním. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2014 č. j. 17 Co 508/2013-50 bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Usnesení odvolacího soudu obsahovalo poučení, že proti tomuto rozhodnutí je za podmínek uvedených v ust. §237 o. s. ř. přípustné dovolání. Dle přílohy k ústavní stížnosti i přílohy zaslané Obvodním soudem pro Prahu 1 stěžovatel proti výše uvedenému rozhodnutí Městského soudu v Praze podal u soudu prvního stupně dne 31. března 2014 dovolání.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. května 2014 č. j. 18 C 170/2012-57 bylo podle ust. §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., dovolací řízení ve věci určení, zda osvojení Miroslava Blechy trvalo ke dni 15. ledna 2003, zastaveno, neboť žalobce nezaplatil soudní poplatek splatný podáním dovolání a lhůta k zaplacení soudního poplatku určená soudem marně uplynula. Proti tomuto usnesení bylo v souladu se soudem poskytnutým poučením přípustné odvolání. Dle přílohy připojené k ústavní stížnosti stěžovatel proti výše uvedenému rozhodnutí podal u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 16. června 2014 odvolání.
II.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V souladu s ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Jak výše uvedeno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2014 č. j. 17 Co 508/2013-50 podal stěžovatel dne 31. března 2014 dovolání a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. května 2014 č. j. 18 C 170/2012-57 podal stěžovatel dne 16. června 2014 odvolání. Z ústavní stížnosti však nevyplývá, zda tyto opravné prostředky stěžovatel uplatnil řádně, popř. zda a jakým způsobem o nich bylo rozhodnuto.
Podmínkou, která však musí být v zásadě splněna ještě před podáním ústavní stížnosti podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Vyčerpáním všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není přitom jejich pouhé uplatnění, ale až rozhodnutí příslušného orgánu ve věci (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 209/01 a sp. zn. II. ÚS 143/2000).
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl, když neshledal důvod k postupu podle ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2014
Radovan Suchánek v. r.
soudce zpravodaj