ECLI:CZ:US:2014:2.US.2789.14.1
sp. zn. II. ÚS 2789/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Václava Holuba, t. č. Vazební věznice České Budějovice, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Krybusovou, advokátkou, se sídlem nám. Přemysla Otakara II. č. 58/16, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře ze dne 24. 6. 2014, č. j. 14 To 186/2014-341, a proti usnesení téhož soudu ze dne 14. 7. 2014, č. j. 14 To 211/2014-114, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 8. 2014, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") ze dne 24. 6. 2014, č. j. 14 To 186/2014-341 (dále jen "usnesení krajského soudu ze dne 24. 6. 2014"), kterým bylo ke stížnosti příslušného státního zastupitelství zrušeno usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") ze dne 2. 4. 2014, č. j. 33 Nt 176/2014-1, a bylo nově rozhodnuto tak, že podle §73b odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), se žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu zamítá, neboť vazební důvody podle §67 písm. c) trestního řádu u něj nadále trvají, a podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu nebyl nepřijat písemný slib obviněného, a podle §73 odst. 1 písm. c) trestního řádu nad ním nebyl stanoven dohled probačního úředníka. Rovněž napadl usnesení krajského soudu ze dne 14. 7. 2014, č. j. 14 To 211/2014-114 (dále jen "usnesení krajského soudu ze dne 14. 7. 2014"), jímž bylo ke stížnosti příslušného státního zastupitelství zrušeno usnesení okresního soudu ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 33 Nt 163/2014, a bylo podle §72 odst. 1 trestního řádu nově rozhodnuto tak, že obviněný se ponechává ve vazbě, neboť důvody vazby podle §67 písm. c) trestního řádu nadále trvají.
Stěžovatel je přesvědčen, že závěr krajského soudu, že by mohl pokračovat v trestné činnosti, není dostatečně podložen konkrétními skutečnostmi. Jeho poukaz na to, že se stěžovatel dopustil trestné činnosti již v minulosti, je irelevantní, neboť se jedná toliko o jedno předchozí odsouzení a platí, že není osobou, která by se trestných činů dopouštěla dlouhodobě a opakovaně. Navíc namítá, že v případě veřejného zasedání konaného dne 24. 6. 2014 došlo k pochybení v tom směru, že jeho obhájkyně o jeho konání nebyla řádně obeslána a nebyla přítomna.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout ze své ustálené judikatury, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava"). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 161/04).
Ústavnímu soudu nepřísluší pozice další instance v systému obecného soudnictví. Sama skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v §67 trestního řádu a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom přirozeně nelze pojímat jako rozhodování o vině a trestu obviněného.
Stěžovatel považuje odůvodnění vazby v napadeném usnesení za nedostatečné, avšak Ústavní soud se k tomuto jeho hodnocení nepřipojuje, neboť v předmětném rozhodnutí je odkazováno na zcela konkrétní skutečnosti, na kterých je výrok v něm obsažený založen.
Pokud jde o stěžovatelovu námitku, že jeho obhájkyně nebyla řádně obeslána k veřejnému zasedání konanému dne 24. 6. 2014, Ústavní soud je nucen upozornit, že ne každé pochybení orgánů veřejné moci je samo o sobě způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod, tedy představovat důvod pro intervenci Ústavního soudu. V projednávané věci nutno přihlédnout k tomu, že bez ohledu na nepřítomnost stěžovatelovy právní zástupkyně na zasedání před krajským soudem dne 24. 6. 2014 se jeví, že obhajobě byl dán v nikoliv nepodstatné míře prostor, kdy na předmětném zasedání byly konstatovány a uváženy argumenty obhajoby uplatněné formou písemného vyjádření stěžovatelovy obhájkyně ke stížnosti státního zastupitelství, a rovněž stěžovatel osobně na něm aktivně vznášel své námitky. Stěžovatel v ústavní stížnosti navíc ani nezmiňuje nic konkrétního, co by bývala ve vazebním zasedání obhajoba uplatnila, avšak vzhledem k nepřítomnosti obhájkyně tak učinit nemohla. Podotknout pak ještě lze, že stěžovatel uváděné pochybení namítá jen ve vztahu k vazebnímu zasedání u krajského soudu dne 24. 6. 2014, nikoliv vůči rozhodování pozdějšímu. Ústavní soud je za takovéto situace přesvědčen, že i případnou slabinu v daném směru by nebylo možno hodnotit jako pochybení dosahující ústavněprávní intenzity.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2014
Jiří Zemánek
předseda senátu