ECLI:CZ:US:2014:2.US.1391.13.1
sp. zn. II. ÚS 1391/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti DOGROSE, a. s., se sídlem nám. Jiřího z Lobkovic 2406/9, 130 00 Praha 3, zastoupené Mgr. Lenkou Hnilicovou, advokátkou se sídlem Lublaňská 6/55, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. března 2013 č. j. 8 As 12/2013-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 2. 5. 2013, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, která i v jiném splňovala formální náležitosti §34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaných spisů Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 12/2013 a Městského soudu v Praze sp. zn. 7 Ca 307/2009 bylo zjištěno, že Úřad Městské části Praha 4, odbor stavební, uložil stěžovatelce rozhodnutím ze dne 19. 6. 2009 č. j. P4/78409/09/OST/KABA/1403 povinnost uhradit exekuční náklady ve výši 100 365, 48 Kč, tuto povinnost svým rozhodnutím ze dne 24. 8. 2009 č. j. S-MHMP 620757/2009/OST/Ca potvrdil. Stěžovatelka napadla výše uvedená rozhodnutí správního orgánu žalobou u Městského soudu v Praze, který rozhodl tak, že ji rozhodnutím ze dne 7. 12. 2012 č. j. 7 Ca 307/2009 - 52 zamítl. Proti zamítnuté žalobě podala stěžovatelka kasační stížnost. Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve podmínkami řízení a zjistil, že kasační stížnost byla doručena opožděně, jelikož ji stěžovatelka podala elektronicky i k poštovní přepravě až dne 24. 1. 2013, přičemž dvoutýdenní lhůta pro podání kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze uplynula ve stěžovatelčině případě 22. 1. 2013, tedy o dva dny dříve. Z toho důvodu Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo než kasační stížnost odmítnout [srov. ustanovení §46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní"), ve spojení s ustanovením §106 odst. 2 téhož zákona].
Stěžovatelka podala proti odmítavému usnesení Nejvyššího správního soudu ústavní stížnost, ve které uvedla, že Nejvyšší správní soud nesprávně vyhodnotil lhůtu k podání kasační stížnosti, když jako den doručení kasační stížnosti označil 24. 1. 2013. Stěžovatelka toto rozporovala a výpisem z evidence její elektronické komunikace dokládala, že stížnost byla odeslána dne 22. 1. 2013 v 16:47 hod. prostřednictvím elektronického e-mailu bez zaručeného elektronického podpisu. Kasační stížnost pak v zákonné lhůtě doplnila podáním formálně bezvadným ve smyslu ustanovení §37 odst. 2 soudního řádu správního a následně předala k poštovní přepravě. Takto chybným posouzením včasnosti podané kasační stížnosti došlo k jejímu odmítnutí bez věcného projednání, čímž bylo odepřeno právo stěžovatelky na spravedlivé uplatnění a hájení jejích práv před soudy. Výše uvedené znamenalo neoprávněný zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces stěžovatelky, proto navrhla, aby napadené usnesení Ústavní soud zrušil.
Ústavní soud vyzval účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti, přičemž Nejvyšší správní soud trval na argumentaci, kterou uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí a doplnil ji o relevantní judikaturu, která potvrzovala závěr o podmínce, že je při posuzování včasnosti podání nutné vycházet z okamžiku, kdy bylo podání učiněné elektronickou formou bez zaručeného elektronického podpisu předáno soudu a soud se s ním mohl seznámit. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že k prokázání odeslání kasační stížnosti stěžovatelkou bylo třeba uvést, že neobsahovala informaci o výsledku přenosu zprávy, tj. o jejím doručení, ale pouze o odeslání. S ohledem na výše uvedené nebylo odeslání pro posouzení včasnosti rozhodné. Nadto Nejvyšší správní soud uvedl, že nepovažuje zejména vzhledem k datu doručení předloženou hlášenku za věrohodnou a navrhl, aby Ústavní soud návrh stěžovatelky odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, případně ji zamítl.
Městský soud v Praze poukázal ve své replice na skutečnost, že se se spisem seznámil pouze v rámci elektronické evidence soudního spisu - Lotusu, přičemž dle této evidence byla kasační stížnost doručena 24. 1. 2013, proto navrhl, aby Ústavní soud stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, případně ji zamítl.
Ústavní soud zvážil stěžovatelčinu argumentaci i vyjádření účastníků řízení, posoudil obsah naříkaných rozhodnutí a došel k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z povahy institutu ústavní stížnosti vyplývá, že Ústavní soud je povolán zasáhnout pouze tehdy, byla-li rozhodnutím, popř. jiným zásahem orgánu veřejné moci, porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelky. Ústavní soud mohl v tomto případě přistoupit k testu ústavní konformity podmínek doručování v řízení správním u §37 odst. 2, §40 odst. 4 a §106 odst. 2 soudního řádu správního, případně k posouzení ústavní konformity dvoutýdenní lhůty k podání kasační stížnosti.
Ústavní soud se zaměřil na posouzení ustanovení §37 odst. 2 soudního řádu správního, které říká, že podání lze provést písemně, ústně do protokolu, popřípadě v elektronické formě podepsané elektronicky podle zvláštního zákona. Bylo-li takové podání učiněno v jiné formě, musí být do tří dnů potvrzeno písemným podáním shodného obsahu nebo musí být předložen jeho originál, jinak se k němu nepřihlíží. Ústavní soud je toho názoru, že zmíněné ustanovení neomezuje nepřiměřeným způsobem, tj. mimo diskreční pravomoc zákonodárce danou mu čl. 36 odst. 4 Listiny a v rozporu s čl. 4 Listiny, ústavní právo na přístup k soudu a nevyvolává v praxi možnost "legálního" odepření spravedlnosti stěžovatelům, kteří se s důvěrou v dodržování principů spravedlivého procesu obrací na soud, a došel k závěru, že předmětná ustanovení ústavní limity splňují.
V tomto směru je rovněž zcela legitimní zákonný požadavek řádného doplnění podání bez zaručeného elektronického podpisu ve lhůtě tří dnů (srov. ustanovení §37 odst. 2 soudního řádu správního). Z toho důvodu se bude výše popsané spravedlivé posouzení včasnosti elektronického úkonu týkat pouze hrstky sporných případů, v nichž byla elektronická podání včas a řádně doplněna zákonem předpokládanou formou. Je pak povinností a odpovědností soudů, aby v takovýchto případech postavily najisto včasnost předchozího elektronického doručení. V případě nesplnění této povinnosti se Ústavní soud bude cítit povinen poskytnout účastníkům ochranu jejich ústavně zaručeného práva na soudní ochranu jejich práv a v případě neuspokojivé soudní praxe nelze vyloučit ani derogační zásah Ústavního soudu do znění problematických částí právních předpisů, upravujících řízení před obecnými soudy.
Námitka stěžovatelky směřovala k tomu, jaké jsou podmínky spravedlivého posuzování přípustnosti procesních úkonů zaslaných soudu elektronickou cestou, zpravidla prostřednictvím soukromé e-mailové schránky. Elektronická komunikace vyvolává vzhledem k obecně známé dostupnosti a spolehlivosti legitimní očekávání, že předmětná "zásilka" bude vždy během několika vteřin doručena, toto však neplatí pro případy, kdy se jedná o doručování e-mailem přes veřejnou datovou komunikační síť, jejíž provozovatel není orgánem, který má povinnost podání doručit. V případě, že účastník podání učiní prostřednictvím e-mailu, je pro posouzení včasnosti takového podání rozhodné, kdy došlo adresátovi, nikoli kdy byl e-mail odesílatelem odeslán. [k tomu například nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2492/08 ze dne 14. 7. 2011 (N 132/62 SbNU 79), nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2446/11 ze dne 14. 11. 2011 (N 194/63 SbNU 239), nebo usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2361/08 ze dne 22. 1. 2009].
V tomto ohledu Ústavní soud považuje za zásadně nepřiměřené a nežádoucí, aby praxe soudů v takovéto situaci, následujíce toliko znění zákonných ustanovení (srov. §40 odst. 4 soudního řádu správního a totéž OSŘ), připustila, že elektronické podání bude doručeno dokonce v řádu několika dnů, proto se Ústavní soud plně ztotožnil s názory dotázaných soudů a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu považuje za zákonné.
V tomto směru je rovněž zcela legitimní zákonný požadavek řádného doplnění podání bez zaručeného elektronického podpisu ve lhůtě tří dnů (srov. ustanovení §37 odst. 2 soudního řádu správního). Je pak povinností a odpovědností soudů, aby v takovýchto případech postavily najisto včasnost doručení předchozího elektronického doručení.
Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo, proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu