ECLI:CZ:US:2014:2.US.2386.14.1
sp. zn. II. ÚS 2386/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vítězslava Gacha MBA, zastoupeného Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Pouchovská 1255/109B, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2011, čj. 34 Cm 4/2006-396, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 18. 6. 2012, č. j. 34 Cm 4/2006-445, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2013, č. j. 5 Cmo 455/2011-480, a proti usnesení Nejvyššího soudu z 29. 4. 2014, č. j. 29 Cdo 3746/2013-536 za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 16. 7. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí krajského a vrchního soudu, neboť má za to, že v řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy, zakotvené zejména v čl. 96, v čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a v čl. 4 odst. 1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních prav a svobod (dále jen "Listina").
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti, jakož i z příloh k ní přiložených, je nicméně patrno, že stěžovatel svojí argumentací napadá rovněž v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, od něhož počítá i lhůtu k podání ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud v souladu se svojí ustálenou judikaturou (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, in: Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha, č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu i v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jeho podání.
3. Ke skutkovému stavu nutno zejména uvést, že Československá obchodní banka, a. s. se jako žalobce v řízení předcházejícímu podání této ústavní stížnosti domáhala zaplacení částky 3.502.401,17 Kč s tím, že společnost CAMBRIDGE TRADING COMPANY PRAHA, spol. s. r. o., kde byl stěžovatel členem představenstva, vystavila ve prospěch žalobce blankosměnku. Následně byl na majetek výstavce prohlášen konkurs; stěžovatel ve směnečném vztahu vystupoval jako rukojmí. Po předložení směnky k placení žádný ze směnečných dlužníků - tedy ani stěžovatel - na směnku ničeho nezaplatil. Protože poprvé nebyl směnečný platební rozkaz stěžovateli řádně doručen, bylo rozhodnutí nalézacího soudu, v rámci něhož byl rozkaz ponechán v platnosti, odvolacím soudem zrušeno, směnečný platební rozkaz byl stěžovateli znovu doručen a stěžovatel proti němu ve stanovené lhůtě podal včasné námitky. V nich zejména zpochybňoval pravost svého podpisu na směnce a navrhl vypracování písmoznaleckého posudku. To se také stalo a byl vypracován posudek z oboru písmoznalectví (znalkyně Mgr. I. Vašátková) a také revizní znalecký posudek (Ústav kriminalistiky a forenzních disciplín Vysoké školy Karlovy Vary). Při projednávání těchto námitek však bylo podle stěžovatele postupováno protiprávně a výhodně pouze pro protistranu. Obecné soudy sice vycházely z těchto písmoznaleckých posudků, tyto však stěžovatel považuje za vadné a nebylo vyhověno jeho návrhu na zadání třetího znaleckého posudku. Oba předložené písmoznalecké posudky prý totiž byly postaveny na nesprávných postupech a nepodložených závěrech. Konkrétně, vycházely z malého množství referenčních vzorků, do nichž navíc byly zahrnuty i podpisy, jež stěžovatel již dříve označil za falzifikát. Nebylo vyhověno ani stěžovatelovu návrhu na provedení výslechu Ing. Ivana Dědka, tehdejšího předsedy představenstva výše jmenované obchodní společnosti. Tyto vytýkané vady, jichž se podle stěžovatele primárně dopustil krajský soud, přitom nenapravil k odvolání stěžovatele ani odvolací a posléze k dovolání ani Nejvyšší soud.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud v právě projednávané věci v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti jen opakuje argumentaci, s níž se obecné soudy vypořádaly způsobem, kterému nelze z ústavněprávního hlediska nic podstatnějšího vytknout. Zpochybňuje-li tedy stěžovatel v prvé řadě úroveň písmoznaleckých posudků, z nichž při posuzování pravosti stěžovatelova podpisu soudy vycházely, pak tak činí (a činil to již před obecnými soudy) ve velmi obecné rovině, která argumentačně nemůže obstát. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí přitom plyne, že při zpracovávání posudků - které oba dospěly k závěru, že podpis stěžovatele na směnce je jeho vlastním podpisem - bylo vycházeno z listin, jež sám stěžovatel soudu předložil a své podpisy na nich označil za pravé. Naopak pouhé kopie podpisů byly ze znaleckého zkoumání vyloučeny. Tato námitka, brojící toliko proti způsobu vyhodnocení provedeného dokazování, je proto zjevně neopodstatněná. Činí totiž z Ústavního soudu další přezkumnou instanci, což mu však s ohledem na jeho postavení (viz zejména čl. 83 a 91 Ústavy České republiky) nepřísluší.
7. Uvádí-li se v ústavní stížnosti, že soudy k návrhu stěžovatele nevyslechly ing. Ivana Dědka, pak tomu tak bylo zejména proto, že se v prohlášení ing. Ivana Dědka, učiněného formou notářského zápisu, které sám ing. Ivan Dědek poskytl krajskému soudu, uvádí, že tento u podpisu předmětných listin rozhodných pro právě projednávaný případ vůbec nebyl, pouze listiny donesl stěžovateli k podpisu a poté je odnesl zpět do banky. Na základě toho vrchní soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí učinil podle Ústavního soudu korektní závěr, že ing. Dědek u samotného podpisu listin nebyl, a proto se k pravosti podpisu těžko může vyjádřit. Kromě toho, obecné soudy přesvědčivě vyložily, že pokud by tomu mělo být jinak, pak by musel podpis stěžovatele padělat sám ing. Dědek, což nebylo lze očekávat, že by se k tomuto trestnému činu přiznal. Bylo by ostatně i nelogické, proč by tento podpis padělal za situace, kdy k podpisu postačoval jeho podpis vlastní, neboť byl v té době předseda představenstva dané obchodní společnosti.
8. Pokud stěžovatel k ústavní stížnosti připojil jiné prohlášení ing. Ivana Dědka, učiněné rovněž formu notářského zápisu, avšak datované až ke dni 30. 4. 2013, kde ing. Ivan Dědek naopak tvrdí, že listiny potřebné pro získání úvěru - tedy i předmětnou směnku - podepsal on sám s tím, že tento svůj postup hodlal později stěžovateli vysvětlit, je třeba uvést, že ani toto prohlášení nemůže z ústavněprávního hlediska zpochybnit závěry, které v dané věci učinily obecné soudy (viz výše). Jakkoliv totiž v řízení o ústavní stížnosti neplatí přísná zásada koncentrace řízení a Ústavní soud je oprávněn sám provádět důkazy, je také pravdou, že úkolem Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti brojící proti rozhodnutím obecných soudů přezkoumat ústavnost procedury a ústavní konformitu rozhodnutí, těmito soudy vydávanými. Pravomoc Ústavního soudu je výhradně kasační, a nikoliv apelační, a nemělo by proto docházet k tomu, že stěžovatel teprve v řízení před Ústavním soudem předestře důkaz nový, s nímž se obecné soudy nemohly vypořádat, a u něhož nic nebránilo v tom, aby ho předložil již dříve. Tato skutečnost, stejně jako to, že obsah tohoto nového prohlášení nekoresponduje s obsahem dřívějšího prohlášení stejného svědka, a také značný časový odstup od událostí (k podpisu listin mělo dojít dne 12. 9. 2002, tedy před téměř 11 lety před zhotovením notářského zápisu), které jím měly být prokázány, nesvědčí o věrohodnosti tohoto nového důkazu. Ani v předložení tohoto důkazu s přihlédnutím ke všem okolnostem proto Ústavní soud nespatřuje žádný racionální důvod, pro který by tento důkaz měl zpochybnit citované závěry obecných soudů.
9. Nad rámec argumentace uvedené v ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval ještě i otázkou, zda v případě stěžovatele nedošlo k porušení jeho základní práv a svobod tím, že na stěžovatele jako směnečného dlužníka bylo nesprávně přeneseno důkazní břemeno. Stručně řečeno, podle novější judikatury Nejvyššího soudu [srov. například rozsudek ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, s jehož argumentací se již dříve Ústavní soud ztotožnil - srov. například nález ze 14. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 376/11; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod http://www.nsoud.cz] platí, že namítne-li žalobcem tvrzený dlužník nepravost svého podpisu na směnce, je to žalobce (směnečný věřitel), jenž musí pravost takového podpisu prokázat. Soud tedy nesmí - rozdílně od dřívější judikatury - směnečného dlužníka poučit v tom smyslu, že musí tvrzení o nepravosti svého podpisu prokázat. K takovému pochybení však v právě projednávaném případě nedošlo. Jak se totiž sám Ústavní soud přesvědčil z námitek, jež měl k dispozici, byl to sám stěžovatel, kdo navrhoval vypracování písmoznaleckého posudku k prokázání nepravosti podpisu na směnce. Proto závěry shora uvedené judikatury na právě projednávanou věc nedopadají. Rovněž tak nelze v tomto případě podle přesvědčení Ústavního soudu aplikovat závěry o neústavnosti třídenní námitkové lhůty ve smyslu §175 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012 [srov. k tomu zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 376/11 a jemu předcházející nález pléna Ústavního soudu z 16. 10. 2012, Pl. ÚS 16/12 (N 174/67 SbNU 115; 369/2012 Sb.]. Je tomu tak především proto, že kvůli pochybení při doručování směnečného platebního rozkazu měl stěžovatel k podání námitek, resp. ke zvážení argumentace v nich obsažené, fakticky výrazně delší dobu, než byly zákonem předpokládané tři dny.
10. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu