ECLI:CZ:US:2014:2.US.2048.14.1
sp. zn. II. ÚS 2048/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Blanky Čížkové, zastoupené JUDr. Pavlou Boučkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Kořenského 15, Praha 5, směřující proti výrokům II. a V. usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 12. 2. 2014, č. j. 2 VZV 1/2012-3082, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 1 To 26/2014, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížností ze dne 16. 6. 2014 a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Vrchního soudu v Olomouci, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích základních práv, zaručených čl. 10, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní stížností napadenými výroky II. a V. usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci bylo jednak rozhodnuto, že podle ustanovení §79a odst. 1 trestního řádu se jako výnos z trestné činnosti zajišťují peněžní prostředky na blíže specifikovaných účtech vedených u Československé obchodní banky, a.s., ve výši aktuálního zůstatku, včetně peněžních prostředků na účet v budoucnu došlých a jejich příslušenství, a to až do výše 1.740.000.000 Kč (výrok II.); jednak podle ustanovení §79c odst. 1, odst. 4 trestního řádu ve spojení s §79a odst. 1 trestního řádu se jako výnos z trestné činnosti zajišťují ve výroku specifikované zaknihované cenné papíry, evidované v samostatné evidenci Československé obchodní banky, a.s. (výrok V.). Majitelem předmětných bankovních účtů i zaknihovaných cenných papírů byl L. Měkota, který ovšem dne 9. 3. 2013 zemřel a jeho jedinou dědičkou je podle aktuálního stavu dědického řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 26 D 631/2013, Nd 119/2013, právě stěžovatelka.
3. Napadené usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci bylo vydáno v rámci trestního řízení, které bylo zahájeno na základě usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, Odbor korupce a ochrany zájmů EU ze dne 19. 6. 2012, č. j. OKFK-52-564/TČ- 2008-11, a ze dne 8. 11. 2012, č. j. OKFK-52-921/TČ-2008-11, jímž bylo rozhodnuto o zahájení trestního stíhání jmenovaného L. Měkoty (spolu s dalšími obviněnými) pro podezření ze spáchání zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle ustanovení §255 odst. 2, 4 trestního zákoníku a zločinu podvodu podle ustanovení §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, spáchaných ve spolupachatelství ve smyslu ustanovení §23 trestního zákoníku. V jeho průběhu pak bylo policejním orgánem a dozorujícím státním zástupcem rozhodnuto o zajištění majetku obviněných a některých dalších osob. U obviněného L. Měkoty bylo podle ustanovení §79a až §79f trestního řádu rozhodnuto o zajištění náhradní hodnoty, a to peněžních prostředků na bankovních účtech, peněžních prostředků na účtech jiných subjektů než bank, zaknihovaných cenných papírů, nemovitostí a obchodních podílů v obchodních společnostech jako jiných majetkových hodnot.
4. Vzhledem k úmrtí původně obviněného L. Měkoty, Vrchní státní zastupitelství v Olomouci usnesením ze dne 19. 4. 2013, č. j. 2 VZV 1/2012-1916, podle ustanovení §172 odst. 1 písm. d) trestního řádu s přihlédnutím k ustanovení §11 odst. 1 písm. e) trestního řádu rozhodlo o zastavení jeho trestního stíhání pro oba stíhané skutky.
5. Následně podané žádosti stěžovatelky, kterou jako právní nástupkyně původně obviněného L. Měkoty požádala o zrušení zajištění náhradních hodnot, Vrchní státní zastupitelství v Olomouci v usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 2 VZV 1/2012, vyhovělo pouze zčásti, když bylo zrušeno zajištění některých nemovitostí a obchodních podílů. Ohledně ostatních zajištěných náhradních hodnot nicméně této žádosti vyhověno nebylo, když vrchní státní zastupitelství, za situace, kdy po zastavení trestního stíhání nebylo možné uvažovat o uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty podle ustanovení §71 trestního zákoníku, přihlédlo ke skutečnosti, že rozhodující soud může uložit zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty podle ustanovení §101 odst. 2 trestního zákoníku, je-li (nikoliv bezprostředním) výnosem trestného činu. Proto dospělo k závěru, že předmětné majetkové hodnoty, které byly v souladu s trestním řádem původně zajištěny jako náhradní hodnota podle ustanovení §79f trestního řádu, i nadále zůstávají v tomto režimu zajištění, a to do doby, než bude aktuálně prováděnými úkony objasněno, zda lze u konkrétních majetkových hodnot dovodit podezření, že se jedná o výnos z trestné činnosti, nebo než bude takové podezření rozptýleno. Zákonnost, resp. ústavní konformita těchto právních závěrů, byla následně potvrzena usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 1 To 57/2013, resp. usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3783/13 ze dne 11. 6. 2014 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
6. V dalším průběhu předmětného trestního řízení se tak orgány činné v trestním řízení mimo jiné zaměřily na posouzení, zda je u majetkových hodnot, zajištěných u původně obviněného L. Měkoty jako náhradní hodnota, konkrétními skutečnostmi odůvodněno podezření, že mohou být výnosem z trestné činnosti. Podle postupných dílčích výsledků z prováděných úkonů pak vrchní státní zastupitelství dalšími usneseními k žádosti stěžovatelky či z úřední povinnosti rozhodlo ve vztahu k majetku původně obviněného L. Měkoty o zrušení zajištění náhradní hodnoty tam, kde bylo rozptýleno podezření, že by některé doposud zajištěné majetkové hodnoty mohly být výnosem z trestné činnosti. Konkrétně se jedná o usnesení ze dne 31. 10. 2013, č. j. 2 VZV 1/2012-2510, o zrušení zajištění některých zaknihovaných akcií a nemovitostí, a o usnesení ze dne 8. 11. 2013, č. j. 2 VZV 1/2012-2552, o zrušení zajištění peněžních prostředků na vybraných bankovních účtech a peněžních prostředků penzijního připojištění se státním příspěvkem, jakož i některých obchodních podílů v obchodních společnostech. Stejně tak tomu bylo i ve výrocích I., III. a IV. usnesení napadeného nyní projednávanou ústavní stížností, v nichž vrchní státní zastupitelství rozhodlo o zrušení zajištění náhradní hodnoty u všech dosud zbývajících majetkových hodnot ve vlastnictví původně obviněného L. Měkoty, s výjimkou peněžních prostředků na bankovních účtech a zaknihovaných cenných papírů, specifikovaných ve výroku II. a V. usnesení, ve vztahu k nimž byla oprávněným osobám (stěžovatelce a soudním komisařem ustanovenému správci dědictví P. Žižkovi) zakázána (s určitými výjimkami) jakákoliv dispozice a nakládání s nimi, neboť "provedenými úkony bylo zjištěno a relevantním způsobem konkrétně podloženo podezření, že tato část majetkových hodnot je výnosem z trestné činnosti." (str. 10 usnesení).
7. Proti předmětným výrokům II. a V. usnesení vrchního státního zastupitelství podala stěžovatelka podle ustanovení §141 a násl. trestního řádu stížnost, kterou nicméně Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením zamítl podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou, neboť v řízení předcházejícím vydání napadeného usnesení neshledal žádnou procesní vadu. Vrchní soud dospěl k závěru, že "jsou zde skutečnosti nasvědčující tomu, že peněžní prostředky na označených účtech L. Měkoty jsou z převážné části výnosem z trestné činnosti a že za část z nich byly nakoupeny i zaknihované cenné papíry specifikované v ad V. výroku napadeného usnesení. Za daného stavu věci nelze označovat postup státního zástupce za vadný, pokud předchozí zajištění peněžních prostředků na účtech a zaknihované cenné papíry, jejichž majitelem byl L. Měkota, zrušil a nově rozhodl o zajištění peněžních prostředků na účtu v nižším rozsahu (ad II. výroku napadeného usnesení), odpovídajícímu poznatku, že tyto peníze pocházejí z výnosů trestné činnosti a nově rozhodl i o zajištění zaknihovaných cenných papírů" (str. 10 usnesení). K námitce stěžovatelky, že nebyly naplněny podmínky pro postup podle ustanovení §101 odst. 2 trestního zákoníku, vrchní soud konstatoval, že "právě naopak ustanovení §101 odst. 2 trestního zákoníku dopadá na situace, kdy není možné pachatele trestné činnosti odsoudit a výnos z ní odčerpat prostřednictvím ukládaných trestů. Zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty podle §101 odst. 2 trestního zákoníku je proto možné ve vztahu ke komukoli a není relevantní vztah takové osoby k trestné činnosti, z níž výnosy pocházejí, ani její vztah k pachateli trestné činnosti a způsob, jakým věc nebo majetkovou hodnotu, která je výnosem trestného činu, nabyla. Prokázání zákonné podmínky, že se jedná o výnos trestné činnosti, je předmětem řízení, které předchází rozhodnutí o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty" (str. 9 usnesení).
8. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti i nadále zpochybňuje způsob posouzení klíčové otázky, zda pokračující zajištění náhradních hodnot ve vztahu k majetku stěžovatelky má zákonný základ i po smrti původně obviněného L. Měkoty, kdy bylo trestní stíhání proti němu zastaveno. Ve své argumentaci namítá jednak nezákonnost postupu vrchního státního zastupitelství a následně i vrchního soudu, neboť pro trvání majetkových zajišťovacích institutů nebyly splněny zákonné podmínky, jednak namítá vady samotného trestního řízení předcházejícího vydání ústavní stížností napadených usnesení, neboť orgány činné v trestním řízení nerespektovaly základní zásady trestního řízení (kontradiktornost řízení a presumpce nevinny) a dostatečně nezohlednily všechny okolnosti rozhodné k užití zajištění náhradní hodnoty, které představuje průlom do vlastnického práva, jenž je o to citelnější, neboť směřuje proti osobě odlišné od možného pachatele trestné činnosti. Tento postup orgánů činných v trestním řízení se tak dle názoru stěžovatelky nachází nejen za hranicí zákonnosti, ale přímo porušuje i její právo na spravedlivý proces a omezuje její vlastnická práva, a to s trvalými důsledky. Vzhledem ke skutečnosti, že orgány činné v trestním řízení i poté, co bylo trestní stíhání proti původně obviněnému L. Měkotovi zastaveno, v rozporu se zásadou presumpce nevinny pokračují ve vyšetřovacích úkonech za účelem prokázání jeho trestné činnosti, jedná se nadto dle stěžovatelky o nepřiměřený a nezákonný zásah do její lidské důstojnosti, neboť jako příbuzná zemřelého je jimi postavena do pozice právního nástupce, který ale nemá prostředky a možnosti, jak obhájit jeho čest.
II.
9. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil jak Vrchní soud v Olomouci, tak i Vrchní státní zastupitelství v Olomouci.
10. Vrchní soud v Olomouci setrval na názorech obsažených v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení a námitky stěžovatelky označil za nedůvodné. Nadto zdůraznil, že obdobnými námitkami stěžovatelky se Ústavní soud zabýval již ve výše citovaném usnesení sp. zn. I. ÚS 3783/13, kterým byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
11. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci ve svém poměrně obsáhlém vyjádření po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení reagovalo na jednotlivé námitky stěžovatelky v ústavní stížnosti, které nicméně považuje za velmi podobné těm, které již stěžovatelka uplatnila v řízení před Ústavním soudem, vedeném pod sp. zn. I. ÚS 3783/13. Vrchní státní zastupitelství tak opětovně zdůraznilo, že podkladem pro zajištění majetkových hodnot, které náležely původně obviněnému L. Měkotovi, představuje budoucí možnost rozhodnout o jejich zabrání podle ustanovení §101 odst. 2 trestního zákoníku. Pokud stěžovatelka dále dovozuje, že není možné rozhodnout o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, není-li pachatel příslušné trestné činnosti odsouzen, vrchní státní zastupitelství naopak zdůraznilo, že příslušné ustanovení §101 odst. 2 trestního zákoníku dopadá mimo jiného právě na situace, kdy pachatel trestné činnosti není z různých důvodů odsouzen, a nemůže tak být uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. "Účelem řízení, které předchází rozhodnutí o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, není primárně prokazovat vinu pachatele, ale opatřit poklady pro posouzení podmínek uložení tohoto ochranného opatření, což však nelze považovat za dokazování zaměřené a činěné v neprospěch pachatele. Při rozhodování o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty je samozřejmě třeba posoudit naplnění všech zákonných podmínek tohoto ochranného opatření, tedy jako předběžnou otázku, zda určitou osobu lze považovat za "pachatele", byť nebyl pravomocně odsouzen, a zda majetkové hodnoty lze považovat za výnos z "trestné činnosti", byť osoba, která majetkové hodnoty získala, nebyla za takové jednání pravomocně odsouzena" (str. 7 vyjádření). Řešení takové předběžné otázky má však dle vyjádření vrchního státního zastupitelství význam jen pro rozhodnutí o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, není odsouzením dané osoby, a nemůže být proto porušením principu presumpce neviny, jak naznačuje stěžovatelka.
12. Vrchní státní zastupitelství rovněž nesouhlasilo s tvrzením stěžovatelky, že rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot má trvalé důsledky, neboť rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na účtu u banky podle ustanovení §79a trestního řádu a rozhodnutí o zajištění zaknihovaných cenných papírů podle ustanovení §79c trestního řádu jsou ze své povahy prozatímními rozhodnutími zajišťovacího charakteru, jejichž účelem je zabránit, aby se majetkové hodnoty, u nichž (v tomto případě) zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že jsou výnosem z trestné činnosti, dostaly mimo dosah orgánů činných v trestním řízení, a tak bylo předem zmařeno případné budoucí konfiskační rozhodnutí.
13. V replice k těmto vyjádřením stěžovatelka sdělila, že vrchní státní zastupitelství její tvrzení do značné míry "ignoruje" či účelově "přeformulovává", což se snažila prokázat na konkrétních argumentech, předestřených vrchním státním zastupitelstvím v jeho vyjádření. Stěžovatelka proto setrvává na své polemice s právními závěry orgánů činných v trestním řízení, které měly odůvodnit zvolený procesní postup podle citovaného ustanovení §101 odst. 2 trestního zákoníku, vedoucí k zajištění majetkových hodnot, v němž i nadále spatřuje zásah do svých základních práv.
III.
14. Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelky s postupem orgánů činných v trestním řízení, kdy navzdory zastavení trestního stíhání proti původně obviněnému L. Měkotovi, i nadále ve vztahu k jeho majetku užívají majetkové zajišťovací instituty, konkrétně zajištění peněžních prostředků na účtu u banky podle ustanovení §79a trestního řádu a zajištění zaknihovaných cenných papírů podle ustanovení §79c trestního řádu, ačkoliv k takovému postupu nejsou dle názoru stěžovatelky splněny zákonné podmínky.
15. Ústavní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů či dokonce orgánů činných v trestním řízení ve stejném rozsahu, jako v nyní posuzovaném případě činily v řízení o stěžovatelkou podané žádosti o zrušení zajištění náhradních hodnot, resp. stížnosti proti rozhodnutí vrchního státního zastupitelství o ní. Je tak primárně na orgánech činných v trestním řízení, resp. obecných soudech, a nikoliv na Ústavním soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda použití některého ze zákonem předvídaných ochranných opatření či zajišťovacích institutů, je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení.
16. Uvedené platí i pro rozhodování orgánů činných v trestním řízení o použití majetkových zajišťovacích institutů, upravených v ustanovení §79a a násl. trestního řádu. Proto Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi při přezkoumávání rozhodnutí o použití majetkových zajišťovacích institutů z ústavněprávního hlediska stanovil požadavky, kterým musí takováto rozhodnutí dostát (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 či nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014, a tam citovanou judikaturu). Musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nesmí být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), tzn. že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici. Rozhodující orgány tak na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností musí vždy důkladně zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení daných práv jednotlivce, což také musí náležitě a pečlivě odůvodnit. Požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění, jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného rozhodnutí, tak vyplývá nejen z ústavního zákazu výkonu libovůle orgány státní moci (čl. 2 odst. 2 Listiny), ale plně koresponduje i s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny). Z ustálené judikatury Ústavního soudu přitom zřetelně vyplývá, že uvedený požadavek dopadá jak na řízení před obecnými soudy, tak rovněž na řízení před "jinými orgány" ve stanovených případech, kdy se jednotlivec domáhá svého práva, tedy i na rozhodnutí státního zástupce, pokud mu zákonodárce svěřil pravomoc rozhodovat o zásazích do základních práv a svobod a o rozsahu těchto zásahů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2183/12 ze dne 22. 5. 2013, nález sp. zn. I. ÚS 3184/07 ze dne 17. 4. 2008 (N 71/49 SbNU 61), nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565)].
17. Vzhledem ke skutečnosti, že v důsledku použití majetkových zajišťovacích institutů v průběhu trestního řízení vždy nutně dochází k omezení vlastnických práv (dispozičních práv) dotčeného jednotlivce, musí takové omezení, byť se jedná toliko o omezení dočasné, splňovat i kritérium přiměřenosti (proporcionality). Jedná se tak o omezení vlastnického práva v rámci výluky z ochrany vlastnictví, které musí při zachování v zákoně specifikovaných podmínek být přiměřené cíli sledovanému právní úpravou (trestním řádem). Tím je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat a reparovat škodu způsobenou závažnou, zejména hospodářskou trestnou činností (srov. citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2485/13).
18. Jak Ústavní soud v minulosti konstatoval, při hodnocení proporcionality použití majetkových zajišťovacích institutů je třeba vzít do úvahy i časový aspekt, kdy zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho. Pokud by tedy k omezení vlastnického práva docházelo po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásah do vlastnického práva jednotlivce, garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. Plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008 (N 25/48 SbNU 291); či nález sp. zn. III. ÚS 1396/07 ze dne 19. 3. 2009 (N 62/52 SbNU 609)].
19. Jinými slovy, ze subsidiární a fakultativní povahy zajišťovacího institutu vyplývá, že v případě déletrvajícího zajištění peněžních prostředků, u kterých existuje důvodné podezření, že byly určeny či přímo užity ke spáchání trestného činu nebo jsou výnosem z trestné činnosti, orgán činný v trestním řízení rozhodující o zajištění musí vedle sledování veřejného zájmu na odhalení trestné činnosti a potrestání jejího pachatele, jakož i na minimalizaci jejích negativních dopadů v majetkové sféře třetích osob (s čímž souvisí též zájem na případné reparaci pro poškozené trestnou činností), s plynutím času stále více dbát na ochranu ústavně chráněných a oprávněných zájmů soukromé osoby zasažené zajištěním majetku na nerušeném užívaní vlastnictví či na podnikání. Jelikož trestní řád tuto dobu nijak blíže nestanoví, Ústavní soud přiměřenost délky omezení vlastnického práva v důsledku použití majetkových zajišťovacích institutů v minulosti analogicky přirovnal ke lhůtám, které trestní řád stanoví pro omezení osobní svobody (§72a trestního řádu). Pokud by orgány činné v trestním řízení výrazně překročily tyto lhůty, jednalo by se podle judikatury Ústavního soudu již o neproporcionální a tedy neaprobovatelný zásah do vlastnického práva [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 (N 225/39 SbNU 379)].
