ECLI:CZ:US:2014:2.US.2232.14.1
sp. zn. II. ÚS 2232/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného JUDr. Miroslavou Fialovou, advokátkou se sídlem Jánská 864/4, Liberec 3, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 8. 3. 2013, č. j. 10 P 106/2006 -466, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem -pobočka v Liberci ze dne 27. 2. 2014, č. j. 30 Co 349/2013-662, za účasti Okresního soudu v Liberci a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas zaslanou ústavní stížností, která splňuje všechny podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů. Okresní soud v Liberci napadeným rozsudkem stěžovateli s účinností od 1. 9. 2012 zvýšil částky na spořicí účty jeho nezletilého syna V. a nezletilé dcery K. z původní výše 4 000 Kč na 6 000 Kč měsíčně pro každého. Současně zamítl návrh otce na snížení výživného a návrh matky na zvýšení běžného výživného. Tento rozsudek na základě odvolání stěžovatele následně potvrdil Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností.
2. Částečné zvýšení výživného, resp. zvýšení částky určené na spoření nezletilých dětí, obecné soudy odůvodnily především současnou finanční a majetkovou situací stěžovatele (otce), která je oproti předchozímu rozhodování příznivější. Návrhům na zvýšení i snížení běžného výživného pak soudy nevyhověly, neboť finanční a majetková situace matky i otce byla taková, že neodůvodňovala jeho zvýšení či snížení. Celková výše výživného placeného stěžovatelem tedy po v záhlaví označených rozhodnutích soudů činí 37 000 Kč.
3. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na rovnost účastníků zakotvené v čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a také zásadu vázanosti soudce zákonem plynoucí z čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky. Zásah do uvedených práv stěžovatel spatřuje především v nezohlednění jeho skutečných finančních možností a také jeho aktuální životní situace (obtížná práce, finančně náročná léčba, zadlužení apod.) a dosahované životní úrovně. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje též zjištěnou životní úroveň matky, která je dle jeho názoru výrazně vyšší, což soud nikterak nezohlednil a naopak jemu jako otci přiřkl placení vyššího výživného. Zároveň stěžovatel považuje za rozporné s dobrými mravy výši spoření určenou soudem, neboť zaopatřované děti mají již značné úspory, přičemž není jasné, jak s nimi bude v budoucnu naloženo. V této souvislosti též vytýká, že díky spoření na děti si on sám nebude schopen jakkoli spořit, což se negativně projeví v jeho budoucím životě. Celkově tedy považuje napadená rozhodnutí obecných soudů za rozporná s dobrými mravy a zároveň za překvapivá, neboť se soudy nevypořádaly s jeho argumentací ani se všemi zákonnými hledisky pro stanovování výživného dle ustanovení §917 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. V podáních, doručených Ústavnímu soudu dne 28. 7. 2014 a 21. 8. 2014, pak sám stěžovatel (nikoli prostřednictvím zvoleného právního zástupce) rozvádí další fakta, která mají podpořit shora předestřenou argumentaci.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Z ustálené judikatury (nejen) Ústavního soudu plyne, že podle ustanovení §85 odst. 2 a odst. 3 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů. Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy přihlíží nejen k fakticky dosahovaným příjmům rodiče, ale i k celkové hodnotě jeho movitého a nemovitého majetku a způsobu života, resp. k životní úrovni [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593; veškerá judikatura Ústavního soudu dostupná též z: www.nalus.usoud.cz)].
7. Při rozhodování soudu o určení výživného podle §96 odst. 1 zákona o rodině je přitom soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (shromáždit důkazy dle §120 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "občanský soudní řád"). Ústavní soud přitom již opakovaně ve své judikatuře akcentoval, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu odvislé od posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [viz kupř. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)].
8. V nyní projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že zásady, na nichž je vystaveno řízení o určení výživného, nebyly porušeny. Obecné soudy totiž náležitě zjistily skutkový stav věci, a to jak finanční či jiné možnosti stěžovatele (plátce výživného), matky, která o děti pečuje, tak i životní situaci vyživovaných dětí. Na základě takto zjištěného skutkového stavu pak dospěly k závěru, že ve věci běžného výživného není nutno přistupovat k jeho zvýšení, ale ani snížení, a to i přesto, že je nepochybné, že potřeby dětí se v souvislosti s jejich vyšším věkem od poslední úpravy výživného podstatně zvýšily. V tomto ohledu tedy soudy částečně daly za pravdu stěžovateli, když neakceptovaly návrh matky na zvýšení běžného výživného. Výživné soudy zvýšily pouze ve vztahu k částce určené na spoření nezletilých dětí. Zde přitom vzaly do úvahy majetkové poměry otce, a to nejen z hlediska dosahovaných příjmů ze závislé činnosti, ale též dalších příjmů a výdajů, přičemž dospěly k závěru, že finanční i životní situace otce je natolik dobrá, že opodstatňuje zvýšení spořícího výživného. Poněvadž tuto svou úvahu náležitě podložily zjištěným skutkovým stavem a svá rozhodnutí adekvátně odůvodnily, nemá Ústavní soud důvod zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Naopak musí připomenout zásadu, dle níž má dítě právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Ta se vztahuje nejen na období, kdy vyživovatel platí výživné, ale též na období následné, k čemuž právě slouží institut spořícího výživného spjatý s budoucím životem vyživovaných dětí. Pokud tedy soudy dospěly k závěru, že výše současného běžného výživného je s ohledem na potřeby dětí a možnosti matky dostatečná, nic jim nebránilo, s přihlédnutím k finančním možnostem otce, navýšit částku určenou na spořící výživné. Pokud stěžovatel polemizuje s budoucím využitím těchto spoření, musí Ústavní soud tyto jeho pochybnosti odmítnout, neboť bude posléze na dětech samotných, jak naspořené prostředky využijí. S ohledem na současné majetkové poměry rodičů (především otce) však na ně mají dle názoru obecných soudů, s nímž Ústavní soud neshledal z ústavněprávního hlediska žádný racionální důvod jakkoliv polemizovat, plné právo. Za liché považoval zdejší soud též argumenty stěžovatele týkající se nemožnosti vytváření vlastních úspor, neboť, jak zjistily obecné soudy, v roce 2012 koupil nemovitosti v hodnotě převyšující 3.000.000 Kč, přičemž nemovitosti lze zpravidla považovat za adekvátní investici zajišťující získání úspor i do budoucna. Navíc, možnost koupě těchto nemovitostí (i s ohledem na prokázané příjmy stěžovatele), značně relativizuje stěžovatelem tvrzenou špatnou životní a finanční situaci.
9. Výše uvedené závěry nikterak nezpochybnila ani podání stěžovatele, doručená Ústavnímu soudu po podání ústavní stížnosti, v němž soud dále informoval o jeho majetkové i životní situaci. V této souvislosti navíc musí Ústavní soud vyzdvihnout podmínku nutného zastoupení advokátem pro řízení před Ústavním soudem (srov. ustanovení §29 zákona o Ústavním soudu), které se vztahuje nejen na prvotní podání, tj. na ústavní stížnost, ale též na všechna podání další. Jak Ústavní soud již několikrát konstatoval [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 89/94 ze dne 29. 11. 1994 (N 58/2 SbNU 151)], smyslem povinného zastoupení advokátem je, aby (s ohledem na mimořádnou závažnost řízení před Ústavním soudem) Ústavní soud jako specializovaný soud nebyl neúměrně zatěžován nekvalifikovanými návrhy a nekvalifikovaným přístupem účastníků k jednání. Ačkoli tedy ve stěžovatelových podáních Ústavní soud nenašel argumenty svědčící o opodstatněnosti ústavní stížnosti, i za opačné situace by k těmto nemohl přihlížet, neboť byly učiněny zákonem nepřipuštěnou formou.
10. Ústavní soud tedy shledal, že obecné soudy řádně zjistily skutkový stav věci a jejich právní závěry vycházely z takto zjištěného skutkového stavu, aniž by trpěly zjevným excesem. Svá rozhodnutí zároveň dostatečně a jasně odůvodnily. Proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu