ECLI:CZ:US:2009:3.US.2361.08.1
sp. zn. III. ÚS 2361/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Lesnická 52, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2008, č. j. 8 Afs 55/2008-70, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2008, č. j. 31 Ca 44/2008-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 31 Ca 44/2008 se podává následující.
Usnesením ze dne 23. 5. 2008, č. j. 31 Ca 44/2008-46, odmítl Krajský soud v Brně jako opožděnou žalobu stěžovatele, podanou proti rozhodnutí správního orgánu. V odůvodnění uvedl, že napadené rozhodnutí žalovaného bylo zástupkyni stěžovatele doručeno dne 2. 1. 2008 a konec dvouměsíční lhůty pro podání žaloby proto připadl na 3. 3. 2008; vzhledem k tomu, že žaloba byla stěžovatelem, resp. jeho zástupcem podána (doručena soudu) elektronicky (bez zaručeného podpisu) až dne 5. 3. 2008, stalo se tak až po jejím uplynutí.
Kasační stížnost, kterou proti rozsudku krajského soudu stěžovatel podal, Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 7. 2008, č. j. 8 Afs 55/2008-70, jako zjevně nedůvodnou zamítl. Uvedl, že ustanovení §37 odst. 2 s. ř. s., jež předepisuje formu podání v případě, kdy podání obsahuje úkon, jímž se disponuje řízením nebo jeho předmětem, je třeba vykládat za použití §40 odst. 4 s. ř. s, podle nějž je lhůta k jeho podání zachována tehdy, bylo-li v poslední den lhůty předáno soudu; jen v případě tzv. privilegované formy postačí prokázat čas jeho předání k přepravě. V případě elektronických podání neopatřených zaručeným elektronickým podpisem bylo tedy povinností stěžovatele prokázat nejen údaj o jeho odeslání, ale současně i to, že podání (žaloba) byla v zákonné lhůtě doručena soudu. Listina předložená stěžovatelem (e-mailová hlášenka s datem odeslání 3. 3. 2008) však okolnost, kdy byla "zpráva s žalobou" doručena soudu neprokazuje; to je podstatné potud, že podle obsahu soudního spisu došlo k jejímu doručení krajskému soudu až dne 5. 3. 2006, a tím až po uplynutí k tomu stanovené lhůty.
Stěžovatel má oproti tomu za to, že své podání (žalobu) učinil ve lhůtě, neboť řádně prokázal pro řízení rozhodnou okolnost, že je v poslední den lhůty zaslal e-mailem na "oficiální adresu" soudu, a poté ve třídenní lhůtě doplnil v listinné podobě (§37 odst. 2 s. ř. s.). Za nevýznamnou proto považuje skutečnost, že jeho podání bylo zobrazeno v e-mailové poště soudu až dne 5. 3. 2008; nastavení jednotlivých prostředků elektronické komunikace se nadto může lišit.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V usnesení ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 219/04 (stejně jako později, kupříkladu v usnesení sp. zn. II. ÚS 1187/07 či v usnesení sp. zn. III. ÚS 2191/07), Ústavní soud připomenul, že stav, kdy byl "za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu ... faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominul", a proto i v této oblasti platí, že "Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem". Co do "výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. (resp. §17 a násl. s. ř. s.)", a to "v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod".
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení a soudním řízení správním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
To je zvláště důležité v dané věci, jestliže se stěžovatelovy námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to tvrzením, že obecné soudy porušily zákonem stanovená procesní pravidla, jmenovitě že vadně vyložily a aplikovaly ustanovení §37 odst. 2 a §40 odst. 4 s. ř. s., na něž se stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně nebo obsahově odvolal. V podrobnostech pak jde o to, zda pro dodržení lhůty pro podání žaloby dle §72 odst. 1 s. ř. s. postačí, že podání učiněné v elektronické formě, jež nebylo opatřeno zaručeným elektronickým podpisem, bylo odesláno poslední den této lhůty na elektronickou adresu příslušného soudu a poté (ve smyslu dle §37 odst. 2 s. ř. s.) řádně doplněno, a to za situace, kdy k prokázanému doručení podání soudu došlo až poté, co tato lhůta uplynula.
Zde - ve smyslu výše řečeného - platí, že o protiústavní výklad (a aplikaci) jde tehdy, je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli; rozpor s požadavky kladenými na spravedlivý proces zakládá též zjištění, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, resp. že není adekvátně - srozumitelně a přesvědčivě - odůvodněno (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, které byly v dané věci obecnými soudy užity, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze.
Oponentura předestřená stěžovatelem nemá ústavněprávní reflex již tím, že jím otevřený spor spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší; soudy podaný výklad není zjevně svévolný, nepostrádá racionální základnu, ani nevybočuje ze standardů, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat; obecné soudy své právní názory rozumně a uspokojivě odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.
Ústavní soud nevidí nadto důvodu ani pro úsudek, že v rovině samotného podústavního práva je výsledek sporu, jenž byl obecnými soudy ustaven, nesprávný.
Je totiž namístě přisvědčit právnímu názoru Nejvyššího správního soudu, že rozhodné ustanovení §37 odst. 2 s. ř. s. upravující formu podání, jež obsahuje úkon, jímž se disponuje řízením nebo jeho předmětem (§37 odst. 2, §65 s. ř. s.), je namístě vykládat ve spojitosti s ustanovením §40 odst. 4 s. ř. s, podle nějž je lhůta (v tomto případě zákonná procesní lhůta k podání žaloby dle §72 s. ř. s.) zachována, bylo-li podání v poslední den lhůty předáno soudu nebo jemu zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence, popřípadě zvláštní poštovní licence anebo předáno orgánu, který má povinnost je doručit, nestanoví-li zákon jinak. Rozhodujícím předpokladem pro závěr, že procesní lhůta pro podání žaloby dle §72 odst. 1 s. ř. s. byla ve smyslu §40 odst. 4 s. ř. s. zachována (srov. kupř. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 684/2000, sp. zn. I. ÚS 4/06), je tedy zjištění, že buď a) bylo podání (zde obsahující úkon, jímž se disponuje řízením nebo jeho předmětem) v poslední den lhůty předáno soudu nebo b) že bylo soudu zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence, popřípadě zvláštní poštovní licence anebo předáno orgánu, který má povinnost je doručit, nestanoví-li zákon jinak.
Je evidentní, že žaloba stěžovatele ve formě elektronického podání (neopatřeného zaručeným elektronickým podpisem) není úkonem učiněným prostřednictvím držitele poštovní licence, popřípadě zvláštní poštovní licence ani předáním orgánu, který má povinnost je doručit, u něhož pro zachování lhůty postačí předání k přepravě (srov. obdobně sp. zn. I. ÚS 250/05). Proto se uplatní coby rozhodné, kdy žaloba došla soudu.
Ve shodě s Nejvyšším správním soudem lze uzavřít, že v posuzované věci může být závěr o včasnosti podání ve smyslu §40 odst. 4 s. ř. s. založen jen na zjištění, že zásilka byla nejpozději poslední den zákonné lhůty fakticky příslušnému soudu předána, resp. mu došla (obdobně srov. sp. zn. I. ÚS 750/06). Jak se podává ze spisu, tak se nestalo, jestliže k dojití podání stěžovatele krajskému soudu došlo až dne 5. 3 2008, tedy po uplynutí lhůty dle §72 odst. 1 s. ř. s.; skutečnost, že k dojití (doručení) podání soudu došlo dříve, prokázána nikterak nebyla.
Stojí za to připomenout, že v obdobné situaci též Nejvyšší soud judikoval, že "provozovatel telefaxového spojení není orgánem, který má povinnost podání doručit ve smyslu §57 odst. 3 o. s. ř. Učiní-li účastník řízení podání telefaxem, je pro posouzení včasnosti takového podání rozhodné, kdy došlo soudu" (viz usnesení ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2378/99, uveřejněné pod č. 17/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Okolnost, že stěžovatel své podání (poté) řádně doplnil ve smyslu požadavků podávajících se z ustanovení §37 odst. 2 s. ř. s., je pro posouzení otázky včasnosti podání žaloby nerozhodnou.
Názory obecných soudů, uplatněné v otázce zachování lhůty k podání správní žaloby, tedy lze mít za zcela korektní, a bezezbytku korespondují tradičnímu a ustálenému výkladu soudní praxe. Ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve (zejména v kasační stížnosti), a od Ústavního soudu - nadto - nepřípadně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již řečeno, že takové postavení Ústavnímu soudu nepřísluší.
Na podkladě řečeného je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji Ústavní soud usnesením mimo ústní jednání odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2009
Jan Musil
předseda senátu