20. Pokud jsou výše předestřené ústavní požadavky a kritéria kladená na rozhodování orgánů činných v trestním řízení o použití majetkových zajišťovacích institutů v jednotlivých případech dodrženy, přičemž zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv dotčeného jednotlivce, Ústavní soud zásadně nepovažuje jejich použití za protiústavní zásah do jeho základních práv (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 331/04 ze dne 14. 12. 2004; usnesení sp. zn. I. ÚS 105/07 ze dne 9. 10. 2007; usnesení sp. zn. I. ÚS 4597/12 ze dne 11. 6. 2013, či výše citované usnesení sp. zn. I. ÚS 3783/13).
IV.
21. Prizmatem výše naznačených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Vrchního soudu v Olomouci, jimiž (již poněkolikáté) rozhodovaly o žádosti stěžovatelky o zrušení majetkových zajišťovacích institutů, v nyní projednávaném případě tedy zajištění peněžních prostředků na účtu u banky podle ustanovení §79a trestního řádu a zajištění zaknihovaných cenných papírů podle ustanovení §79c trestního řádu, přičemž dospěl k závěru, že výše předestřené ústavní požadavky a kritéria byly i v nyní projednávaném případě stěžovatelky splněny.
22. Ústavní soud předně konstatuje, že ústavní stížností napadená rozhodnutí vrchního státního zastupitelství i vrchního soudu splňují ony ústavněprávní požadavky, kterým musí rozhodnutí o použití majetkových zajišťovacích institutů dostát. Z jejich odůvodnění zřetelně vyplývá, na základě jakých konkrétních skutečností, vzbuzujících "podezření, že tato část majetkových hodnot je výnosem z trestné činnosti", přistoupily k rozhodnutí o použití (přesněji řečeno zachování) institutů zajištění peněžních prostředků na bankovních účtech a zajištění zaknihovaných cenných papírů ve vztahu k majetku stěžovatelky, což také dle Ústavního soudu řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily.
23. Stejně tak řádným a přezkoumatelným způsobem zdůvodnily, proč po zastavení trestního stíhání z důvodu úmrtí původně obviněného L. Měkoty, kdy předmětné majetkové hodnoty byly v souladu s trestním řádem původně zajištěny jako náhradní hodnota podle ustanovení §79f trestního řádu, i nadále zůstávají v tomto režimu zajištění, přičemž podklad pro takový postup představuje budoucí možnost rozhodnout o jejich zabrání podle ustanovení §101 odst. 2 trestního zákoníku. Ústavní soud se tak neztotožňuje s názorem stěžovatelky, že není možné rozhodnout o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, není-li pachatel příslušné trestné činnosti odsouzen, a naopak se přiklání k názoru vrchního státního zastupitelství, že výše citované ustanovení §101 odst. 2 trestního zákoníku dopadá mimo jiné právě na situace, kdy pachatel trestné činnosti není z různých důvodů odsouzen, neboť pro uložení takového opatření je rozhodný pouze vztah mezi zabíranou věcí nebo jinou majetkovou hodnotou na straně jedné a trestným činem na straně druhé. Toto ochranné opatření se ukládá ve vztahu k věci (majetkové hodnotě), a není proto podstatný vztah osoby, které věc nebo majetková hodnota náleží, k trestné činnosti, z níž má jako výnos pocházet. Takový postup dle Ústavního soudu nelze považovat za svévolný či jinak se příčící ústavním principům spravedlivého procesu, jež nachází mimo jiné odraz i v zásadách ovládajících trestní řízení, mezi které patří i stěžovatelkou zmíněné zásady presumpce neviny či kontradiktornosti řízení.
24. Ústavní soud je rovněž toho názoru, že v nyní projednávaném případě vrchním státním zastupitelstvím použité majetkové zajišťovací instituty, tj. zajištění peněžních prostředků na bankovních účtech a zaknihovaných cenných papírů, v jejichž důsledku došlo k dočasnému omezení (nikoliv úplnému vyloučení) možnosti stěžovatelky disponovat a nakládat s nimi a tedy k omezení jejího vlastnického práva, dostálo výše předestřenému požadavku přiměřenosti (proporcionality), a to i s přihlédnutím k onomu časovému aspektu. Lze sice namítat, že vyšetřování předmětné trestné činnosti, kvůli němuž bylo mimo jiné proti původně obviněnému L. Měkotovi dne 19. 6. 2012, resp. 8. 11. 2012 zahájeno trestní stíhání, trvá téměř dva roky, a proto se použití majetkových zajišťovacích institutů ve vztahu k majetku původně obviněného v jeho průběhu ze strany orgánů činných v trestním řízení může jevit jako neúměrně dlouhé a tedy nepřiměřené. Nicméně dle Ústavního soudu nelze na tento časový aspekt nahlížet izolovaně, aniž by bylo přihlédnuto k dalším klíčovým okolnostem nyní posuzovaného trestního řízení.
25. Při hodnocení postupu vrchního státního zastupitelství z hlediska přiměřenosti omezení vlastnických práv stěžovatelky, včetně délky jejího trvání, je předně nezbytné vzít v úvahu velmi složitý a komplikovaný charakter (spolupachatelství, přeshraniční prvek) a také závažnost samotné vyšetřované hospodářské trestné činnosti, kterou měla být způsobena škoda ve výši několika miliard korun. Dále je třeba zdůraznit, že orgány činné v trestním řízení k použití předmětných majetkových zajišťovacích institutů ve vztahu k majetku původně obviněného L. Měkoty, resp. stěžovatelky nepřistupovaly mechanicky, ale vždy při rozhodování o jejich použití vážily, zda lze u konkrétních majetkových hodnot dovodit podezření, že se jedná o výnos z trestné činnosti či nikoliv. Proto také, jak již bylo výše rekapitulováno, vrchní státní zastupitelství k žádosti stěžovatelky či z vlastního podnětu svými rozhodnutími postupně zužovalo rozsah majetkových hodnot, které byly použitím zajišťovacích institutů dotčeny, a to až do stávající podoby, vymezené ve výrocích II. a V. ústavní stížností napadeného usnesení vrchního státního zastupitelství. Nadto nelze ani odhlédnout od skutečnosti, že vrchní státní zastupitelství rovněž reflektovalo na trestním řádem předvídaný flexibilní charakter institutu zajištění peněžních prostředků na bankovních účtech, kdy lze podle ustanovení §79a odst. 2 trestního řádu s předchozím souhlasem státního zástupce umožnit majiteli účtu se zajištěnými peněžními prostředky do jisté míry nakládat (viz výrok II. ústavní stížností napadeného usnesení). V takovém přístupu se mimo jiné projevuje i respekt k šířeji vnímanému principu presumpce neviny, což je důležité zejména v situacích, kdy se zajišťuje majetek osoby odlišné od osoby trestně stíhané, jako tomu je v nyní projednávaném případě (obdobně srov. citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3502/13).
26. Ústavní soud tak neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce a postupu Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Vrchního soudu v Olomouci tedy nelze z ústavního pohledu nic vytknout. Jak již bylo výše zmíněno, ke shodnému závěru Ústavní soud dospěl i v usnesení sp. zn. I. ÚS 3783/13 ze dne 11. 6. 2014, v němž se k ústavní stížnosti téže stěžovatelky rovněž zabýval otázkou ústavnosti postupu orgánů činných v předmětném trestním řízení, spočívající v užití majetkových zajišťovacích institutů, které se nadto dotýkaly širšího rozsahu majetkových hodnot v dispozici stěžovatelky, než tomu bylo v nyní projednávaném případě.
27. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu