ECLI:CZ:US:2014:2.US.1637.14.1
sp. zn. II. ÚS 1637/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj), soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele A. B. M., státního příslušníka Senegalské republiky, zastoupeného Mgr. Umarem Switatem, advokátem, se sídlem Dědinova 2011/19, Praha 4, adresa pro doručování V Tůních 11, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2014, č. j. 3 Azs 26/2013-29, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2013, č j. 63 Az 9/2012-30, a proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 10. 8. 2012, č. j. OAM 359/ZA-ZA14-P12-2011, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě a Ministerstva vnitra jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 5. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 2, článku 8 odst. 2 a 5, článku 36 odst. 1 a článku 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod.
2. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatel v tom, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost podstatně nepřesahující svým významem vlastní zájmy stěžovatele a ve smyslu §104a s. ř. s. ji odmítl. Tímto postupem Nejvyšší správní soud vzal stěžovateli dle jeho názoru možnost se účinně bránit proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím, která jsou nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života stěžovatele.
3. Z obsahu spisu Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 3 Azs 26/2013, a Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 63 Az 9/2012, které si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 10. 8. 2012, č. j. OAM-359/ZA-ZA14-P12-2011, nebyla udělena stěžovateli mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 325/1999 Sb."). Rozhodnutí Ministerstva vnitra napadl stěžovatel žalobou, která byla rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále také jen "krajský soud") ze dne 9. 10. 2013, č. j. 63 Az 9/2012 - 30, zamítnuta. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl pro nepřijatelnost.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Krajského soudu v Ostravě, Ministerstva vnitra ani Nejvyššího správního soudu nedošlo.
5. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
6. Kasační stížnost stěžovatele byla odmítnuta podle §104a s. ř. s., podle nějž Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, pokud stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Podle odst. 3 citovaného ustanovení nemusí být takové rozhodnutí odůvodněno. Soudní řád správní tak přenechává na uvážení Nejvyššího správního soudu, zda kasační stížnost meritorně projedná, či nikoli. Nejvyšší správní soud je při této úvaze veden zejména významem projednávané právní otázky z hlediska interpretace příslušných ustanovení zákona o azylu, případně soudního řádu správního a sjednocování rozhodovací činnosti správních orgánů a judikatury správních soudů. Pokud Nejvyšší správní soud v projednávané věci dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, nelze v tomto názoru spatřovat nic protiústavního. Naopak, Nejvyšší správní soud při svém rozhodování postupoval v intencích příslušného ustanovení soudního řádu správního, tedy ústavně konformním způsobem, a své odmítavé stanovisko nad rámec §104a odst. 3 s. ř. s. i odůvodnil, včetně možného zásahu do článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (možnost udělení doplňkové ochrany ve smyslu §14a a 14b zákona č. 325/1999 Sb.). Nejvyšší správní soud se taktéž zabýval otázkou možného vystavení stěžovatele pronásledování v zemi jeho původu. Své závěry Nejvyšší správní soud opřel o svou konstantní judikaturu. Z hlediska ochrany ústavnosti nelze proto Nejvyššímu správnímu soudu cokoli vytknout. Ústavní soud se již otázkou interpretace §104a s. ř. s. ve své judikatuře dříve zabýval a dospěl k závěru, že uvážení Nejvyššího správního soudu není Ústavní soud oprávněn jakkoli přezkoumávat nejen proto, že k němu je povolán výlučně Nejvyšší správní soud, ale především z toho důvodu, že jím z povahy věci žádné ústavně chráněné právo zasaženo být nemůže, pouze zcela výjimečně by mohlo představovat zásah do práva na spravedlivý proces zneužití soudního uvážení (usnesení ze dne 9. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 597/06, nebo usnesení ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 2283/11).
7. Ústavní soud nadto na tomto místě poukazuje na skutečnost akcentovanou Nejvyšším správním soudem, a to že stěžovatel ve své kasační stížnosti žádné důvody, pro které by měla kasační stížnost podstatně přesahovat jeho vlastní zájmy, neuvedl. Stejně tak ve své ústavní stížnosti stěžovatel k vlastnímu usnesení o odmítnutí kasační stížnosti žádné relevantní námitky nevznesl, pouze poukazuje na skutečnost, že v kasační stížnosti uvedl, že Krajský soud v Ostravě nerozhodl správně, neboť stěžovatel je cizincem žijícím v manželském svazku se státní občankou České republiky spořádaným rodinným životem. Taková absence relevantních kasačních námitek je významná a pro stěžovatele přitěžující potud, že zákonem č. 350/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nově zavedený institut nepřijatelnosti kasačních stížností klade zvýšené nároky na stěžovatele v tom smyslu, aby přesvědčili správní soud o přijatelnosti svých návrhů. Pokud stěžovatel takto neučinil, nelze spatřovat pochybení Nejvyššího správního soudu v tom, že stěžovatelem uváděné námitky, které byly opakováním námitek žalobních, posoudil jako nedůvodné a následně nedovodil přijatelnost kasační stížnosti. Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě stojí na stanovisku, že i v soudním řízení správním plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv "vigilantibus iura skripta sunt" (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici.
8. Ústavní soud shledává taktéž ústavně souladnými napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Ministerstva vnitra, které shodně dospěly k závěru, že stěžovateli v případě návratu do země původu nehrozí vážná újma. Snahu stěžovatele o legalizaci původu z důvodu společného soužití s přítelkyní shledaly správní orgán i krajský soud důvodem pochopitelným, nikoli však natolik závažným a naléhavým, aby bez přistoupení dalších okolností zvláštního zřetele hodných mohl být vnímán jako výjimečný, tedy zvláštního zřetele hodný ve smyslu §14 zákona č. 325/1999 Sb. Stejně tak nebyly shledány správním orgánem ani krajským soudem důvody pro udělení doplňkové ochrany uvedené v §14a a 14b zákona č. 325/1999 Sb. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé a podrobné odůvodnění rozhodnutí správního orgánu i krajského soudu, které se se všemi námitkami stěžovatele v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace §14 zákona č. 325/1999 Sb. byly provedeny v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Stěžovatel nepředložil Ústavnímu soudu žádné ústavněprávní argumenty, které by jeho tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces a dalších jím uvedených článků Listiny základních práv a svobod dokládaly.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl. K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu