ECLI:CZ:US:2014:2.US.1307.14.1
sp. zn. II. ÚS 1307/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem ve věci ústavní stížnosti Petry Zavřelové, zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, advokátem se sídlem Praha 2, Trojanova 12, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 1. 2014 sp. zn. 49 C 2130/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podanou ústavní stížností žádá o zrušení shora označeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5, kterým měla být porušena ustanovení čl. 1 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), ustanovení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ustanovení čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
Napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka proti žalované (Hypoteční banka, a. s.) domáhala zaplacení částky 7 200,- Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení (které jí mělo vzniknout tím, že bez právního důvodu účtovala poplatek za správu úvěru ve výši 150 Kč měsíčně), a na náhradě nákladů řízení uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalované částku 4 356,- Kč.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti mj. namítá porušení svého práva na zákonného soudce z toho důvodu, že pro vyřízení jeho věci byl obvodním soudem zřízen speciální senát (49 C), do kterého byl přidělen soudce JUDr. Michal Holub, místopředseda soudu a jeho tiskový mluvčí pro občanskoprávní věci, "u kterého byl v té době znám jeho odmítavý postoj" ke stěžovatelem uplatňovanému nároku, přičemž si uvedený senát v rozporu s rozvrhem práce "stáhl" i případy, které napadly k soudu v době před jeho zřízením; tím byli současně z rozhodování vyloučeni ostatní soudci, kteří v kauze vrácení bankovních poplatků dosud nerozhodovali.
Nadto stěžovatelka namítá, že nalézací soud rozhodl bez nařízení jednání dle ustanovení §115a o. s. ř., přestože v dané věci nebyly naplněny materiální předpoklady takového postupu. Svůj postup odůvodnil obvodní soud tím, že s ním stěžovatelka vyslovila souhlas v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Tento souhlas však stěžovatelka udělila v situaci, kdy byla přesvědčena, že tvrzené skutečnosti a předložené důkazy zcela dokládají její nárok. Následný vývoj však ukázal, že soud toto přesvědčení nesdílí, neboť elektronický platební příkaz odmítl vydat a návrh označil z hlediska vylíčení skutkových okolností za neurčitý a v něm obsažená tvrzení tedy nepovažoval za "úplná", navíc banka zaslala své vyjádření, k němuž se stěžovatelka nemohla vyjádřit (neboť jí bylo zasláno až po vydání napadeného rozsudku) a kromě toho svůj původní souhlas zpochybnila i svým návrhem na přerušení řízení. Z těchto důvodů má stěžovatelka za to, že obvodní soud neměl rozhodnout bez nařízení ústního jednání.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatelčiny výše uvedené námitky se za situace, kdy se jedná o jednoinstanční řízení (z důvodu bagatelnosti věci), překrývají s tzv. zmatečnostními důvody ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 písm. f), event. i písm. e) a §229 odst. 3 o. s. ř. Z ústavní stížnosti se však nepodává, že by stěžovatelka žalobu pro zmatečnost podala, natož pak, že by již tento mimořádný opravný prostředek (plně) "vyčerpala", tedy dosáhla rozhodnutí o něm (srov. i ustanovení §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní stížnost je ke standardním procesním institutům ochrany práv prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že rovněž obecné soudy jsou povolány k ochraně základních práv fyzických a právnických osob (čl. 4 Ústavy), a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu jimi vedeného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).
Obecně proto platí, že navrhují-li stěžovatelé v ústavních stížnostech odstranění vad rozhodnutí obecných soudů, mělo by to být jen v případech, kdy se jim nepodařilo docílit zjednání nápravy cestou obecného soudnictví. Jestliže však stěžovatelé své věci, chápáno materiálně, tj. v komplexu celého právního řádu, před obecnými soudy řádně neukončili, vystupuje zde překážka provedení věcného ústavněprávního přezkumu (srov. k tomu například judikaturu Ústavního soudu zreprodukovanou v usnesení ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 3368/13, popř. usnesení ze dne 20. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 3893/13). Tato překážka svou povahou (ve vztahu k subsidiaritě ústavní stížnosti) dopadá jak na situaci, kdy stěžovatelé souběžně s ústavní stížností podali procesní prostředky k ochraně svých práv v rámci obecného soudnictví, tak (resp. tím spíše) na situaci, kdy stěžovatelé právním řádem nabídnutou možnost vydat se (ještě) cestou obecného soudnictví ani nevyužili.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Nadto je možno dodat, že pokud jde o stěžovatelčiny námitky směřující do merita věci (jež netřeba na tomto místě rekapitulovat), jedná se o námitky obdobné s těmi, se kterými se Ústavní soud vypořádal v nálezu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (dostupný na http://nalus.usoud.cz); jím v bodu 37 uvažovaný postup Nejvyššího soudu potom nalezl reálného výrazu ve Stanovisku jeho občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 23. 4. 2014 (dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2014
Radovan Suchánek v.r.
soudce zpravodaj