ECLI:CZ:US:2014:2.US.2064.14.1
sp. zn. II. ÚS 2064/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. července 2014 v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele STAVBROS, spol. s r. o. se sídlem V Pivovaře 111, Brodek u Prostějova, zastoupeného JUDr. Martinem Klimem, advokátem se sídlem Jakubská 1, Brno, proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 14. 4. 2014, č. j. 2 NZT 2/2014-35, a proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 31. 1. 2014, č. j. VZV 2/2014-140, ve věci rozhodnutí o zahájení trestního stíhání právnické osoby, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství jako účastníků řízení a Policie České republiky, ÚOOZ SKPV, expozitura Plzeň, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, kterými bylo podle ustanovení §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), s odkazem na ustanovení §174 odst. 2 písm. c) trestního řádu, ve spojení se zákonem č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, zahájeno trestní stíhání pro spáchání zločinu sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě dle ustanovení §256 zákona 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Dle shora označeného usnesení vrchního státního zastupitelství byl na podkladě dosud zjištěných skutečností dostatečně odůvodněn závěr, že stěžovatel spáchal výše označený trestný čin tím, že prostřednictvím svého jednatele domlouval na neveřejných setkáních se zástupci zadavatele veřejných zakázek (Českou poštou, s. p.) výhodnější podmínky na úkor jiných dodavatelů a v rámci zákulisního jednání dohadoval, že právě jemu má být zadána konkrétní veřejná zakázka, přičemž zadavatelé posléze zajistili, aby ve druhém kole stěžovatel neměl žádného konkurenta.
2. Nejvyšší státní zastupitelství stížnost stěžovatele (a dalších obviněných) proti usnesení o zahájení trestního stíhání dle §148 odst. 1 písm. c) ve spojení s §146 odst. 2 písm. b) trestního řádu v záhlaví označeným usnesením zamítlo jako nedůvodnou. V odůvodnění poukázalo na skutková zjištění, která svědčí o důvodnosti a zákonnosti zahájení trestního stíhání, přičemž stíhaný skutek považovalo za dostatečně konkretizovaný i přes určité nepřesnosti obsažené v usnesení o zahájení trestního stíhání.
3. Napadená rozhodnutí dle stěžovatele zasáhla do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušila zásadu zakotvenou v čl. 8 odst. 2 Listiny, dle které nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje především v nedostatečném popisu skutku, který způsobuje, že není vyloučena jeho zaměnitelnost s jiným trestným činem. V tomto ohledu mj. vytýká absenci dostatečného vymezení subjektivní a objektivní stránky trestného činu, díky čemuž napadenému usnesení chybí podstatné náležitosti a není tak dostatečným zákonným podkladem pro vedení trestního stíhání.
4. Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, vycházeje z ustálené judikatury, podle níž neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. V prvé řadě musí Ústavní soud z hlediska ústavněprávního přezkumu ústavní stížností napadeného usnesení konstatovat, že ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení považuje, s výjimkou situací zcela mimořádných (např. pokud je současně dotčena osobní svoboda jednotlivce), za nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz). Kasační intervence tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) nalézajícího výrazu v prima facie nedostatečném odůvodnění rozhodnutí, jehož rozhodovací důvody jsou konstruovány obecným a povšechným způsobem [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004 (U 4/32 SbNU 467)].
6. Podobně Ústavní soud tuto zdrženlivost prolomil při zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání pouze ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511102 ze dne 3. 7. 2003 (N 105/30 SbNU 471)]. Jistou "mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze přitom spatřovat například v takovém odůvodnění napadených usnesení, kterým byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nicneříkajícím závěrem", dle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno rozhodné důvody takového postupu alespoň dovozovat. I zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. V této souvislosti také Ústavní soud - v obecné rovině - opakovaně konstatoval, že míra jeho případného zásahu musí respektovat princip proporcionality. To znamená, že kasační rozhodnutí Ústavního soudu by mělo zásadně korespondovat s intenzitou protiústavnosti, jíž se v konkrétním případě dopustí orgány veřejné moci. Tato zásada je projevem materiálního nahlížení Ústavního soudu na základní práva a svobody, neboť ve své činnosti hodnotí ústavnost konkrétního řízení jako celku, a nikoliv toliko jeho jednotlivé části zvlášť.
7. Současně je třeba zdůraznit, že pokud jde o otázku popisu a právního posouzení skutku, jehož nedostatečnost stěžovatel namítá, tak Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že na usnesení policejního orgánu nelze mít v počátečním stadiu trestního řízení přepjaté nároky. Podle ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba. Slovní spojení "dostatečně odůvodněn" v této fázi trestního stíhání znamená, že se nevyžaduje jednoznačný závěr, že osoba je pachatelem. K zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání; trestná činnost tedy "nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby" (§176 trestního řádu; srov. výše cit. usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03). Z hlediska ústavních garancí základních práv je podstatná především identifikace skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným (§160 odst. 1 věta druhá trestního řádu), tedy aby byl obviněný co nejpřesněji seznámen s tím, co je mu kladeno za vinu. Ústavněprávní roviny přitom nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání.
8. S ohledem na shora vyřčené Ústavní soud dospěl k závěru, že vrchní státní zastupitelství i Nejvyšší státní zastupitelství v odůvodněních napadených rozhodnutí náležitě popsala skutková zjištění, dostatečně uvedla, z jakých důvodů (právních i faktických) postačují získané poznatky k vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, a adekvátně tak vymezila skutek, pro který byl stěžovatel obviněn. Postup těchto orgánů činných v trestním řízení tedy nesvědčí o libovůli či o zřejmém odepření spravedlnosti, které by byly důvodem ke zcela výjimečnému zásahu Ústavního soudu do přípravné fáze trestního procesu a dosavadní postup orgánů činných v trestním řízení tak ve věci stěžovatele netrpí zjevným excesem.
9. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu