ECLI:CZ:US:2014:2.US.1507.14.1
sp. zn. II. ÚS 1507/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele nezl. A. Č., zastoupeného zákonným zástupcem P. Č., zastoupeného doc. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem AK se sídlem Dukelských hrdinů 343/3, 170 00 Praha 7, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. února 2014 č. j. 26 Co 33/2014-310, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. dubna 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 3 a čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 10. prosince 2013 č. j. 0 P 130/2011- 280 vydal Okresní soud v Rakovníku předběžné opatření, kterým ve výroku pod bodem I. rozhodl, že rodič, který má nezletilého A. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") podle rozvrhu v souladu s dohodou schválenou rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 16. července 2013 sp. zn. 0 P 130/2011 u sebe, je povinen zajistit, aby nezletilý A. mohl navštěvovat tréninky, zápasy a další program fotbalového oddílu AC Sparta Praha, ledaže by vzájemná dohoda rodičů určila jinak. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 3. února 2014 č. j. 26 Co 33/2014-310 bylo usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 10. prosince 2013 č. j. 0 P 130/2011-280 změněno tak, že návrh otce na vydání předběžného opatření se zamítá.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na ust. §75c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ze kterého vyplývá, že podmínkou pro vydání předběžného opatření dle ust. §74 a násl. o. s. ř. je, aby jeho navrhovatel alespoň v rovině skutkových tvrzení osvědčil existenci hmotně právního nároku, který lze uplatnit v řízení ve věci samé a k němuž se povinnosti navrhované k uložení v předběžném opatření váží. V daném případě však podle odvolacího soudu otec jako navrhovatel předběžného opatření existenci takového hmotně právního nároku neosvědčil. Již v obecné rovině nevyplývá ze žádného zákonného ustanovení oprávnění domáhat se u soudu uložení povinnosti sobě sama, byť by se jednalo o povinnost ve vztahu k nezletilému dítěti podle zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen "ZOR"), nově podle ust. §655 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "OZ"). Již z tohoto důvodu tak nebylo možno vyhovět návrhu na uložení předběžného opatření, pokud se jím otec domáhal uložení povinnosti i vůči své osobě.
Pokud se pak otec domáhal uložení povinnosti matce, aby po dobu své přímé výchovné péče zajistila účast nezletilého na požadovaných akcích sportovního oddílu, ani takováto povinnost ze žádného zákonného ustanovení nevyplývá. V tomto směru by bylo možné uvažovat pouze o nároku na rozhodnutí soudu o neshodě rodičů v podstatné záležitosti nezletilého dle §49 ZOR (nově dle ust. §877 OZ). Podle ustálené soudní praxe se za takovou podstatnou záležitost nezletilého považují zásadní otázky z hlediska zdraví (zejména neběžné lékařské zákroky), z hlediska přípravy na budoucí povolání, dále určení místa bydliště a určení či změna příjmení nezletilého (tato ustálená soudní praxe pak byla reflektována v demonstrativním výčtu těchto podstatných záležitostí v ust. §877 odst. 2 OZ). Sportovní aktivitu nezletilého však v daném případě za takovou podstatnou záležitost dle názoru odvolacího soudu považovat nelze. Sportovní aktivity jsou především zábavným využitím volného času, které do určité míry sice slouží k fyzickému a psychickému rozvoji nezletilých, nemají však zásadní bezprostřední vliv na zdravotní stav nezletilého, pokud nejsou lékařem přímo indikovány k léčbě konkrétního závažného onemocnění. Za situace, kdy je nezletilý ve věku šesti let a kopanou hraje ve sportovním oddílu teprve půl roku, nelze ani uvažovat, že by mělo jít o jeho přípravu na budoucí povolání. Vzhledem k tomu, že otec v souvislosti s uvedenou sportovní aktivitou nezletilého nárok na rozhodnutí soudu podle ust. §49 ZOR (případně podle ust. §877 OZ) nemá, odvolací soud uzavřel, že již v rovině skutkových svůj hmotně právní nárok, který by odůvodňoval vydání požadovaného předběžného opatření ve smyslu ust. §75c o. s. ř. neosvědčil. Nebyl tak naplněn jeden ze zákonných předpokladů pro vydání předběžného opatření dle ust. §74 a násl. o. s. ř.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se Krajský soud v Praze v daném případě pojmem zájem dítěte nijak nezabýval, ač je zájem dítěte ve věcech úpravy výchovy nezletilého stále rozhodujícím hlediskem pro úvahy ohledně nejvhodnější úpravy výchovy. Nezletilého A. si soud k soudnímu jednání nepředvolal, aby vyslechl jeho názor, nepřihlédl k jeho osobnostnímu potenciálu.
Krajský soud v Praze tak podle stěžovatele opominul zcela zásadní otázky týkající se stanovení, co je v daném případě zájmem nezletilého dítěte (tedy stěžovatele) a porušil tak podle názoru stěžovatele čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Odůvodnění usnesení odvolacího soudu navíc budí dojem, že soud na věc nahlížel spíše optikou sporu mezi otcem a matkou stěžovatele, nikoli jako na věc, v níž jde o nejlepší zájem stěžovatele, kterému je třeba poskytnout zvýšenou ochranu orgány soudní moci. Je-li proto hlavním důvodem pro faktické zrušení nařízeného předběžného opatření skutečnost, že otec stěžovatele údajně neosvědčil svůj hmotně právní nárok, jak rovněž soud v odůvodnění uvádí, nelze toto označit jinak, než jako naprosté nepochopení předběžných opatření (a řízení vůbec) v rámci výchovy a výživy nezletilých dětí. V nich nikdy primárně nejde o hmotně právní nárok rodičů dětí, ale o nejlepší zájem dítěte. Pro odvolací soud byl však tento zájem zcela vedlejší, pokud skutečně celou situaci chápal jako rozhodování o nároku otce. Tím Krajský soud v Praze v podstatě rezignoval na svou ústavní povinnost na zvláštní ochranu dětí (čl. 32 odst. 1 věta druhá Listiny). Podle názoru stěžovatele došlo k porušení tohoto jeho práva, neboť Krajský soud v Praze vůbec jeho názor na danou věc nezjišťoval. V odůvodnění rozhodnutí je sice uvedeno, že sportovní aktivitu nezletilého (stěžovatele) nelze považovat za podstatnou záležitost, která by měla být upravena předběžným opatřením, je však otázkou, jak k takovému závěru mohl soud dospět, když názor nezletilého nikdy nezjišťoval. Právě subjektivní vyjádření názoru dítěte k aktivitě, která byla předběžným opatřením řešena, je rozhodující pro otázku důležitosti, zda předběžné opatření v daném případě nařídit, resp. odvolacím soudem potvrdit či nikoli.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Krajského soudu v Praze, že daná sportovní aktivita nemá zásadní bezprostřední vliv na zdravotní stav stěžovatele, když soud nezkoumal, jaký vliv vlastně má. Stěžovatel je toho názoru, že je obtížné posuzovat vliv konkrétní činnosti (ať už sportovní či jiné) na psychiku a rozvoj dítěte, pokud samo dítě nevyjádří ve věci svůj názor. Zpochybňuje-li Krajský soud v Praze, že nemůže jít o přípravu na budoucí povolání, je podle stěžovatele třeba upozornit, že vrcholový sportovec musí v současné době rozvíjet svůj talent již od útlého věku, neboť pouze získání určitých mechanismů ve sportovní činnosti je v tomto věku klíčové pro další rozvoj. Stěžovatelův talent byl potvrzen jeho trenéry v AC SPARTA PRAHA a nelze vyloučit, že ve skutečnosti o přípravu na budoucí povolání jde. Podle stěžovatele je to však zcela marginální otázka, neboť primární je současný vliv a prospěšnost předmětné sportovní činnosti na jeho vývoj.
Stěžovatel má za to, že měl být v dané věci soudem buď vyslechnut či jiným způsobem zjištěn jeho názor. Jeho věk je totiž k otázce, k níž by se měl vyjádřit, zcela adekvátní. Lze mít proto za to, že je již dostatečně duševně vyspělý na to, aby mohl v řízení projevit svůj názor. Ten je i podle založeného znaleckého posudku (o němž se Krajský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nevyjadřuje) ve vztahu k předmětné sportovní aktivitě jednoznačně kladný.
Stěžovatel namítá, že Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí zájem stěžovatele vůbec neřeší, neboť se zaměřuje pouze na formální předpoklady předběžného opatření, obecná vyjádření o sportovní činnosti a v rozporu s účelem daného předběžného opatření i na zájem otce stěžovatele.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry, k nimž krajský soud dospěl při posuzování návrhu otce na vydání předběžného opatření.
Z ust. §75c odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že podmínkou pro vydání předběžného opatření dle ust. §74 a násl. o. s. ř. je, aby jeho navrhovatel alespoň v rovině skutkových tvrzení osvědčil existenci hmotně právního nároku, který lze uplatnit v řízení ve věci samé a k němuž se povinnosti navrhované k uložení v předběžném opatření váží. Zákon s ohledem na stadium řízení a lhůtu, v níž má být o předběžném opatření rozhodnuto (dle ust. §75c odst. 2 o. s. ř. bezodkladně, nejpozději do sedmi dnů) nepředpokládá, že by soud měl provádět při rozhodování o nařízení předběžného opatření dokazování. Z povahy řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyplývá, že soud vzhledem ke krátké lhůtě, v níž musí o takovém návrhu rozhodnout, nemůže provádět dokazování a vyjde pouze ze skutečností tvrzených v návrhu, jež jsou v době jeho podání osvědčeny. Rozhodné skutečnosti stran potřeby upravit zatímně poměry účastníků, je povinen soudu prokázat, popřípadě osvědčit, ten, kdo návrh na vydání předběžného opatření podal. Ve smyslu ustálené judikatury je vyžadováno, aby žalobce (navrhovatel) osvědčil základní skutečnosti, tj. existenci důvodů pro nařízení předběžného opatření, ale i přiměřenost uplatněného nároku.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327)], dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu (čl. 90 Ústavy České republiky). Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že její podstatu tvoří stěžovatelova polemika se závěry krajského soudu o neexistenci podmínek zakotvených v občanském soudním řádu pro vydání předběžného opatření. Je tedy zřejmé, že jde interpretaci tzv. podústavního práva obecnými soudy, do nichž přísluší Ústavnímu soudu ingerovat pouze v těch případech, kdy výkladem nebo aplikací podústavního práva dochází k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud takový kvalifikovaný zásah do základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy neshledal. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k jeho porušení teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), popř. by mu v pozici žalovaného nebylo umožněno využít adekvátních prostředků na obranu vůči uplatněnému nároku, event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem krajského soudu nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelovo právo. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na své předchozí rozhodnutí, v němž vyjádřil závěr, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je zásadně věcí obecných soudů (např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 375/2000, N 87/27 SbNU 33).
Ústavní soud dospěl k závěru, že krajský soud postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, která přesně vymezují podmínky, za nichž je možno předběžné opatření vydat. Jeho závěr, že podmínky vydání předběžného opatření naplněny nejsou, se opírá o podklady v řízení o předběžném opatření předložené. Pokud stěžovatel krajskému soudu vytýká, že neprováděl dokazování, je nutno poukázat na úpravu řízení o předběžném opatření, v němž provádění dokazování nepřipadá v úvahu. Rozhodování krajského soudu bylo ústavně konformní aplikací běžného práva, kterou k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces nedošlo.
Ústavní soud uzavírá, že napadené usnesení, jímž byl zamítnut návrh otce na nařízení předběžného opatření, má zákonný podklad a bylo vydáno k tomu příslušným orgánem. Napadené rozhodnutí nevybočuje z mezí zákona a je z ústavního hlediska akceptovatelné.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2014
Jiří Zemánek
předseda senátu