ECLI:CZ:US:2014:2.US.2129.14.1
sp. zn. II. ÚS 2129/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. července 2014 v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Miroslavy Peškové, zastoupené Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou se sídlem Brněnská 104, Miroslav, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 9. 2013 č. j. 23 C 116/2012-241 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2014 č. j. 17 Co 504/2013-66, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
[1.] Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 6. 2014, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
[2.] Stěžovatelka uvádí, že obecné soudy nevyhověly její žalobě na přiznání náhrady imateriální újmy, jež jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem (konkrétně průtahy v jiném soudním řízení). Podle stěžovatelky však v předmětném řízení k průtahům došlo, neboť mezi zahájením řízení a jeho pravomocným skončením uplynulo téměř čtyřicet měsíců.
[3.] Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že při hodnocení, zda v řízení došlo k průtahům, nevěnovaly dostatečnou pozornost všem kritériím relevantním pro posouzení této otázky. Konkrétně stěžovatelka poukazuje na kritérium "významu předmětu řízení pro poškozeného", zakotvené v ustanovení §31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Při důsledné aplikaci tohoto kritéria by obecné soudy nemohly dospět k závěru, že k průtahům nedošlo. Zároveň stěžovatelka poukazuje na to, že ustanovení znalce v řízení před soudem prvního stupně trvalo téměř rok. Předmětné řízení proto nelze označit za plynulé, jak je označily obecné soudy, a celkovou délku řízení po jejím soudu není možné odůvodnit ani tím, že soudy obou stupňů ve věci rozhodovaly dvakrát.
[4.] Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh řízení, jsou účastníkům dostatečně známy.
[5.] Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.
[6.] Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
[7.] Ústavní soud, vycházeje z těchto obecných východisek, v nyní projednávaném případě v prvé řadě zdůrazňuje, že dobu projednání a rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), nelze vyjádřit numericky, neboť abstraktní hranice nepřiměřenosti doby řízení není obecně určitelná. Při ústavněprávním hodnocení průtahů v soudním řízení vychází Ústavní soud z dřívější vlastní rozhodovací praxe a navazující judikatury Evropského soudu pro lidská práva; přiměřenost doby řízení posuzuje ve světle konkrétních okolností případu, obzvláště se zřetelem ke složitosti věci, chování stěžovatele a příslušných orgánů, přičemž je třeba vzít v úvahu i to, co je pro stěžovatele v sázce (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Důraz je kladen zejména na posouzení postupu příslušných orgánů veřejné moci, tj. zda měl soud snahu rozhodnout ve věci v co nejkratším čase a bez průtahů, a zda nedošlo k jinému pochybení z jeho strany (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011, bod 16).
[8.] Zároveň Ústavní soud připomíná, že ve své rozhodovací praxi setrvale respektuje, že je primárně v pravomoci právě obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, jakož i případné poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zásah Ústavního soudu by přicházel v úvahu toliko tehdy, pokud by obecné soudy shora uvedená kritéria nerespektovaly nebo pokud by jejich závěry bylo možno označit svévolné, nikoliv řádně odůvodněné či iracionální.
[9.] Ústavní soud má za to, že soudy obou stupňů vzaly v úvahu všechna požadovaná kritéria nutná k posouzení otázky, zda se k v konkrétním případě (ne)jedná o porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené době. Zejména se podrobně zabývaly povahou a složitostí věci, chováním účastníků řízení, plynulostí řízení a návazností jednotlivých procesních úkonů soudu apod. Svůj závěr, podle něhož k porušení práva stěžovatelky na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů nedošlo, pak obecné soudy řádně odůvodnily. Proti skutkovým zjištěním obecných soudů, ani proti právnímu závěru, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, proto nemá Ústavní soud žádných ústavněprávních výhrad.
[10.] Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu