ECLI:CZ:US:2014:2.US.1789.14.1
sp. zn. II. ÚS 1789/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, se sídlem Burešova 6, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 165/2014-20 ze dne 12. 3. 2014, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 4 To 138/2013-417 ze dne 9. 4. 2013 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov č. j. 12 T 200/2011-274 ze dne 25. 2. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 5. 2014 a kvalifikovaně doplněnou 24. 7. 2014 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel má za to, že byl odsouzen za jednání, které není trestným činem, čímž došlo k porušení zásady nullum crimen sine lege a zásady subsidiarity trestní represe. Je přesvědčen, že otázku protiprávnosti jednání nebylo možné na základě provedených důkazů posoudit, když z nich naopak vyplynulo, že protiprávního jednání se mohl dopustit poškozený, který předmětný plot vystavěl na pozemku stěžovatele a stěžovatel pouze odvracel nebezpečí ohrožující jeho vlastnické právo. Soudy se tak měly zabývat tím, zda se jednalo o případ krajní nouze dle §28 odst. 1 tr. zák. Stěžovatel byl subjektivně přesvědčen, že brání výkon svého práva, takže je sporné, zda byla dána legitimita trestněprávního zásahu. V tomto směru nebyla napadená rozhodnutí dostatečně odůvodněna. Protože existovaly pochybnosti o tom, zda je jednání stěžovatele skutečně protiprávní, měla být užita zásada in dubio pro reo. Dle stěžovatele nebyla ani vyřešena otázka zákonného soudce a odstraněna důvodná pochybnost o nestrannosti soudu, neboť nebylo rozhodnuto o návrhu na odnětí a přikázání věci ze dne 4. 4. 2013 a odvolací soud měl tento návrh postoupit soudu oprávněnému o něm rozhodnout. Soudy rovněž nedostatečně zjistily skutkový stav věci.
Z obsahu spisu Okresního soudu Brno-venkov, sp. zn. 12 T 200/2011, se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov byl stěžovatel uznán vinným opakovaným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 24 měsíců. Dále mu byla podle §82 odst. 2 tr. zák. uložena povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestnou činností způsobil a podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně napadeným usnesením podle §256 tr. ř. zamítl. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí i příslušného spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či správnosti ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, SbNU 34/3 257).
Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutné vycházet i v nyní projednávané věci v souvislosti s přezkoumáním námitek stěžovatele o nedostatečném zjištění skutkového stavu, o porušení zásady nullum crimen sine lege a zásady subsidiarity trestní represe a nerespektování principu in dubio pro reo.
V trestním právu bezpochyby platí zásada subsidiarity trestní represe vyjádřená v ustanovení §12 odst. 2 tr. zák., tato je však relevantní pouze ve vztahu k případům, kdy je možné jednání pachatele nepostihovat trestněprávními nástroji. Princip subsidiarity trestní represe nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, pokud existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní, pracovněprávní, přestupková nebo kázeňská. V úvahu tedy obecně přichází souběžné nastoupení trestní odpovědnosti spolu s dalším druhem odpovědnosti [shodně např. nález ze dne 26. 7. 2012 sp. zn. III. ÚS 1148/09 (N 133/66 SbNU 77)]. Trestní odpovědnost je vyloučena jen tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. naplnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná - to však vzhledem k okolnostem nelze v projednávané věci dovodit.
V rámci skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zák. trestní zákoník kriminalizuje jednání pachatele, který zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou. Na základě hodnocení řádně provedených důkazů obecné soudy dospěly k závěru, že skutková podstata stíhaného přečinu byla naplněna a jeho pachatelem je stěžovatel. Ten sice po celou dobu trestního řízení namítal (a činí tak i v ústavní stížnosti), že se trestné činnosti nedopustil, neboť poškozený vystavěl předmětný plot na jeho pozemku a stěžovatel jeho poškozením pouze bránil výkon svého vlastnického práva, je však jednoznačně usvědčován nejen výpovědí poškozeného, ale i výpověďmi dalších svědků, jakož i listinnými důkazy, zejména těmi, které se týkají vytyčení hranic pozemků poškozeného a stěžovatele a jejich zaměření, jež bylo na základě ataků stěžovatele prováděno opakovaně. Pokud tedy motivem jednání stěžovatele mělo být jeho přesvědčení o špatně stanovené výměře jeho pozemku, z provedených listinných důkazů bez jakýchkoliv pochybností vyplynulo, že předmětné oplocení oddělovalo pozemek poškozeného od pozemků stěžovatele a do jeho vlastnického práva nijak nezasahovalo. I když byl stěžovateli tento stav znám a byl na něj upozorněn i příslušným stavebním úřadem, v poškozování cizího oplocení pokračoval. Jestliže tedy obecné soudy po vyhodnocení takové důkazní situace obhajobě stěžovatele nepřisvědčily a jeho trestně právní odpovědnost za jednání popsaná ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně shledaly, přičemž úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, že se odvolací soud nezabýval jeho návrhem na delegaci ze dne 4. 4. 2013. Z obsahu odůvodnění napadeného usnesení totiž vyplývá, že odvolací soud tuto námitku řešil, přičemž ji označil vzhledem k celkovému přístupu stěžovatele za obstrukční. Z hlediska ústavněprávního je relevantní, že první odsuzující rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem zrušen právě z důvodu, že nebylo rozhodnuto o návrhu stěžovatele dle §25 tr. ř. Po vydání tohoto zrušujícího rozhodnutí soud prvního stupně předložil věc Nejvyššímu soudu, který se návrhem na delegaci zabýval, ale věc soudu prvního stupně neodňal, neboť pro to neshledal důležité důvody. Pokud se stěžovatel poté znovu domáhal odnětí věci okresnímu soudu, přičemž nenamítal žádné k tomu relevantní skutečnosti, neboť pouze znovu poukazoval na křivdy údajně soudem páchané na něm a jeho rodině, a o podání se stejným obsahem bylo již Nejvyšším soudem rozhodnuto, odvolací soud nepochybil, když jeho další návrh označil za účelový, vedený snahou o protahování trestního řízení. Uvedenou námitku ostatně řešil i Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení a velmi podrobně se s ní vypořádal.
Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem obecných soudů při posuzování trestní odpovědnosti stěžovatele bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces i další namítaná práva. Z uvedených důvodů postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů , a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu