ECLI:CZ:US:2014:2.US.2703.14.1
sp. zn. II. ÚS 2703/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem, se sídlem Štěpánská 39, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 417/2014-37 ze dne 16. 4. 2014, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 7 To 110/2013 ze dne 4. 12. 2013, a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 42 T 9/2013-522 ze dne 24. 9. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 8. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 13 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 3 písm. d) a čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byli stěžovatel a obviněná V. B. uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Stěžovatel byl za to podle §140 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devatenácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Stěžovateli byl dále podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci - expanzní samonabíjecí pistole (označené ve výroku o trestu). Dalšími výroky bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody. O odvolání stěžovatele, obviněné V. B. a státního zástupce rozhodl Vrchní soud v Praze dalším napadeným rozsudkem, jímž mj. odvolání stěžovatele a odvolání státního zástupce podané v neprospěch stěžovatele podle §256 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zamítl. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel namítá, že jeho jednání nenaplnilo všechny znaky skutkové podstaty zločinu vraždy ve své kvalifikované podobě. Poukazuje na to, že úmyslem obou obviněných před vstupem do obchodu bylo zmocnit se cizí věci pod pohrůžkou násilí, nikoliv usmrtit poškozeného. Tím, že z místa činu utekli, aniž cokoliv odcizili, upustili od dokonání svého primárního záměru zmocnit se cizí věci. Tomu však neodpovídá použitá právní kvalifikace. Z provedeného dokazování dle jeho názoru vyplynulo, že do obchodu vstoupila toliko zcela a záměrně neozbrojená obviněná B., což vylučuje (ne)přímý úmysl obviněných poškozenému fyzicky ublížit. Z kamerového záznamu je pak zřejmé, že poškozený, aktivně bránící svůj majetek, obviněnou fyzicky napadl, což bylo motivem veškerého dalšího chování stěžovatele, jednajícího ve zjevném emočním vypětí způsobeném strachem o život své partnerky i o život svůj, když poškozený začal mít v potyčce převahu. Má za to, že dva rozdílné motivy rozdělují jeho jednání na dva samostatné skutky spočívající v nedokonaném jednání směřujícím ke zmocnění se cizí věci pod pohrůžkou násilí a v usmrcení poškozeného v silném rozrušení, tedy v tzv. omluvitelném hnutí mysli. Jeho jednání tak mělo být kvalifikováno jako souběh zvlášť závažného zločinu zabití a zločinu loupeže, či jako zvlášť závažný zločin loupeže, který měl za následek smrt poškozeného. Dle názoru stěžovatele úvaha soudu o tom, že si stěžovatel přinesl nůž s sebou, z provedeného dokazování nevyplývá a nelze to jednoznačně vyvodit ani ze záznamu z kamerového systému. Pokud soud hodnotil tuto skutečnost jako prokázanou, jde o extrémní nesoulad mezi zjištěnými skutečnostmi a právním hodnocením. Za zkrácení svého práva na obhajobu stěžovatel označuje postup soudu, který v řízení odmítl provést výslech R. J., jenž měl stěžovatele ke skutku donutit. Stěžovatel se dále domnívá, že v řízení byl proveden nepřípustný důkaz přehráním záznamu kamerového systému, neboť pro jeho použití nebyly dodrženy zákonné podmínky - kamerový systém byl provozován bez oznámení příslušnému úřadu a nebyl k tomu dán souhlas obviněných ani poškozeného. Za situace, kdy kamerový záznam koresponduje s doznáním obviněných, není dle názoru stěžovatele k jeho užití jako důkazního prostředku dán převažující zájem orgánů činných v trestním řízení na objasnění činu nad právem stěžovatele (i poškozeného) na ochranu soukromí.
Ústavní soud předesílá, že zákon o Ústavním soudu v ustanovení §43 přiznává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně z příslušného spisu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel brojí proti hodnocení důkazů a usiluje o revizi skutkových zjištění a právních závěrů, přičemž nabízí vlastní verzi skutkového děje, z níž vyvozuje jinou, pro něj příznivější právní kvalifikaci.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, tzn. že hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257, nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995, N 79/4 SbNU 255).
Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavní soud vycházel i v nyní projednávané věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek stěžovatele.
Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze soudům vytknout takové pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele. Soud prvního stupně provedl všechny relevantní důkazy, čímž si vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů; jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatele. Odvolací soud se s takto zjištěným skutkovým stavem ztotožnil, přičemž se vypořádal s relevantními odvolacími námitkami, které stěžovatel uplatňuje i v ústavní stížnosti.
Klíčovým přímým důkazem svědčícím o vině stěžovatele (i spoluobviněné) je videozáznam z bezpečnostního kamerového systému umístěného v prodejně, kde došlo k incidentu. Stěžovatel tvrdí, že tento důkaz je nepřípustný, neboť pro jeho použití nebyly dodrženy zákonné podmínky - nebyl k tomu dán souhlas obviněných (ani poškozeného).
K přípustnosti důkazu získaného bezpečnostním kamerovým systémem pro účely trestního řízení se Ústavní soud vyjádřil v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2425/09 ze dne 8. 2. 2010 (U 4/56 SbNU 841). S poukazem na podmínku zachování procesní čistoty při dokazování konstatoval, že "jestliže při vyhledávání, opatřování nebo provádění důkazu došlo k porušení právního předpisu, které mělo povahu podstatné vady řízení, jedná se o důkaz absolutně neúčinný a tedy nepoužitelný. Protože trestní řád neobsahuje žádnou kategorizaci takových vad (vyjma získání důkazu nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení), je nutné nepoužitelnost důkazu dovozovat výkladem v každém konkrétním případě zvlášť, a to především s ohledem na charakter vady řízení, vliv na konkrétní důkaz a význam tohoto důkazu pro řízení (srov. Šámal/Král/Baxa/Púry: Trestní řád - komentář, díl I., 4. Vydání. C. H. Beck 2002, s. 583 - 584). Ačkoliv nesplnění oznamovací povinnosti dle ustanovení §16 zákona o ochraně osobních údajů je přestupkem [srov. §44 odst. 2 písm. i) citovaného zákona], nelze jej hodnotit jako porušení právního předpisu takové závažnosti, která by měla za následek absolutní neúčinnost důkazu získaného průmyslovou kamerou. Jedná se o formální pochybení v záležitosti administrativního charakteru ve vztahu ke správnímu orgánu, které však nutně neimplikuje neoprávněnost instalace záznamového zařízení či nepřípustnost důkazního prostředku takto pořízeného."
Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že monitorování veřejného místa kamerou a následné pořízení záznamu spadá pod ústavní ochranu (viz čl. 10 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy). Jak však dále Ústavní soud uvedl ve shora citovaném usnesení, "obecně je pro účely hodnocení, zda došlo k nedovolenému zásahu do soukromí, nutno zkoumat, zda byla zaznamenána soukromá záležitost či veřejná událost a zda byl získaný materiál určen pro omezené použití či měl být dostupný široké veřejnosti (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva P. G. a J. H. proti Spojenému království ze dne 25. 9. 2001, č. 44787/98, odst. 58, dostupný na http://echr.cou.int). Běžné použití bezpečnostních kamer samo o sobě, ať na ulici nebo v prostorách jako nákupní centrum nebo policejní stanice, kde slouží legitimnímu a předvídatelnému účelu, není problematické z pohledu čl. 8 odst. 1 Úmluvy (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Perry proti Spojenému království ze dne 17. 7. 2003, č. 63737/00, odst. 40)."
Uvedené závěry se plně vztahují i na projednávanou věc, neboť poškozený (či správce prodejny) nainstalováním průmyslové kamery v prostorách prodejny sledoval legitimní cíl - ochranu svého majetku a odhalení případného pachatele trestného činu, který by se jej osobně dotýkal. Pořízený záznam byl pak využit jen pro nezbytně nutný účel (prokázání viny stěžovatele v trestním řízení) a nebyl nijak veřejně zneužit. V projednávané věci zájem společnosti na objasnění a potrestání velmi závažného deliktního jednání zcela jistě převážil nad ochranou osobnostních práv stěžovatele. V řízení bylo ostatně prokázáno, že na vstupních dveřích obchodu bylo upozornění na monitorování kamerou, takže (dovedeno ad absurdum) byl stěžovatel dopředu srozuměn s tím, že pokud do prostorů prodejny vstoupí, bude kamerovým systémem zachycen. Lze uzavřít, že záznam kamerového systému je v případě stěžovatele plně legitimním důkazem.
Soudy obou stupňů proto postupovaly ústavně konformně, pokud vyšly ze záznamu kamerového systému coby rozhodujícího důkazu prokazujícího vinu stěžovatele i spoluobviněné, jímž byl "v přímém přenosu" zachycen průběh událostí, k nimž v prodejně došlo, včetně naprosto koordinovaného chování obou obviněných, na nichž nebyla patrná žádná fyzická či psychická indispozice. Vzhledem k existenci tohoto autentického obrazového a částečně i zvukového záznamu nelze soudům vytýkat, že učinily skutková zjištění, která se poněkud odlišují od popisu průběhu děje líčeného stěžovatelem, a že jeho výpověď označily nejen za nevěrohodnou, ale i nepravdivou. Rovněž podrobně a logicky zdůvodněné úvahy soudů o tom, že si stěžovatel nůž, kterým zaútočil na poškozeného, přinesl s sebou, když i toto zjištění jasně vyplynulo z provedeného důkazu záznamem kamerového systému a z výpovědí majitelů obchodu, kteří popřeli, že by se takový nůž v prodejně nacházel, považuje Ústavní soud za ústavně konformní.
Pokud soudy nevyhověly návrhu obhajoby na výslech svědka R. J., přezkoumatelným způsobem vysvětlily, proč takový důkaz považovaly za nadbytečný. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou konstantní judikaturu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994, N 49/2 SbNU 87), podle níž je ponecháno na úvaze soudu, v jakém rozsahu provede dokazování, musí však rozhodnout na základě dostatečných důkazů vedoucích ke spolehlivě zjištěnému skutkovému stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (srov. §2 odst. 5 tr. ř.). Nelze spatřovat porušení zásad, které jsou dány ustanoveními čl. 36 a násl. Listiny v tom, jestliže soud nevyhoví všem důkazním návrhům, když z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci bez důvodných pochybností usoudit. V projednávané věci měl soud prvního stupně k dispozici důkazy dostatečné pro spolehlivé zjištění všech znaků skutkové podstaty posuzovaného činu. Nelze mu proto důvodně vytýkat, že navržený důkaz považoval za nadbytečný. Rozhodující je, že se soudy obou stupňů s důkazním návrhem vypořádaly a vyložily, proč jej neprovedly. Stěžovatelem tvrzený důvod deliktního jednání (obvinění měli být R. J. vydíráni) ostatně nepotvrdila ani spoluobviněná, která za motiv označila obstarání peněz za účelem péče o dítě a zajištění bydlení.
Námitky, směřující proti hodnocení rozsahu a obsahu provedeného dokazování řešil i Nejvyšší soud, neboť si byl vědom judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že důvod dovolání dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně. Extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a učiněnými skutkovými zjištěními však nezjistil.
S ohledem na uvedené okolnosti Ústavní soud neshledal důvodnými ani námitky dopadající na právní posouzení jednání stěžovatele, neboť i tyto výhrady byly založeny na polemice se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů, s nimiž se však soudy vypořádaly. Skutková zjištění jsou podložena řádně zhodnoceným dokazováním a vyplývá z nich naplnění všech znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy, jímž byl stěžovatel uznán vinným. I tyto námitky byly předmětem přezkumné činnosti dovolacího soudu, který se jimi zabýval věcně a své úvahy ve svém rozhodnutí přesvědčivě a logicky zdůvodnil. Vypořádal se tak s verzí stěžovatele, že šel se spoluobviněnou do obchodu pouze s úmyslem zmocnit se cizí věci pod pohrůžkou násilí, ale bez záměru poškozenému ublížit, když k útoku na něj došlo až v důsledku obav o zdraví spoluobviněné, a že posléze od dokonání svého záměru upustil (viz str. 8 - 9 napadeného usnesení). Jednání obou obviněných, jak bylo zachyceno na záznamu z kamerového systému, naopak označil za chladnokrevné, cílené a trvající až do okamžiku, kdy jim hrozilo prozrazení. Zjištěný skutkový stav věci i dle přesvědčení Ústavního soudu jednoznačně vylučuje posouzení jednání jako souběh zločinů loupeže a zabití či loupež s následkem smrti poškozeného.
V postupu soudu prvního stupně a v jeho skutkových a právních závěrech, s nimiž se ztotožnily i soudy odvolací a dovolací, nebyla shledána žádná libovůle či extrémnost ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by bylo porušeno jeho základní právo na soudní řízení a spravedlivý proces a další tvrzená práva.
Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu