ECLI:CZ:US:2014:2.US.2041.14.1
sp. zn. II. ÚS 2041/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Františka Buleny, zastoupeného Mgr. Ing. Kateřinou Melichovou, advokátkou se sídlem Révová 6, Praha 10, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 12. 2011, č. j. 12 C 249/2010-133, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2013, č. j. 25 Co 236/2012-183, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, č. j. 30 Cdo 3996/2013-214, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou elektronicky dne 16. 6. 2014 v zákonem stanovené lhůtě (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Obvodní soud pro Prahu 2 ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se po žalované, České republice - Ministerstvu spravedlnosti, domáhal zaplacení částky 33.077.688,19 Kč jako náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), která mu měla vzniknout jednak v důsledku vydání údajně nezákonného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 1999, č. j. 60 K 23/99-87, jímž byl na majetek stěžovatele prohlášen konkurz, a které bylo následně potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 1999, č. j. 2 Ko 96/99-113, jednak v důsledku samotné činnosti správkyně konkurzní podstaty JUDr. J. Šafránkové a následného selhání dohledové činnosti ze strany konkurzního soudu v řízeních, v nichž se stěžovatel domáhal vydání věcí vyloučených z konkurzní podstaty, in eventum zaplacení odpovídající částky (řízení vedená u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 213/2009 a u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 51 C 211/2010). Stěžovatel spatřuje stěžejní pochybení ve vyloučení možnosti se účinně bránit proti usnesení o prohlášení konkurzu, protože jeho ústavní stížnost proti uvedeným rozhodnutím odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 12. 1. 2000, sp. zn. II. ÚS 554/99, jako zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť se jí stěžovatel výslovně nedomáhal zrušení "rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje", kterým v případě stěžovatele bylo výše citované usnesení Vrchního soudu v Praze. Přitom však uvedené usnesení Ústavního soudu bylo ke stížnosti stěžovatele Evropským soudem pro lidská práva (dále jen "ESLP") v rozsudku ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, č. 57567/00 (dostupný v českém překladu na http://hudoc.echr.coe.int) shledáno "za nevyhovující požadavkům čl. 6 odst. 1 Úmluvy".
3. Obvodní soud i přesto neshledal žalobní nároky stěžovatele důvodnými. Ve vztahu k prvně uvedenému žalobnímu nároku totiž konstatoval nedostatek odpovědnostního titulu, neboť stěžovatelovo tvrzení o vzniku škody v důsledku nezákonného prohlášení konkurzu na jeho majetek a nezákonného vedení konkurzního řízení, ústícího do vydání jednotlivých rozhodnutí v konkurzním řízení, je irrelevantní, jelikož tato rozhodnutí nebyla pro nezákonnost zrušena, a proto je třeba na ně nahlížet jako na zákonná. Uvedené platí i při rozboru citovaného rozsudku ESLP ve věci Bulena proti České republice, kde rovněž nebyla deklarována nezákonnost předmětných rozhodnutí v rámci konkurzního řízení. Proto za situace, kdy lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. uplatnit pouze tehdy, pokud takové pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem, přičemž ve stěžovatelově případě předmětná rozhodnutí vydaná v rámci konkurzního řízení pro nezákonnost zrušena nebyla, nedošlo k naplnění jednoho z předpokladů odpovědnosti státu za vzniklou škodu. Druhý žalobní nárok stěžovatele pak obvodní soud neshledal důvodným s poukazem na zásadu "posledního dlužníka", tj. po státu lze náhradu škody úspěšně žádat až tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení vůči tomu, kdo jej získal. Žaloba tak byla v tomto směru předčasná, neboť svůj nárok měl stěžovatel uplatnit v řízení na vydání věci proti společnosti LEVEL Holding, a.s., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 51 C 211/2010, které nadto nebylo v době rozhodování obvodního soudu v nyní projednávané věci pravomocně skončeno.
4. Stěžovatel podal proti uvedenému rozsudku obvodního soudu odvolání, v němž namítal především nesprávné právní posouzení věci ve vztahu k prvně jmenovanému žalobnímu nároku ze strany obvodního soudu, neboť byl toho názoru, že pokud stěžovatel "dosáhl u ESLP konstatování o odepření práva na přístup k soudu v konkurzním řízení, pak ve světle těchto závěrů nemůže soud rozhodující o náhradě škody zamítnout nárok přepjatě formalisticky toliko odkazem na právní moc a zákonnost usnesení o prohlášení konkurzu." Nadto opětovně zpochybnil postup soudů i správkyně konkurzní podstaty v samotném konkurzním řízení, které měl obvodní soud vyhodnotit jako nesprávný úřední postup ve smyslu citovaného zákona č. 82/1998 Sb. a shledat tak jeho nárok na náhradu škody důvodným.
5. Městský soud v Praze nicméně toto odvolání ústavní stížností napadeným rozsudkem shledal nedůvodným, neboť se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením sporné otázky důvodnosti stěžovatelových žalobních nároků na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Nadto konstatoval, že "v souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je tak splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. (...) není tak důvodu se zabývat naplněním dalších zákonných předpokladů (vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody). Na tomto závěru nemůže nic změnit ani obsah (stěžovatelem) označeného rozhodnutí ESLP" (str. 4 rozsudku městského soudu).
6. Dovolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku městského soudu, v němž i nadále zpochybňoval výše uvedené závěry, pak Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013), neboť se ztotožnil se způsobem právního posouzení předmětné otázky odpovědnosti státu za stěžovatelem uplatňovanou škodu ze strany soudů nižších instancí, když "nezákonnost usnesení o prohlášení konkurzu ani nezákonnost potvrzujícího rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nelze z ničeho vyvozovat". Uvedený právní závěr je dle názoru Nejvyššího soudu zcela v souladu s jeho judikaturou, neboť již v rozsudku ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013 (dostupný na www.nssoud.cz) konstatoval, že "soudy nemají povinnost v odškodňovacím řízení (o náhradě škody podle zákona č. 82/1998 Sb.) předjímat rozhodnutí soudů v původním řízení a nově přezkoumávat věc, která byla předmětem předchozího řízení." Proto uzavřel, že ani v nyní projednávaném případě stěžovatele "soudy neměly povinnost posoudit, jak by řízení před obecnými soudy skončilo, kdyby v něm bylo pokračováno po zjištění pochybení Ústavního soudu" (str. 2 usnesení Nejvyššího soudu).
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti s výše předestřenými závěry obecných soudů polemizuje, přičemž, jak vyplývá ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 zn. 12 C 249/2010, který si Ústavní soud vyžádal, na podporu svého tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces předkládá obdobnou argumentaci, která byla již obsahem nejen výše uvedeného dovolání, ale též odvolání a také samotné žaloby. Stěžovatel tak setrvale zpochybňuje zákonnost samotného konkurzního řízení, ústícího do vydání výše citovaného usnesení Městského soudu v Praze o prohlášení konkurzu na majetek stěžovatele, které bylo následně potvrzeno i usnesením Vrchního soudu v Praze, v jehož důsledku mu měla vzniknout škoda, jejíž uhrazení se svou žalobou podle zákona č. 82/1998 Sb. domáhal po státu. Jeho žalobním nárokům tak mělo být vyhověno, neboť mu Ústavní soud svým "nadměrně formalistickým" procesním postupem, jak konstatoval ESLP v rozsudku ve věci Bulena proti České republice, odepřel přístup k soudu a znemožnil mu tak se účinně bránit proti postupu obecných soudů v konkurzním řízení proti němu vedeném. Nadto stěžovatel namítá, že v řízení před obecnými soudy nebyly respektovány ústavní standardy provádění a hodnocení důkazů, nicméně tuto svou námitku nijak blíže nekonkretizuje.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů a na tomto základě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelem podané žalobě, jíž se podle zákona č. 82/1998 Sb. domáhal po státu náhrady škody vzniklé v důsledku nezákonného postupu obecných soudů v konkurzním řízení proti němu vedeném, resp. v řízení o jím podaném odvolání či dovolání. Stěžovatel nicméně svou argumentací v ústavní stížnosti staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší, neboť jeho námitky jsou ve svém obsahu pouze polemikou s právním názorem obecných soudů, k němuž dospěly při posouzení sporné otázky důvodnosti jím uplatněných žalobních nároků na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., do níž se nadto projektuje setrvalý nesouhlas stěžovatele s postupem obecných soudů i správkyně konkurzní podstaty v konkurzním řízení proti němu vedeném, které tak i nadále považuje za nezákonné.
10. Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavní soud nicméně konstatuje, že obecné soudy věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a svůj právní názor, v němž konstatovaly, že žalobní nároky stěžovatele nejsou důvodné, neboť zde zčásti nebyl naplněn zákonem č. 82/1998 Sb. stanovený předpoklad pro uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, tj. zrušení či změna předmětných rozhodnutí vydaných v rámci konkurzního řízení pro jejich nezákonnost, a zčásti byl uplatněn předčasně, řádně zdůvodnily, a to i s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (viz výše citovaný rozsudek ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013). Jejich rozhodování proto nelze označit za svévolné či nepředvídatelné a Ústavní soud je hodnotí jako ústavně konformní, neporušující základní práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Nadto nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že stěžovatelem i v ústavní stížnosti opětovně vznesené námitky ohledně nezákonnosti usnesení Městského soudu v Praze o prohlášení konkurzu na stěžovatelův majetek byly předmětem přezkumu Vrchního soudu v Praze v řízení o odvolání stěžovatele proti němu, ústícího do vydání usnesení ze dne 21. 10. 1999, č. j. 2 Ko 96/99-113, v němž nebyly shledány důvodnými. Stěžovateli tak nebylo odepřeno "právo na dvojinstančnost soudního rozhodování", coby jedné z institucionálních záruk spravedlnosti řízení.
11. Na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že ESLP v uvedeném rozsudku ve věci Bulena proti České republice ke stížnosti stěžovatele shledal napadené usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2000, sp. zn. II. ÚS 554/99, "za nevyhovující požadavkům čl. 6 odst. 1 Úmluvy", když "nadměrně formalistickým výkladem daného procesního pravidla, k němuž se Ústavní soud uchýlil, bylo stěžovateli upřeno právo na přístup k soudu" (bod 35 rozsudku ESLP). Jak totiž vyplývá z argumentace obsažené v ústavní stížnosti, stěžovatel vychází z předpokladu, že nebýt uvedeného "nadměrně formalistického" procesního postupu Ústavního soudu v řízení o jím podané ústavní stížnosti ve věci sp. zn. II. ÚS 554/99, jíž se domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze vydaných v rámci předmětného konkurzního řízení, Ústavní soud by jeho ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí by jako protiústavní zrušil, a proto rozsudek ESLP, kterým stěžovatel dle svých slov "dosáhl u ESLP konstatování o odepření práva na přístup soudu v konkurzním řízení", pak nutně musí vyvolávat důsledky i pro samotné řízení o náhradě škody podle zákona č. 82/1998 Sb. vzniklé v důsledku nezákonného konkurzního řízení proti němu vedeného ("ve světle těchto závěrů nemůže soud rozhodující o náhradě škody zamítnout nárok přepjatě formalisticky toliko odkazem na právní moc a zákonnost usnesení o prohlášení konkurzu").
12. Takový předpoklad je nicméně dle názoru Ústavního soudu nesprávný, spekulativní a nenachází ani oporu ve výše citovaných závěrech judikatury Nejvyššího soudu ve vztahu k otázce naplnění zákonných předpokladů pro uplatnění náhrady škody za nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., a koneckonců ani v samotném rozsudku ESLP ve věci Bulena proti České republice. V rámci posouzení důvodnosti stěžovatelem uplatněného nároku na náhradu materiální škody ve smyslu čl. 41 Úmluvy, jejíž výši odvíjel od znaleckého posudku ohledně tržní hodnoty majetku zahrnutého do konkursní podstaty, totiž ESLP mj. konstatoval, že "základem pro přiznání spravedlivého zadostiučinění je v daném případě skutečnost, že stěžovatel nemohl využít svého práva na přístup k soudu, jež je jedním z aspektů práva na spravedlivé řízení ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy. Nenalézá tedy žádnou příčinnou souvislost mezi tvrzenou materiální a morální újmou a konstatováním, že byl porušen čl. 6. Nemůže ani spekulovat o tom, jaký by byl výsledek řízení v případě, že by Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost projednal a vyhověl jí. Odškodnění za újmu proto není namístě, neboť konstatování porušení samo o sobě poskytuje dostatečné spravedlivé zadostiučinění za případnou morální újmu, kterou stěžovatel utrpěl" (viz body 40 a 41 rozsudku ESLP). Obdobně postupoval ESLP ostatně i v jiných případech, ve kterých konstatoval porušení práva na přístup k soudu, ale neshledal příčinnou souvislost mezi samotným porušením čl. 6 Úmluvy a tvrzenou škodou (srov. např. rozhodnutí ESLP ve věci Běleš a ostatní proti České republice ze dne 12. 11. 2002, č. 47273/99; ve věci Vodárenská akciová společnost, a. s. proti České republice ze dne 24. 2. 2004, č. 73577/01; nebo ve věci GECO, a. s. proti České republice ze dne 21. 9. 2006, č. 4401/03, vše rovněž dostupné v českém překladu na http://hudoc.echr.coe.int).
13. Pouze v podobě obiter dicta považuje Ústavní soud za vhodné dodat, že u stěžovatele může přetrvávat dojem, že se ocitl v pomyslné "procesní pasti", neboť mu právní řád v době bezprostředně po vydání předmětného rozsudku ESLP věci Bulena proti České republice v roce 2004 neposkytoval žádný procesní nástroj, jímž by se mohl domáhat nápravy za porušení svých procesních práv, k němuž dle názoru ESLP došlo ze strany Ústavního soudu. Jediný právní prostředek, pomocí něhož lze promítat rozhodování mezinárodních soudů o zásahu orgánu veřejné moci, porušujícího lidská práva nebo základní svobody v rozporu s mezinárodní smlouvou, je totiž v současnosti institut obnovy řízení před Ústavním soudem podle ustanovení §119 zákona o Ústavním soudu, nicméně podávat návrhy na obnovu řízení v civilních věcech bylo možné až s účinností od 1. 1. 2013, kdy došlo ke změně zákona o Ústavním soudu, provedené zákonem č. 404/2012 Sb., nikoliv tedy dříve. Řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. se tak v dané době jevilo jako jediný možný nástroj (forma nápravy), prostřednictvím kterého je naplňována povinnost státu rozhodnutí mezinárodního soudu vykonat, tedy přijmout obecné či individuální opatření, které by ukončilo a napravilo porušení Úmluvy. Stěžovateli tak nic nebránilo domáhat se náhrady škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., jak ostatně naznačil i Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení, neboť "samotná skutečnost, že rozhodnutí Ústavního soudu nebylo ESLP zrušeno, nemá za daných specifických okolností za následek vyloučení odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí Ústavního soudu podle zákona č. 82/1998 Sb. V souladu s výše uvedeným však stát odpovídá toliko za nezákonné rozhodnutí Ústavního soudu" [obdobně k tomu srov. nález sp. zn. II. ÚS 1774/08 ze dne 9. 7. 2009 (N 155/54 SbNU 17); nález ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 2201/10; či nález ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. II. ÚS 179/13, anebo výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 443/2013)].
14. Aniž by Ústavní soud jakkoliv předjímal výsledek takového případného řízení, je ovšem nutné zdůraznit, že soudy musí v těchto případech rozhodování o naplnění předpokladů odpovědnosti státu (vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody) a při případném stanovení přiměřené formy a výše zadostiučinění zohlednit již vydané rozhodnutí ESLP a jím přiznané zadostiučinění, resp. způsob posouzení důvodnosti vzneseného nároku na náhradu škody ze strany stěžovatele v řízení před ESLP (srov. např. usnesení ze dne 14. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1029/2011, či výše citovaný rozsudek sp. zn. 30 Cdo 443/2013).
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu