ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.1189.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 1189/2013-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. listopadu 2013 o dovolání obviněného J. D. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 7 To 49/2013, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 79/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 3 T 79/2012, byl obviněný J. D. uznán vinným ze spáchání zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že dne 19. 4. 2012 kolem 16.40 hod. v P., ul. L., jako řidič osobního automobilu tov. zn. Škoda Octavia, poté, co na letišti P.-R., byl kontrolován strážníky Městské policie hl. m. Prahy pro zastavení v rozporu s dopravním značením a při kontrole účtování jízdného, odmítl předložit doklady a z místa ujel, po pronásledování a následném zastavení na semaforu opakovaně nereagoval na výzvu strážníka P. B., k prokázání totožnosti, když pootevřeným okénkem na straně řidiče uvedl: „Pojeďte za mnou“, poté okénko zavřel a svým vozidlem se úmyslně nečekaně a prudce rozjel tak, že najížděl do str. Z. M., která v té době stála cca 1 m před vozidlem na straně spolujezdce a str. P. V., který v té době stál cca 1 m před vozidlem na straně řidiče, kteří, aby nedošlo k jejich sražení vozidlem, museli před tímto uskočit, str. Z. M. do pravého jízdního pruhu a str. P. V. ke středovým svodidlům, poté pokračoval v jízdě ulicí E., P. o., kdy nereagoval na opakované výzvy hlídky Městské policie hl. m. Prahy, které se podařilo vozidlo zastavit až v ul. P. o., P., u sloupu veřejného osvětlení, kde strážník P. V. opětovně přistoupil k vozidlu a vyzval obviněného J. D., který stáhl okénko na straně řidiče cca na 10 cm, k prokázání totožnosti, na což tento nereagoval a po cca 10 minutách se pokusil s vozidlem opětovně rozjet, a to tak, že opětovně úmyslně nebezpečně najížděl na str. Z. M., která v té době stála cca 1 m před vozidlem, uprostřed vozidla, jelikož tím bezprostředně ohrožoval zdraví str. M., použil str. P. V. slzotvorného prostředku, obviněný J. D. poté vozidlo zastavil, vypnul motor vozidla, ale dále nereagoval na výzvy strážníků a spolupracovat začal až s hlídkou Policie ČR, OŘ Praha II, ke zranění strážníků nedošlo.
Za uvedené jednání byl obviněný J. D. odsouzen podle §325 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 24 měsíců.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 24 měsíců.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 3 T 79/2012, podal obviněný J. D. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 7 To 49/2013, tak, že ho jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 7 To 49/2013, podal následně obviněný J. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl nesprávnou právní kvalifikaci skutku jako zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť po provedeném dokazování nebylo z žádného provedeného důkazu doloženo naplnění znaků zvláštní skutkové podstaty podle §325 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a to včetně subjektivní stránky. Dále obviněný uvedl, že trestným činem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku mohl být uznán vinným pouze v případě, pokud by užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby a současně by přitom ublížil jinému na zdraví. Podle názoru dovolatele nebylo prokázáno, že jednal násilně a že by strážníkům městské policie ublížil na zdraví. Obviněný rovněž vytknul, že skutek měl být posouzen pouze jako přestupek proti veřejnému pořádku podle §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, nikoli jako zločinu násilí proti úřední osobě.
Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, zrušil také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 3 T 79/2012 a vrátil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že obviněný uplatnil jednak námitku o absenci subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, a jednak námitku spočívající v názoru, že skutek neměl být vůbec posouzen jako trestný čin, neboť mohlo jít pouze o přestupek. Z tzv. právní věty výroku o vině je zřejmé, že soudy považovaly za naplněné ty znaky trestného činu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, které jsou vyjádřeny v zákonné dikci „kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 se zbraní“. Jestliže při vyhlašování rozsudku a v jeho písemném vyhotovení a stejně tak v usnesení městského soudu je uveden údaj, že obviněný se dopustil trestného činu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, kdy kvalifikovaná skutková podstata odráží skutečnost, že použitým násilím došlo k ublížení na zdraví, jde o zjevnou nesprávnost, která měla být nejlépe odstraněna v odvolacím řízení. Z odůvodnění obou soudních rozhodnutí je však zřejmé, že obviněný byl odsouzen pro tu variantu trestného jednání, která spočívá v tom, že násilí vzhledem k úřední osobě spáchal se zbraní, kterou byl v posuzované trestní věci jím řízený automobil. Toto pochybení soudu obou stupňů však nemělo na postavení obviněného zásadní vliv, neboť trest mu byl ukládán v trestní sazbě s rozpětím šesti měsíců až šesti let, která je pochopitelně stejná jak v případě, pokud obviněný spáchal čin se zbraní, tak ublížil-li jinému na zdraví. Skutkový stav, tak jak byl zjištěn oběma soudy, tedy koresponduje znaky trestného činu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný podvakráte najížděl na strážníky městské policie, kteří s ním chtěli projednat jím spáchaný přestupek. Úmyslem obviněného bylo vyhnout se postihu za takový přestupek. Z popisu jednání obviněného je zřejmé, že jednal naprosto cíleně a pokud najížděl svým vozidlem na strážníky městské policie, pak zřetelně úmyslně ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jednání obviněného bylo závažným porušením zájmu na ochraně nerušeného výkonu pravomoci úřední osoby. Takové jednání jednoznačně přesáhlo svojí intenzitou rámec přestupku proti veřejnému pořádku, neboť nejenže obviněný neuposlechl výzvy veřejného činitele, ale dokonce se snažil násilím působit na výkon pravomoci strážníků, kdy do nich najížděl vozidlem.
Jestliže obviněný v dovolání zmínil rovněž nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů, neboť nesouhlasil s tím, jak soudy hodnotily důkazy, je třeba uvést, že tato část dovolání je mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Skutkové námitky do žádného z dovolacích důvodů, ani do důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nespadají.
Obviněný v dovolání zmínil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Ten v posuzovaném případě přicházel v úvahu pouze v alternativě vymezené zákonnou dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k)“. Tato alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy vázána na některý z dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. a jen ve spojení s ním se může uplatnit. Z toho pak vyplývá, že pokud část námitek obviněného obsahově neodpovídala dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neodpovídala ani dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., pokud část námitek obviněného byla sice důvodná, a to pro pochybení soudu při označení kvalifikované skutkové podstaty zohledňující skutečnost, že jednal se zbraní, avšak projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, otázka, která má být z podnětu dovolání řešena není po právní stránce zásadního významu, pak totéž lze vztáhnout i k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný J. D. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v části svého dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně své výpovědi týkající se úmyslu vyhnout se zákroku strážníků a najíždění do strážníků Městské policie), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Právně relevantně byla uplatněna námitka týkající se nesouhlasu obviněného s právní kvalifikací skutku, pokud byl soudem vyhodnocen jako zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
Zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby a čin spáchá se zbraní.
Zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby a ublíží-li takovým činem jinému na zdraví.
Jako zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 6 spočíval v podstatě v tom, že obviněný jako řidič osobního automobilu tov. zn. Škoda Octavia poté, co na letišti P.-R. byl kontrolován strážníky Městské policie pro zastavení v rozporu s dopravním značením a při kontrole účtování jízdného, odmítl předložit doklady a z místa ujel, po pronásledování a následném zastavení na semaforu opakovaně nereagoval na výzvu strážníka P. B. k prokázání totožnosti, když pootevřeným okénkem na straně řidiče uvedl: „Pojeďte za mnou“, poté okénko zavřel a svým vozidlem se úmyslně nečekaně a prudce rozjel tak, že najížděl do str. Z. M., která v té době stála cca 1 m před vozidlem na straně spolujezdce a str. P. V., který v té době stál cca 1 m před vozidlem na straně řidiče, kteří, aby nedošlo k jejich sražení vozidlem, museli před tímto uskočit, str. Z. M. do pravého jízdního pruhu a str. P. V. ke středovým svodidlům, poté pokračoval v jízdě a nereagoval na opakované výzvy hlídky Městské policie, které se podařilo vozidlo zastavit až v ul. P. o., kde strážník P. V. opětovně přistoupil k vozidlu a vyzval obviněného, který stáhl okénko na straně řidiče cca na 10 cm, k prokázání totožnosti, na což tento nereagoval a po cca 10 minutách se pokusil s vozidlem opětovně rozjet, a to tak, že opětovně úmyslně nebezpečně najížděl na str. Z. M., která v té době stála cca 1 m před vozidlem, jelikož tím bezprostředně ohrožoval zdraví str. M., použil str. P. V. slzotvorného prostředku, obviněný poté vozidlo zastavil, vypnul motor vozidla, ale dále nereagoval na výzvy strážníků a spolupracovat začal až s hlídkou Policie ČR, ke zranění strážníků nedošlo.
Nejvyšší soud konstatuje, že ze skutkové i právní věty výroku o vině je zřejmé, že soudy na základě dokazování dospěly k závěru o naplnění znaků zvláštní skutkové podstaty podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, když v právní větě výroku o vině je uvedeno, že obviněný „užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby a spáchal takový čin se zbraní“. Tato skutečnost jednoznačně vyplývá i z odůvodnění rozhodnutí jak Obvodního soudu pro Prahu 6, tak i Městského soudu v Praze, kde je uvedeno, že soud jednání obviněného J. D. právně kvalifikoval jako zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a tato právní kvalifikace vychází z prokázaného skutkového zjištění: obviněný vůči strážníkům Městské policie, kteří byli ve službě, řádně označeni, včetně služebního stejnokroje, prováděli služební zákrok v rámci pravomocí daných strážníkům Městské policie, jednali tedy jako úřední osoby ve smyslu ustanovení §127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku. Poté, když se obviněný rozhodl znemožnit strážníkům projednání dopravního přestupku, kterého se dopustil, se svým vozidlem záměrně, dvakrát najížděl proti členům autohlídky, strážníkům Městské policie, přičemž rozjetí vozidla proti strážníkům bylo cílené a pouze díky jejich reakci – uskočení do stran, nedošlo k jejich sražení vozidlem obviněného.
V posuzovaném případě soud prvního stupně při vyhlašování rozsudku a rovněž v jeho písemném vyhotovení a odvolací soud ve svém usnesení uvedly, že obviněný se dopustil zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby a ublížil takovým činem jinému na zdraví), jde tedy o zřejmou nesprávnost, jejíž opravu měl nařídit odvolací soud v rámci odvolacího řízení.
Proto bylo třeba posoudit otázku, jaký vliv na postavení obviněného mělo vytčené pochybení, resp. jaký vliv by mohla mít jeho náprava v dovolacím řízení. Vzhledem k tomu, že z právní věty výroku o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 i z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplynulo, že obviněný spáchal trestný čin tím způsobem, že užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby a spáchal takový čin se zbraní (tj. jím řízeným automobilem), pak podle názoru Nejvyššího soudu zřejmá nesprávnost v označení paragrafového znění (§325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku místo §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku) neměla na postavení obviněného vliv. Z důvodu totožné sankce (trestní sazba v rozmezí 6 měsíců až 6 let odnětí svobody) stanovené u obou paragrafových znění nebyla žádným způsobem ovlivněna výše ukládaného trestu. Projednání dovolání by tedy nemohlo nijak příznivěji ovlivnit postavení obviněného.
Právně relevantně byla rovněž uplatněna námitka spočívající v tom, že skutek měl být posouzen pouze jako přestupek proti veřejnému pořádku podle §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. V tomto směru je namístě zmínit rozhodnutí publikované pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr., podle kterého již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (resp. společenská škodlivost dle §12 odst. 2 tr. zákoníku) zpravidla vyšší než nepatrný. Úvaha o tom, že nejde o jednání společensky škodlivé, i když jinak vykazuje znaky trestného činu, se uplatní jen tehdy, když stupeň společenské škodlivosti v konkrétním případě ani při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty nedosáhne potřebného stupně odpovídajícího dolní hranici typové škodlivosti pro společnost a nebude tak odpovídat ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu označené skutkové podstaty. V daném případě si však obviněný počínal tak, že se rozhodl znemožnit strážníkům projednání dopravního přestupku, kterého se dopustil, se svým vozidlem záměrně, dvakrát najížděl proti strážníkům Městské policie, přičemž rozjetí vozidla proti strážníkům bylo cílené a pouze díky jejich reakci nedošlo k jejich sražení vozidlem obviněného. Takto zjištěný skutkový stav tak koresponduje s právní kvalifikací zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Jednání obviněného spočívající ve snaze zabránit projednání dopravního přestupku, a to přes opakované výzvy, a najíždění na strážníky osobním automobilem, ve snaze zabránit jim ve výkonu jejich pravomoci, se ve svém kontextu zcela zřetelně vymyká z rámce správních deliktů (přestupků) a užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě.
Dalším dovolacím důvodem, který obviněný uplatnil ve svém dovolání, je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Tím, že odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je nepochybné, že odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této první části nemohl obviněný žádnými námitkami naplnit.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy výše vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto na toto odůvodnění (viz výše) odkazuje.
Nejvyšší soud proto rozhodl v souladu s ustanovením §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, o odmítnutí podaného dovolání a za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. listopadu 2013
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal