ECLI:CZ:US:2014:2.US.2190.14.1
sp. zn. II. ÚS 2190/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vlastimila Dušátka, zastoupeného Mgr. Martinem Strakou, advokátem, se sídlem Londýnská 674/55, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 1. 2013, č. j. 19 C 124/2011-147, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2013, č. j. 72 Co 150/2013-181, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, č. j. 33 Cdo 1222/2014-199, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 6. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel uvádí, že obecné soudy nevyhověly jeho žalobě na zaplacení částky 439 900 Kč (kupní cena automobilu). Zaplacení této částky se domáhal proto, že podle svého názoru od kupní smlouvy platně odstoupil, a mělo mu tudíž být vráceno jím poskytnuté plnění. Obecné soudy se však s tímto právním hodnocením neztotožnily a konstatovaly, že k odstoupení od smlouvy nedošlo.
3. Stěžovatel brojí zejména proti tomu, jaké skutkové závěry obecné soudy vyvodily z provedených důkazů. V tomto ohledu podrobuje kritice především jejich závěr, podle něhož při uplatňování nároků z odpovědnosti za vady zvolil opravu věci. Dle stěžovatelova názoru je však reklamační protokol, z něhož obecné soudy tento skutkový závěr vyvodily, třeba považovat za neplatný. Stěžovatelovým úmyslem prý naopak po celou dobu bylo odstoupit od kupní smlouvy.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
5. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Stěžovatel v projednávané věci brojí v podstatě toliko proti hodnocení důkazů obecnými soudy, resp. proti tomu, jaký skutkový stav obecné soudy z provedených důkazů vyvodily. K tomu Ústavní soud uvádí, že proces zjišťování skutkového stavu je především doménou obecných soudů. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně z nich učinily "správné" právní závěry. Důvod k zásahu Ústavního soudu může nastat pouze tehdy, pokud by pochybení soudů v této oblasti zároveň porušovalo ústavně zaručená práva či svobody (srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, či nález ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 398/04, oba dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. V nyní projednávané věci však k naznačenému protiústavnímu excesu nedošlo. Ústavní soud v daném případě konstatuje, že obecné soudy všech tří stupňů (zejména pak ovšem soudy nalézací a odvolací) postupovaly při hodnocení skutkového stavu ústavně konformně. Jejich závěr, podle něhož stěžovatel provedl volbu spočívající v požadavku opravy předmětného vozidla a nikoliv v odstoupení od smlouvy, odpovídá výsledku provedeného dokazování a Ústavní soud v něm nespatřuje vybočení ve shora nastíněném smyslu, jež by ho mohlo vést k dovození porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Ústavní soud tak konstatuje, že obecné soudy řádně vyložily, z jakých důvodů mají skutkový stav, z něhož posléze vycházely při formulaci svých právních závěrů, za postavený na jisto. Nesouhlas stěžovatele s jejich postupem, prezentovaný v ústavní stížnosti, je tak ve své podstatě pouze opakováním námitek, s nimiž se postupně vypořádaly již obecné soudy všech stupňů a jež postrádají ústavněprávní relevanci. Ostatně již Nejvyšší soud v usnesení napadeném nyní projednávanou ústavní stížností shledal, že stěžovatel neuplatnil žádný způsobilý dovolací důvod, kterým by namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a svoje námitky zaměřil toliko proti učiněným skutkovým zjištěním.
8. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu