ECLI:CZ:US:2014:2.US.1799.14.1
sp. zn. II. ÚS 1799/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti H. V., zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, Západní 449, Chýně, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014 č. j. 21 Cdo 4142/2013-118, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2013 č. j. 23 Co 223/2013-38 a proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 3. 2013 č. j. 216 EXE 5327/2013-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Proti stěžovatelce bylo vedeno exekuční řízení. Návrh stěžovatelky na odklad exekuce, eventuálně na zastavení exekuce, byl napadeným usnesením Okresního soudu Praha - západ zamítnut. K odvolání stěžovatelky pak bylo toto rozhodnutí potvrzeno usnesením Krajského soudu v Praze, taktéž ústavní stížností napadeným. Proti části tohoto usnesení, v níž byl potvrzen výrok o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce, podala stěžovatelka dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost.
Nalézací soud vyšel z toho, že žádný z důvodů pro zastavení exekučního řízení, není dán. Existoval exekuční titul, který je po formální i materiální stránce vykonatelný. Ačkoli stěžovatelka dluh zpochybňuje, povinnost uloženou pravomocným rozhodnutím nesplnila a oprávněná na provedení exekuce trvá.
Odvolací soud poté mj. uvedl, že již ze samotného podání povinné (stěžovatelky) není zřejmé, z jakého zákonného důvodu dle §268 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") se zastavení exekuce domáhá. Jestliže by měla na mysli důvod uvedený v ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., tedy že výkon rozhodnutí je nepřípustný, "protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat", uvedl k tomu odvolací soud, že nelze tento důvod spatřovat ve skutečnosti, že proti exekučnímu titulu bylo podáno dovolání a je navrhován odklad vykonatelnosti, případně právní moci. Toto ustanovení pamatuje na případy, v nichž je výkon pro vadu rozhodnutí nebo jiného titulu, pro pochybení při nařízení výkonu rozhodnutí, pro okolnosti, které nastaly při provádění výkonu, nebo z jiných důvodů nepřípustný. Kromě těchto případů sem patří i dohoda povinného s oprávněným, kterou se oprávněný zavázal, že trvale nebo po určitý čas nebude své právo vymáhat, nebo kterou si sjednali jiný způsob zaplacení pohledávky, než který vyplývá z titulu a podobně. Ani z odvolání povinné nelze dle odvolacího soudu dovodit, jaký konkrétní důvod odpovídající zákonným ustanovením má na mysli.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti napadá všechna shora označená rozhodnutí s tím, že vůči rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ a Krajského soudu v Praze se jedná pouze o tu část, která se týká návrhu na zastavení exekuce. Vůči části, která se týkala návrhu na odklad exekuce, již byla ústavní stížnost (pro nepřípustnost dovolání) podána.
Stěžovatelka napadá shora označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byl porušen čl. 1, čl. 3 odst. 1, odst. 3, čl. 4 odst. 1, odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6, čl. 14 a čl. 17 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rekapituluje průběh exekučního řízení i svou argumentaci před obecnými soudy, přičemž zpochybňuje samotné nařízení exekuce i rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jejímu návrhu na zastavení exekuce. Jádro argumentace stěžovatelky spočívá v tvrzení, že exekuce neměla být zahájena, neboť v původním sporu týkajícím se sporné pohledávky podala dovolání, byla přitom připravena dluh uhradit, ovšem až dle výsledku řízení u dovolacího soudu. Je si vědoma toho, že dovolání nemá odkladný účinek, ale připomíná, že o odklad vykonatelnosti a právní moci požádala a informovala o tom oprávněnou. Pokud i přesto oprávněná podala návrh na exekuci, jde podle stěžovatelky o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, resp. šikanu a zneužití práva.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že shora zmíněnou předchozí ústavní stížnost stěžovatelky brojící proti těm výrokům napadených rozhodnutí soudu prvého a druhého stupně, kterými nebylo vyhověno jejímu návrhu na odklad exekuce, již Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 2241/13 ze dne 27. 5. 2014 odmítl z důvodu zjevné neopodstatněnosti. Uvedené závěry je možno přiměřeně vztáhnout i na nyní posuzované výroky týkající se návrhu na zastavení exekuce. Ústavní soud dále připomíná, že usnesením II. ÚS 3228/13 ze dne 7. 8. 2014 odmítl též ústavní stížnost stěžovatelky týkající se nákladů řízení vzniklých právě v předmětném exekučním řízení, přičemž i zde vyslovil pochybnost nad ústavní relevancí argumentace stěžovatelky, pokud jde o nařízení, resp. následné nezastavení či neodložení exekuce.
Ústavní soud opět připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy), a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další instance. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům. Ústavní soud tedy nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41]. Je povolán toliko k přezkumu toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
Pokud stěžovatelka vědomě neplnila dluh (ačkoli tato povinnost byla stanovena pravomocným soudním rozhodnutím), s tím, že je nutno vyčkat na rozhodnutí o dovolání, nutně se vystavila riziku, že dojde i na exekuci. Jakkoli mohou být pochopitelné snahy stěžovatelky o posečkání s plněním závazku do výsledku dovolacího řízení, nelze považovat rozhodnutí o nařízení exekuce, resp. její následné nezastavení za extrémní exces při výkladu podústavního práva, který by umožnil otevřít prostor pro zásah ze strany Ústavního soudu. V době rozhodování soudů obou stupňů šlo o pravomocné a vykonatelné rozhodnutí, přičemž žádný z důvodu pro zastavení exekuce dle §268 o. s. ř. nebyl naplněn.
Ačkoli stěžovatelka formálně namítá porušení celé řady ústavně zaručených práv, přičemž jádrem je zejména tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces, je faktickým obsahem ústavní stížnosti argumentace věcně se neztotožňující jak s nařízením exekuce, tak s rozhodnutím, kterým nebyla exekuce zastavena, nikoli namítání konkrétních procesních vad v řízeních před obecnými soudy.
Dojde-li k nařízení, resp. provedení exekuce a ke vzniku nákladů z toho plynoucích, přičemž následně je exekuční titul v dovolacím řízení zcela či zčásti zpochybněn, připomíná opět Ústavní soud v této souvislosti nález sp. zn. II. ÚS 594/10 ze dne 19. 8. 2010 (N 167/58 SbNU 449), který uvádí, že "v době nařízení výkonu rozhodnutí bezpochyby existoval vykonatelný titul a povinný měl na základě tohoto titulu svoji povinnost zaplatit stanovenou tímto titulem splnit, třebaže posléze byl tento titul zrušen. Vzhledem k tomu, že tak neučinil dobrovolně, nastoupila nucená exekuce se všemi důsledky z toho plynoucími (tedy i s povinností podílet se na náhradě nákladů řízení). Povinný však měl (a stále má) možnost, a toto řešení bylo akceptováno v nálezu sp. zn. II. ÚS 2085/09, domáhat se náhrady nákladů exekučního řízení po státu z titulu odpovědnosti za nesprávný úřední postup" (srov. obdobně též usnesení sp. zn. III. ÚS 1524/12 ze dne 31. 7. 2012, usnesení sp. zn. I. ÚS 1762/11 ze dne 14. 1. 2013 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3357/13 ze dne 1. 4. 2014).
Soud prvého i druhého stupně své závěry o tom, že důvod pro zastavení exekuce není dán, dostatečně zdůvodnil, stejně jako dovolací soud usnesení o nepřípustnosti dovolání.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu