ECLI:CZ:US:2014:2.US.2204.14.1
sp. zn. II. ÚS 2204/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného doc. JUDr. Martinem Kopeckým, CSc., advokátem se sídlem Revoluční 24, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, č. j. 4 Tdo 1189/2013-26, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 6. 2014 (vady byly k výzvě soudu odstraněny dne 14. 7. 2014), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud tímto usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. f) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") odmítl dovolání stěžovatele, podané proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 3 T 79/2012, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 3 T 79/2012.
2. V řízení, předcházejícím podání ústavní stížnosti, byl stěžovatel rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 3 T 79/2012, uznán vinným ze spáchání zločinu násilí proti úřední osobě podle ustanovení §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu 24 měsíců. Tohoto zločinu se dopustil tím, že dne 19. 4. 2012 na blíže specifikovaném místě jako řidič osobního vozidla poté, co byl kontrolován strážníky městské policie pro zastavení v rozporu s dopravním značením a při kontrole účtování jízdného, odmítl předložit doklady a z místa ujel, po pronásledování a následném zastavení na semaforu opakovaně nereagoval na výzvu strážníka k prokázání totožnosti a úmyslně se nečekaně a prudce rozjel tak, že najížděl do jiných dvou strážníků, kteří museli uskočit. Poté pokračoval v jízdě, nereagoval na opakované výzvy městské policie, které se podařilo zastavit vozidlo až na jiném místě a rovněž tam se stěžovatel pokusil s vozidlem opět rozjet, a to tak, že opět nebezpečně najížděl na strážnici a vozidlo zastavil teprve poté, co proti němu jiný strážník použil slzotvorného prostředku. Městský soud v Praze následně pro nedůvodnost zamítl odvolání, které stěžovatel podal proti citovanému rozsudku.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Tento zásah do svých ústavně zaručených práv spatřuje předně v tom, že znakem objektivní stránky skutkové podstaty zločinu násilí proti úřední osobě podle ustanovení §325 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku je ublížení jinému na zdraví, k čemuž však v daném případě nedošlo a netvrdily to v odsuzujících rozhodnutích ani obecné soudy. Nikomu totiž nezpůsobil zranění a v řízení před obecnými soudy proto namítal, že byl odsouzen za to, že "měl někomu ublížit na zdraví". Nejvyšší soud sice konstatoval, že tato námitka je právně relevantní, nicméně jde prý jen o zřejmou nesprávnost, jejíž opravu měl nařídit odvolací soud v řízení o odvolání. K žádné opravě však nedošlo a platí proto i nadále pravomocný rozsudek, podle něhož se stěžovatel dopustil jednání podle ustanovení §325 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, což však není pravda.
4. Stěžovatel dále uvádí, že odsouzení za spáchání trestného činu podle ustanovení §325 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku předpokládalo právní posouzení, zda jednání pachatele bylo vedeno v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby. V daném případě prý však nebylo vysvětleno, jaký služební zákrok v rámci výkonu svých pravomocí strážníci prováděli. Městský soud v Praze totiž evidentně vycházel z nesprávného zákona, když odkazoval na zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále "zákon o Policii"), ačkoliv postavení strážníků obecní policie upravuje zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii (dále jen "zákon o obecní policii"). Touto otázkou se však Nejvyšší soud vůbec nezabýval.
5. Další námitka se týká toho, že násilí ve formě najíždění vozidla nebylo užito v souvislosti s použitím donucovacích prostředků při služebním zákroku, neboť jediným výkonem pravomoci strážníka byla v daném případě výzva k prokázání totožnosti stěžovatele. Vůči dvěma strážníkům, kteří ho na různých místech takto vyzvali, však stěžovatel žádné násilí neprojevil.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. V nyní projednávané věci z obsahu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel nezpochybňuje skutkové okolnosti jednání, kterého se dopustil, nýbrž nesouhlasí s jeho právním posouzením. K tomu je však třeba uvést, že ústavní stížnost by mohla být s ohledem na shora naznačené vymezení ústavního systému důvodná pouze tehdy, pokud by napadené usnesení Nejvyššího soudu porušovalo ústavně zaručená práva stěžovatele. Jak totiž plyne z právní úpravy a jak již mnohokrát traktoval zdejší soud, důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí obecného soudu Ústavním soudem nemůže být jeho pouhý nesoulad s podústavním právem anebo věcná nesprávnost, jelikož úkolem Ústavního soudu není sjednocování výkladu podústavního práva anebo instanční přezkum vydaných rozhodnutí a v jeho rámci náprava všech pochybení, kterých se případně tyto soudy dopustí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6 zn. 3 T 79/2012 a z jeho obsahu zjistil následující relevantní skutečnosti.
8. Ke stížnostní námitce ohledně chybného použití ustanovení §325 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku se z předmětného spisu konstatuje, že ve výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 3 T 79/2012, je skutečně uvedeno, že se stěžovatel dopustil zločinu podle ustanovení §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. V odůvodnění rozsudku soud konstatoval (č. l. 112), že strážníci městské policie jednali nepochybně jako úřední osoby a stěžovatel poté, co se rozhodl strážníkům znemožnit projednání dopravního přestupku, kterého se dopustil, záměrně proti nim svým vozidlem dvakrát najížděl a pouze díky jejich reakci (uskočení do stran) nedošlo ke sražení. Městský soud v Praze pak usnesením ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 7 To 49/2013, zamítl odvolání stěžovatele. K právní kvalifikaci věci uvedl, že strážníci jednali jako úřední osoby, což plyne přímo z ustanovení §127 odst. 1 písm. e) trestního zákoníku. Rovněž poukázal na některá ustanovení zákona o Policii, z nichž dovodil přiměřenost, oprávněnost i odbornost zákroku strážníků.
9. Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení napadeného nyní projednávanou ústavní stížností konstatoval, že ze skutkové i právní věty o vině je zřejmé, že soudy dospěly k závěru o naplnění znaků zvláštní skutkové podstaty dle ustanovení §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, když v právní větě výroku o vině je uvedeno, že stěžovatel "užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby a spáchal takový čin se zbraní". Pokud proto oba soudy uvedly, že se stěžovatel dopustil zločinu podle §325 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, jednalo se o zřejmou nesprávnost, jejíž opravu měl nařídit odvolací soud. Toto pochybení spočívající pouze v nesprávném označení paragrafového znění však nemělo žádný vliv na postavení stěžovatele, jelikož u obou těchto znění je identická trestní sazba, takže nemohla být žádným způsobem ovlivněna výše ukládaného trestu.
10. K tomu Ústavní soud uvádí, že se plně ztotožňuje s citovaným právním názorem dovolacího soudu. Jakkoliv je totiž pravdou, že z hlediska označení paragrafového znění skutkové podstaty došlo ze strany nalézacího a odvolacího soudu k chybě, nelze se domnívat, že by tato chyba mohla zpochybnit spravedlnost trestního řízení vedeného se stěžovatelem jako celek. Přitom jen v takovémto případě by byla dána pravomoc Ústavního soudu do tohoto řízení zasáhnout kasačním způsobem.
11. Ústavní soud totiž považuje za správný rovněž názor dovolacího soudu v tom smyslu, že vytčené zjevné pochybení je opravitelné i bez toho, že by muselo být zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, a to postupem podle ustanovení §131 trestního řádu. K této opravě přitom může dojít kdykoliv. Lze tak k této námitce shrnout, že právní závěr Nejvyššího soudu, podle něhož soud prvého stupně při vyhlašování rozsudku a rovněž v jeho písemném vyhotovení uvedl (a odvolací soud postupoval obdobně), že se stěžovatel dopustil zločinu násilí proti úřední osobě a v právní větě výroku použil formulaci, která je citací ustanovení §325 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku ("spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 se zbraní"), a proto nemohou vznikat žádné důvodné pochybnosti ohledně vymezení skutkové podstaty trestného činu, u něhož byla shledána vina stěžovatele, považuje Ústavní soud za ústavněprávně plně konformní.
12. Druhou stížnostní námitkou stěžovatel zpochybňuje, že by svým jednáním, které bylo shledáno trestným, působil na výkon pravomoci úřední osoby. K tomu Ústavní soud uvádí, že strážník obecní policie je ex lege úřední osobou [§127 odst. 1 písm. e) trestního zákoníku]. Obecné soudy pak dostatečně podrobně, logicky a přesvědčivě popsaly, že v daném případě zasahující strážníci zcela nepochybně jednali jako úřední osoby, když ke spáchání předmětného trestného činu došlo v návaznosti na to, že se stěžovatel bránil projednání dopravního přestupku, který spáchal. Je sice pravdou, že při popisu postupu strážníků odvolací soud v odůvodnění svého usnesení skutečně citoval některá ustanovení nesprávného zákona, který na činnost strážníků obecní policie přímo nedopadá (zákon o Policii). Současně však Ústavní soud nemohl opomenout, že ta ustanovení, která odvolací soud citoval ze zákona o Policii, obsahuje prakticky ve shodné podobě právě zákon o obecní policii. Jen pro stručnost proto postačuje poukázat zejména na ustanovení §18 tohoto zákona. Navíc, odvolací soud citoval některá ustanovení zákona o Policii nikoliv proto, aby dovodil vinu a trest pro stěžovatele, nýbrž pouze v kontextu úvah o oprávněnosti a přiměřenosti postupu zasahujících strážníků. To je však otázka, která podle přesvědčení Ústavního soudu není rozhodná z hlediska předmětu nyní vedeného řízení o ústavní stížnosti. Jinak řečeno, i pokud by Ústavní soud - čistě teoreticky - dospěl k závěru opačnému v tom smyslu, že strážníci zasahovali nepřiměřeně, tzn. že např. neměli použít slzotvorný donucovací prostředek, tak by ani tento závěr nemohl nic změnit na tom, že se stěžovatel předchozím opakovaným najížděním vozidlem na některé strážníky dopustil předmětného trestného činu. Rovněž tuto námitku proto shledal Ústavní soud zjevně neopodstatněnou.
13. Poslední námitka se týká toho, že násilí ve formě najíždění vozidla nebylo užito v souvislosti s použitím donucovacích prostředků při služebním zákroku, neboť na dva strážníky, kteří ho na různých místech vyzvali k prokázání totožnosti, stěžovatel žádné násilí nepoužil. K tomu Ústavní soud uvádí, že výklad stěžovatele považuje za mylný a vedoucí ve svých důsledcích dokonce ke zcela absurdním závěrům. Pojem "výkon pravomoci úřední osoby", zakotvený v ustanovení §325 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, totiž nelze vykládat tak, že se vztahuje pouze a jedině na toho konkrétního strážníka, který je ve vztahu k pachateli tohoto trestného činu právě aktivní (vykonává svoji pravomoc). Jak totiž dostatečně přesvědčivě popsaly již obecné soudy v citovaných rozhodnutích, všichni přítomní strážníci byli v rozhodné době "ve službě", byli řádně uniformováni a označeni a v souladu se svými pravomocemi vykonávali služební zákrok v souvislosti s projednáváním dopravního přestupku, kterého se stěžovatel dopustil (§7 odst. 1, §11 zákona o obecní policii). Skutečnost, že stěžovatele vyzval k prokázání totožnosti pouze jeden strážník, samozřejmě neznamená, že ostatní strážníci se na tomto výkonu svých pravomocí nepodíleli. Nejde totiž ve skutečnosti o nic jiného, než o racionální dělbu práce mezi všemi zasahujícími strážníky, což je ostatně dostatečně patrné i z celého průběhu děje tak, jak byl v trestním řízení prokázán. Někteří strážníci komunikovali se stěžovatelem, jiní se snažili mu zabránit v odjezdu, natáčeli průběh děje na záznamovou techniku atd. Ani tato námitka proto nemohla být shledána opodstatněnou.
14. Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do procesů a rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu rovněž v dané věci.
15. Proto Ústavní soud uzavírá, že návrh stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal zásah do jeho základních práv, jak tvrdil v ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu