ECLI:CZ:US:2014:2.US.2767.14.1
sp. zn. II. ÚS 2767/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky LANDEXDER, s. r. o., adresa K Pasekám 2984, 760 01 Zlín, zastoupeného Mgr. Antonínem Zralým, advokátem, se sídlem Ponávka 2, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2014, č. j. 25 Cdo 260/2014-397, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. května 2013, č. j. 69 Co 260/2013-312, a usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 16. dubna 2013, č. j. 17 C 117/2010-291, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále namítá porušení práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny, jakož i porušení práva na rovnost ve smyslu čl. 3 Listiny, resp. čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Okresní soud v Šumperku usnesením ze dne 16. dubna 2013, č. j. 17 C 117/2010-291, nepřiznal žalobkyni (stěžovatelce) osvobození od soudních poplatků s tím, že žalobce, který žaloval pohledávku ve výši téměř 35,000.000 Kč nabytou úplatně
postoupením od původního žalobce, svoji žádost o osvobození od soudních poplatků odůvodněnou aktuální majetkovou situací nedoložil, a to za situace, kdy si své poplatkové povinnosti musel být vědom.
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 30. května 2013, č. j. 69 Co 260/2013-312, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Kromě okolností zvažovaných soudem prvního stupně včetně výše poplatku ze žaloby vzal v úvahu další podklady předložené žalobcem (mj. rozvahu ke dni 31. prosince 2011, z níž vyplývá, že žalobkyně má pouze krátkodobý finanční majetek nepřesahující 200.000 Kč; výpis z obchodního rejstříku, z něhož se podává, že jejím jediným společníkem s obchodním podílem ve výši 100% je společnost SYNERGIA BUSINESS GROUP a. s., jejíž základní kapitál činí 3,000.000 Kč, a členem jejího představenstva je jednatelka žalobce). Odvolací soud dovodil, že předložená rozvaha nedokládá věrohodně majetkové poměry žalobkyně. Při rozhodování přihlédl též k majetku jeho společníka a k tomu, že žalobkyně nabyla pohledávku úplatně a musela si být vědoma, že se o ni vede spor a že tedy bude muset mít finanční prostředky, aby v řízení mohla pokračovat. Uzavřel, že tímto způsobem nemůže žalobkyně přenášet podnikatelské riziko na stát.
4. Následné dovolání žalobkyně bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2014, č. j. 25 Cdo 260/2014-397, odmítnuto jako nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na vyřešení otázek, které dovolatel vymezil. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že poměry žalobkyně neodůvodňují přiznání osvobození od soudních poplatků. K tomuto závěru (shodnému se soudem prvního stupně) dospěl odvolací soud na základě posouzení celé řady skutkových okolností (způsob nabytí předmětné pohledávky, úplatnost smlouvy o postoupení pohledávky, výše soudního poplatku, finanční majetek žalobkyně podle ekonomické rozvahy, výše základního majetku jejího společníka, personální propojení žalobkyně a jejího společníka apod.). Ve světle výše uvedeného dovolací soud konstatoval, že odvolací soud přihlédl ke všem relevantním hlediskům v jejich souhrnu a k veškerým okolnostem, jež vyšly v řízení najevo, a jeho rozhodnutí tedy nespočívá na názoru, že pro osvobození dovolatele od soudních poplatků jsou rozhodující majetkové poměry jeho společníka, pročež je zřejmé, že na vyřešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí. Napadené rozhodnutí nespočívá ani na vyřešení druhé v dovolání vymezené otázky, zda důvodem pro nepřiznání osvobození podle §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), je okolnost, že právo, jež subjekt nabývá, již bylo před soudem uplatněno. Tato okolnost není a ani pro odvolací soud nebyla samostatným či jediným důvodem pro jeho závěr, že celkové poměry žalující společnosti neodůvodňují přiznání osvobození od soudních poplatků podle §138 o. s. ř.
II.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí se závěry obecných soudů, které mu nepřiznaly osvobození od soudního poplatku, čímž mu zabránily v přístupu k soudu a narušily i jeho právo svobodně podnikat. Soudům vytýká, že rozumně nevysvětlily, jaké důvody je vedly k zamítnutí jeho žádosti, přičemž k jeho tíži přičetly výši základního kapitálu jeho společníka, což je však okolnost, která na jeho majetkovou situaci nemá žádný vliv. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu namítá, že pominul jím nastolené dovolací otázky, resp. svoje rozhodnutí řádně nezdůvodnil, čímž nenaplnil zásadu spravedlivého soudního procesu. Opakovaně polemizuje s odůvodněním závěru o neosvobození od soudního poplatku, které mělo být postaveno na výši základního kapitálu společníka stěžovatele. Postup obecných soudů, které mj. odůvodnily svoje rozhodnutí konstatováním, že je podnikatelským rizikem žalobce, aby zaplatil soudní poplatky, pokud chce po státu rozhodnutí ve věci nároku, který si koupil, považuje za nesprávný a za stojící v rozporu s právem na spravedlivý proces a právem na podnikání. Proti tomuto tvrzení se ohrazuje s tím, že není věcí obecných soudů, aby vyhodnocovaly, zdali si žalobce může či nemůže dovolit vlastnit majetek a uplatňovat z něho nároky, ale mají se zaměřit na posouzení aktuální majetkové situace žadatele o osvobození od soudního poplatku.
III.
6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích již mnohokrát konstatoval, že není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, neboť jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy je ochrana ústavnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem.
7. Podstatou ústavní stížnosti byl především nesouhlas stěžovatele s posouzením jeho poměrů z hlediska osvobození od soudního poplatku ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř., v důsledku čehož mu bylo údajně bráněno v přístupu k civilnímu soudu.
8. V této souvislosti je třeba nejprve připomenout rozhodovací praxi Ústavního soudu (reprezentovanou např. usnesením sp. zn. IV. ÚS 271/2000; všechna i dále citovaná rozhodnutí Ústavní soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/), podle níž problematika soudních poplatků není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný výrok o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, jen výjimečně dosahuje intenzity zakládající porušení základních práv či svobod. Tento obecný závěr vyplývá z výše zmiňovaného postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí.
9. Jak se podává z výše uvedeného, rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů, přičemž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší jejich závěry přehodnocovat. Otázka osvobození od soudních poplatků by mohla výjimečně nabýt ústavněprávní dimenze, pokud by byly právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními, nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, anebo by byly důsledkem nesprávné aplikace práva, vycházející ze svévolného výkladu (např. nerespektování kogentní normy nebo interpretace v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. Pl. ÚS 49/10). V projednávané věci však k takovým závažným pochybením nedošlo.
10. Osvobození od soudních poplatků podle §138 odst. 1 o. s. ř. lze účastníku řízení přiznat za předpokladu, že takové opatření odůvodňují jeho poměry a zároveň nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Citované ustanovení, jehož cílem je zajistit účastníkovi přístup k soudu a s ním spjatou ochranu právům i v případě nepříznivé materiální a sociální situace, však nezakládá nárok na předmětné osvobození, nýbrž toliko právo o ně požádat. Zhodnocení oprávněnosti žádosti, a tedy naplnění uvedených kritérií, je na obecných soudech, kterým je tak ponechán prostor k uvážení, zda a případně v jakém rozsahu osvobození v konkrétním případě přiznat (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 4876/12, sp. zn. I. ÚS 4029/13).
11. Obecně platí, že osvobození od soudních poplatků může být přiznáno na jejich žádost fyzickým osobám, právnickým osobám, obcím nebo krajům. Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). U právnických osob a u fyzických osob, které jsou podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost; je však též nutno přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se poplatkové povinnosti vyhnuly.
12. V dané věci nebylo žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků vyhověno zejména s odůvodněním, že jeho majetkové poměry (i díky majetkovému a personálnímu propojení s jeho jediným společníkem) umožňují jeho zaplacení, a stěžovatel si musel být vědom při postoupení pohledávky, že s jejím vymožením mohou být spjaty náklady např. v podobě placení soudních poplatků, což představuje jeho podnikatelské riziko, které není možné přenášet na stát. Dle názoru Ústavního soudu je při posuzování osvobození od soudních poplatků u podnikatele třeba zvažovat právě určité vyšší riziko při vymáhání svých nároků, které může vyústit až v nutnost podat žalobu k prosazení svého práva v soudním řízení, s níž je nutně spojen soudní poplatek žalobce. Očekává se, že podnikatel nebude toto riziko přenášet na jiné subjekty a v rámci své činnosti se připraví i na tuto situaci. Na druhé straně však platí, že pod podnikatelské riziko nelze automaticky subsumovat každý soudní poplatek podnikatele. S ohledem na uvedené skutečnosti nelze v napadených rozhodnutích spatřovat porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny a už vůbec ne porušení práva podnikat podle čl. 26 odst. 1) Listiny.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, když obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, byla ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu