ECLI:CZ:US:2014:2.US.2727.14.1
sp. zn. II. ÚS 2727/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného JUDr. Vladislavou Rapantovou, advokátkou se sídlem Dukelská 891/4, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2014, č. j. 13 Co 352/2012-216, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku, kterým krajský soud změnil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 19. 3. 2012, č. j. P 398/2011-92, a nově rozhodl, že výživné určené stěžovateli (otci) pro nezletilou A. se počínaje dnem 1. 9. 2010 zvyšuje na částku 4.300 Kč měsíčně a počínaje dnem 1. 12. 2013 na částku 5.300 Kč měsíčně. Zároveň soud stěžovateli přikázal uhradit dlužné zvýšené výživné za období od 1. 9. 2010 do 30. 6. 2014 ve výši 70.300 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku a uhradit matce náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 13.790 Kč. Ke zvýšení výživného soud přistoupil především po zhodnocení finanční a majetkové situace otce a zohlednění zvyšujících se potřeb vyživované, přičemž dospěl k závěru, že byly naplněny podmínky stanovené v ustanovení §99 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, v tehdy platném znění ("změní-li se poměry, může soud i bez návrhu změnit dohody rodičů a soudní rozhodnutí o výživném pro nezletilé děti").
2. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatele porušilo jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy, a dále "právo na zákonnost" zakotvené v čl. 2 odst. 2 a odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, právo na ochranu základních práv mocí soudní zakotvené v čl. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 2 Listiny, právo na rovnost před zákonem podle čl. 1 Listiny a právo na rovné postavení účastníka řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje především ve skutečnosti, že mu postupem krajského soudu bylo odňato právo navrhovat důkazy a zároveň soud nebral v potaz jeho tvrzení. V této souvislosti též zdůrazňuje, že jeho finanční a majetkové poměry se od doby posledního rozhodnutí soudu o výživném zásadním způsobem nezměnily, a naopak připomíná, že soud náležitě nezohlednil majetkové poměry matky. Zároveň namítá, že soud při stanovení výživného nepřihlížel k doporučujícím tabulkám pro určení výživného a žádným způsobem nezohlednil, že se vyživovaná nezletilá nechce se stěžovatelem stýkat a ten je tak postaven toliko do role platiče výživného, přičemž ostatní rodičovská práva jsou mu upírána. Závěrem stěžovatel brojí proti výroku o náhradě nákladů řízení, neboť soudí, že jeho odůvodnění je značně neurčité.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že zjevná neopodstatněnost projednávané ústavní stížnosti plyne již z jejího obsahu, neboť vedle popisu dosavadního řízení a polemiky stěžovatele se skutkovými a právními závěry obecného soudu, obsahuje toliko výčet a citace článků Ústavy, Listiny a Úmluvy, jež měla být postupem obecných soudů porušena; žádné konkrétní - a odůvodněné - ústavněprávně relevantní námitky však stěžovatel nevznáší. Podle ustanovení §34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má přitom návrh na zahájení řízení obsahovat mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností a označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává. Je nepochybné, že zákon o Ústavním soudu nabádá stěžovatele, aby v ústavní stížnosti uvedl dostatečně konkrétní skutečnosti, o něž svou ústavní stížnost opírá, včetně toho, v čem konkrétně měl neústavní zásah do jeho základních práv spočívat nebo jaká ustanovení zákona měla být konkrétně porušena. Ústavní soud k těmto náležitostem ústavní stížnosti již dříve uvedl [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 632/06 ze dne 24. 10. 2006 (U 12/43 SbNU 639); veškerá judikaturu Ústavního soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz)], že výčet ustanovení Listiny, která měla být podle přesvědčení stěžovatele porušena, nelze považovat za ústavně právně relevantní argumentaci. Ústavní soud sice není vázán ústavně právní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, to však nezbavuje stěžovatele povinnosti tvrdit a argumenty podporovat své námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá [srov. §34 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) a §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §101 odst. 1 o. s. ř.].
6. Zároveň však Ústavní soud nevyzýval stěžovatele k odstranění tohoto nedostatku (vady) ústavní stížnosti (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 6/06 ze dne 11. 5. 2006), neboť po prostudování napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že i případné doplnění ústavní stížnosti by nic nezměnilo na výsledku řízení před zdejším soudem.
7. K předmětu přezkoumávaného řízení, tj. k určení výše výživného, Ústavní soud konstatuje, že ze zákonné úpravy a také z jeho ustálené judikatury plyne zásada, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též ustanovení §913 či §915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nebo ustanovení §85 odst. 2 a odst. 3 zákona o rodině). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen k fakticky dosahovaným příjmům rodiče, ale i k celkové hodnotě jeho movitého a nemovitého majetku a způsobu života, resp. k životní úrovni [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (shromáždit důkazy dle §120 občanského soudního řádu). Ústavní soud přitom již opakovaně ve své judikatuře uvedl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu odvislé od posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [viz nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)].
8. V nyní projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že výše vyřčené zásady, na nichž je vystaveno řízení o určení výživného, zcela jednoznačně porušeny nebyly. Obecný soud totiž náležitě zjistil skutkový stav věci, a to jak finanční či jiné možnosti stěžovatele - plátce výživného, matky, která o dítě pečuje, tak především i zvyšující se majetkové potřeby vyživované. Zároveň nelze souhlasit se stěžovatelem, že by krajský soud vycházel z nedostatečně objasněného skutkového stavu, neboť z napadeného rozhodnutí se podává, že soud náležitě zjistil veškeré okolnosti důležité pro konečné rozhodnutí. Pokud tedy soud nepřipustil k provedení další důkazy, neporušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, neboť za situace, kdy by již nepřinesly nová zjištění, bylo by jejich provedení nadbytečné a neodůvodněně by zasahovalo do procesní ekonomie soudního řízení.
9. Ze zjištěných skutkových okolností pak krajský dospěl k odůvodněnému závěru, že je dán důvod pro zvýšení otcem hrazeného výživného, obzvláště za situace, kdy jeho výše nebyla změněna od rozhodnutí soudu v roce 2003 (již tato časová prodleva svědčí o změně poměrů na straně povinného i oprávněného). V odůvodnění napadeného rozhodnutí se přitom krajský soud vypořádal se všemi podstatnými skutečnostmi, včetně mnohých argumentů předestřených stěžovatelem v ústavní stížnosti, a zároveň náležitě zdůvodnil, z jakého důvodu akceptoval návrh na zvýšení výživného, a jak dospěl k jeho nové výši (zde Ústavní soud zdůrazňuje, že pro určení výživného jsou v zásadě klíčové majetkové poměry povinného v každém individuálním případě, a nikoliv nezávazné tabulky pro jeho určení, jak naznačuje stěžovatel, jež lze považovat za pouhé pomůcky, jichž se však soud nemusí přidržet). Napadené rozhodnutí tak lze pokládat za náležitě odůvodněné a nijak nevybočující z principů, na nichž je vystavěno řízení o určení výše výživného na nezletilé dítě. Naopak se podává, že argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, představují pouze polemiku se skutkovými a právními závěry obecného soudu, přičemž Ústavní soud, který nepředstavuje další instancí obecného soudnictví, nýbrž pouze soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy), není nikterak nadán pravomocí přezkoumávat závěry obecných soudů z hlediska zákonnosti jejich rozhodnutí a zasahovat tak do jejich rozhodovací činnosti, vyjma případů, kdy došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Jak však plyne se shora řečeného, v nyní projednávaném případě žádná tato stěžovatelova práva porušena nebyla.
10. Stěžovatelova základní práva pak nebyla porušena ani výrokem soudu o náhradě nákladů řízení, neboť důvod jejich přiřknutí protistraně i jejich výši krajský soud náležitě odůvodnil, přičemž tyto jeho závěry nikterak nevybočují ze zásad náhrady nákladů řízení plynoucích ze zákona a z judikatury zdejšího soudu.
11. Proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Za této situace, kdy Ústavní soud neprodleně rozhodl o ústavní stížnosti, již samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, neboť by to bylo zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu