ECLI:CZ:US:2014:2.US.2069.14.1
sp. zn. II. ÚS 2069/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeňky Vobrové, zastoupené JUDr. Václavem Kaskou, advokátem se sídlem České Budějovice, Žižkova tř. 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, č.j. 23 Cdo 2325/2013-273, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhá zrušení výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její základní subjektivní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních prav a svobod a čl. 95 Ústavy ČR.
2. Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z příloh k ní přiložených, přitom plyne, že v záhlaví citovaným usnesením Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2013, č. j. 11 Cmo 316/2010-240, a věc mu vrátil k dalšímu řízení (ve věci jde - zjednodušeně řečeno - o zaplacení finanční částky v usnesení Nejvyššího soudu specifikované, představující doplatek ceny stavební dvojbuňky).
3. Ústavní soud ještě předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). To se týká též podmínek ustanovení §75 odst. 1 tohoto zákona, které vyžadují, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
4. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu v platném znění ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy přitom tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Jak k tomu konstatoval Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti (pozn.: konkrétně zejména základních práv a svobod) není a z povahy věci ani nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice (čl. 4 Ústavy ČR); Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje teprve v případě selhání všech ostatních prostředků k ochraně práva.
5. Zásada subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak i dimenzi materiální. Na jedné straně se tedy subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně z materiální dimenze principu subsidiarity plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Vrchní soud v Praze), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému státnímu orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě přípustnosti ústavní stížnosti.
6. Z uvedeného pro nyní projednávaný případ vyplývá, že tato ústavní stížnost je, co do naplnění formálních kritérií, podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť v souladu s materiální dimenzí principu subsidiarity, musí nyní věc teprve projednat a rozhodnout Vrchní soud v Praze, jelikož jeho rozhodnutí bylo Nejvyšším soudem zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. V závislosti na jeho rozhodnutí pak bude moci stěžovatelka dle vlastního uvážení případně využít další opravné prostředky v rámci obecného soudnictví. Teprve poté, bude-li zastávat názor, že v rámci obecného soudnictví, jakožto svým způsobem uzavřené soustavě, bylo v pravomocně skončeném řízení porušeno její základní subjektivní právo či svoboda, bude moci využít institutu ústavní stížnosti.
7. Jak však plyne ze shora uvedeného, může se tak stát až tehdy, kdy stěžovatelka vyčerpá všechny procesní prostředky, poskytnuté ji k ochraně jejího práva, a kdy již nebude zákonem povolán k posouzení stěžovatelčiny věci orgán jiný.
8. Za tohoto stavu, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2014
Vojtěch Šimíček, v. r.
soudce zpravodaj