ECLI:CZ:US:2014:2.US.2234.14.1
sp. zn. II. ÚS 2234/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Semeráda, zastoupeného JUDr. Jiřím Šídlem, advokátem se sídlem ul. Malá 967, Horoměřice, směřující proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 28. 5. 2012, č. j. 8 C 188/2011-285, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2013, č. j. 25 Co 11/2013-319, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2014, č. j. 32 Cdo 3156/2013-340, za účasti Okresního soudu Praha-západ, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížností ze dne 30. 6. 2014 a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel rovněž navrhl odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí ve smyslu ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
2. V řízení, předcházejícím podání nyní projednávané ústavní stížnosti, Okresní soud
Praha-západ napadeným rozsudkem vyhověl žalobě České pojišťovny, a.s., a uložil stěžovateli povinnost zaplatit jí částku ve výši 700.284 Kč s příslušenstvím a současně povinnost uhradit náklady řízení ve výši 28.000 Kč. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně se svým žalobním nárokem po stěžovateli domáhala úhrady pojistného plnění z odpovědnostního pojištění škodícího vozidla ve vlastnictví stěžovatele za pojistnou událost, kterou byla dopravní nehoda ze dne 8. 10. 2009 v obci Stará Ves nad Ondřejnicí. Tuto nehodu zavinil řidič M. S., coby zaměstnanec stěžovatele (viz rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 12. 11. 2010, č. j. 5 T 1/2010-619), a to v rámci plnění pracovních povinností jako řidič služebního vozidla. Služební vozidlo přitom řídil, ačkoliv dne 13. 9. 2009 pozbyl řidičské oprávnění ve smyslu ustanovení §123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, za což byl uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle ustanovení §224 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (účinného do 31. 12. 2009) a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců.
3. Okresní soud v rozsudku napadeném nyní projednávanou ústavní stížností dospěl k závěru, že stěžovatel, jakožto zaměstnavatel řidiče, který při výkonu svého zaměstnání zavinil dopravní nehodu, podle ustanovení §420 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen "občanský zákoník z roku 1964"), odpovídá za vzniklou škodu, a za situace, kdy žalobkyně plnila poškozeným žalovanou částku, má vůči stěžovateli podle ustanovení §10 odst. 1 písm. b) ve spojení s §10 odst. 2 písm. c) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu motorového vozidla, v tehdy platném znění (dále jen "zákon č. 168/1999 Sb."), právo na zaplacení toho, co za něj plnila, neboť bylo prokázáno, že řidič, coby zaměstnanec stěžovatele, způsobil škodu v době, kdy nebyl držitelem řidičského oprávnění.
4. Stěžovatel podal proti uvedenému rozsudku okresního soudu odvolání, v němž namítal nesprávné právní posouzení věci, neboť prý neporušil žádné zákonem stanovené povinnosti, když mu nebyla známa skutečnost, že jeho zaměstnanec (řidič) pozbyl řidičské oprávnění, a to z toho důvodu, že zaměstnavatel není vyjmenován mezi osobami oprávněnými získat informace o bodech z registru řidičů podle ustanovení §121 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, a žádný právní předpis mu neukládá ani povinnost takovou skutečnost v průběhu trvání zaměstnaneckého poměru u řidiče ověřovat.
5. Přestože Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil výrok napadeného rozsudku okresního soudu, změny se týkaly pouze příslušenství žalobního nároku (výrok I. a II.), nikoliv však rozhodnutí ve věci samé, když stěžovatelem podané odvolání shledal nedůvodným, neboť se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením sporné otázky odpovědnosti stěžovatele za škodu způsobenou jeho zaměstnancem ve smyslu ustanovení §420 odst. 2 občanského zákoníku z roku 1964.
6. Dovolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku krajského soudu pak Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013), neboť dospěl k závěru, že "dovolatelem tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání, že jde o otázku, která nebyla dosud soudy, tedy ani dovolacím soudem, rozhodnuta, není v souzené věci naplněn, neboť otázka, zda pojistitel má postižní právo proti pojištěnému nebo řidiči, zaměstnanci pojištěného, který škodu způsobil, byla již dovolacím soudem řešena", přičemž odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 1397/2005, či ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3266/2010 (dostupné na www.nssoud.cz).
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti závěry obecných soudů i nadále zpochybňuje a (jak vyplývá ze spisu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 8 C 188/2011, který si Ústavní soud vyžádal), na podporu svého tvrzení o porušení čl. 4 odst. 1 Listiny předkládá obdobnou argumentaci, která byla již obsahem nejen výše uvedeného dovolání, ale též odvolání a obhajoby v průběhu řízení před soudem prvního stupně. Stěžovatel tak setrvává na stanovisku, že neporušil žádné zákonem stanovené povinnosti, když mu nebyla známa skutečnost, že jeho zaměstnanec (řidič) pozbyl řidičské oprávnění. Nadto ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel namítal, že v odůvodnění uvedené odkazy na judikaturu, z nichž Nejvyšší soud vycházel při posouzení přípustnosti podaného dovolání, jsou nepřípadné, neboť se dotýkají jiných skutkových okolností.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů a na tomto základě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o žalobě, jíž se žalobkyně po stěžovateli domáhala úhrady pojistného plnění z odpovědnostního pojištění škodícího vozidla v jeho vlastnictví, resp. v řízení o stěžovatelem podaném odvolání či dovolání. Stěžovatel nicméně svou argumentací, obsaženou v ústavní stížnosti, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší, neboť jeho námitky, postrádající ústavněprávní dimenzi, jsou ve svém obsahu toliko pouze polemikou s právním názorem obecných soudů, k němuž dospěly při posouzení sporné otázky ohledně existence odpovědnosti stěžovatele ve smyslu ustanovení §420 odst. 2 občanského zákoníku z roku 1964, coby provozovatele motorového vozidla a zaměstnavatele řidiče, který způsobil dopravní nehodu, a na ni navázané povinnosti uhradit žalobkyni pojistné plnění z odpovědnostního pojištění za pojistnou událost ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 písm. b) ve spojení s §10 odst. 2 písm. c) zákona č. 168/1999 Sb.
11. Navíc, po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími obecných soudů, Ústavní soud konstatuje, že jak okresní soud, tak i krajský soud věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a svůj právní názor, v němž shledaly důvodným žalobní nárok žalobkyně opírající se o existenci jejího postižního práva vůči stěžovateli, coby provozovatele motorového vozidla a zaměstnavatele řidiče, který způsobil dopravní nehodu (pojistnou událost) ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 písm. b) ve spojení s §10 odst. 2 písm. c) zákona č. 168/1999 Sb., řádně zdůvodnily, a to i s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (viz výše citovaný rozsudek ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 1397/2005). Jejich rozhodování proto nelze označit za svévolné, nepředvídatelné či jinak nepřípustně vybočující a Ústavní soud je hodnotí jako ústavně konformní, neporušující základní práva stěžovatele či ústavní principy (čl. 4 odst. 1 Listiny), jak stěžovatel tvrdil v ústavní stížnosti.
12. Stejně tak nelze přisvědčit stěžovatelově námitce, jíž zpochybňuje postup Nejvyššího soudu při posouzení přípustnosti jím podaného dovolání a v podstatě se domáhá "revize" jeho právního závěru ohledně nenaplnění zákonem stanovených předpokladů přípustnosti dovolání, konkrétně v ustanovení §237 o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Z ústavněprávního pohledu Ústavní soud u odmítacích rozhodnutí o dovolání dle platné právní úpravy zkoumá pouze to, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, proč není naplněn jediný přípustný dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci, nikoliv tedy to, zda důvodem pro jeho odmítnutí bylo nesplnění zákonem stanovených předpokladů jeho přípustnosti, jako tomu bylo v případě dovolání stěžovatele, který jej nadto opřel o ustanovení občanského soudního řádu [konkrétně ustanovení §237 odst. 1 písm. c)], které bylo v době jeho podání již neplatné.
13. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
14. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), neboť by to bylo za situace, kdy rozhodl bez zbytečného prodlení o samotné ústavní stížnosti, zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu