ECLI:CZ:US:2014:2.US.2805.14.1
sp. zn. II. ÚS 2805/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Ivany Pečené, zastoupené Mgr. Dušanem Zachem, advokátem, se sídlem Na Zámecké 457/5, 140 00 Praha 4, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2014, č. j. 13 Co 164/2014-195, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. února 2014, č. j. 27 C 123/2012-165, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a v jejich důsledku byly překročeny i meze výkonu soudní moci stanovené čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 19. února 2014, č. j. 27 C 123/2012-165, v řízení o výživném manželky uložil výrokem I. žalovanému povinnost platit žalobkyni (stěžovatelce) měsíčně výživné ve výši 15.700 Kč počínaje od 1. června 2012. Dále stanovil, že dluh na výživném ve výši 105.957 Kč za dobu od 1. června 2012 do 19. února 2014 je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni ve splátkách po 5.000 Kč. Výrokem II. žalobu na placení výživného ve výši 24.300 Kč zamítl a výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti nahradit náklady státu. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že adekvátní výše výživného s ohledem na příjmy a výdaje žalovaného, který je podnikatelem, činí ve výroku I. uvedenou částku. Konstatoval, že stanovením výše uvedené částky zůstane zachována stejná hmotná a kulturní úroveň obou účastníků.
3. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. května 2014, č. j. 13 Co 164/2014-195, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu zamítl co do částky 5.700 Kč měsíčně (ohledně částky 10.000 Kč měsíčně tedy vyhovující výrok potvrdil). Výrok rozsudku soudu prvního stupně o nedoplatku výživného změnil tak, že tento nedoplatek činí 30.000 Kč a je splatný do 31. srpna 2014. Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k závěru o důvodnosti odvolání žalovaného. Odvolací soud aplikoval v dané věci §697 odst. 1 a §913 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."). Neztotožnil se s tím, jak soud prvního stupně posoudil poměry účastníků řízení, zejména pak žalobkyně. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně pochybil, pokud se u žalobkyně spokojil s tím, že se tato po dobu téměř dvou let připravuje na podnikání, aniž by dosahovala jakéhokoliv výdělku. Tato okolnost nemůže podle názoru odvolacího soudu jít k tíži žalovaného v podobě vyměření výživného ve výši, která by náležela osobám neschopným se živit (např. nemocní, invalidé apod.). Tuto okolnost promítl odvolací soud k tíži žalobkyně, přičemž vyšel z toho, že jako osoba s vysokoškolským ekonomickým vzděláním by mohla dosahovat alespoň průměrné měsíční mzdy, která v roce 2013 činila 25.000 Kč. Za tohoto stavu považoval odvolací soud výživné ve výši 10.000 za zcela odpovídající všem zákonným kritériím s přihlédnutím i k tomu, že žalovaný platí výživné ve stejné výši i na nezletilého syna účastníků.
II.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Obecným soudům v prvé řadě vytýká, že neprovedly stěžovatelkou navržené důkazy, resp. že z provedených důkazů vyvodily nesprávná skutková zjištění a tyto důkazy nesprávně hodnotily. Napadená rozhodnutí rovněž neobsahují náležité odůvodnění. Ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatelka vypočítává, vycházeje přitom ze znaleckého posudku, vypracovaného v paralelně probíhajícím řízení o výživném pro nezletilého syna účastníků, jaké výše dosahují osobní příjmy žalovaného, jakým způsobem by měl soud provést výpočet a jakou částku by měl tedy hradit žalovaný stěžovatelce na výživném. Stěžovatelka dospívá k závěru, že minimální výše výživného by měla činit 29.412 Kč měsíčně. Soudům vytýká, že nebraly v potaz jí navrhované důkazy, které měly prokazovat, že reálná osobní spotřeba žalovaného je daleko vyšší než jak uvádí. V této části stěžovatelka uzavírá, že soudy neprovedly všechny stěžovatelkou navržené důkazy, provedené důkazy nehodnotily řádně a neprovedení důkazů náležitě neodůvodnily.
5. Rozhodnutí odvolacího soudu pak stěžovatelka považuje rovněž za nesprávné a navíc i za diskriminující a porušující rovnost účastníků i rovnost manželů. I pokud by akceptovala názor odvolacího soudu, že by mohla dosahovat příjmu odpovídajícímu průměrné mzdě, pak by po odečtení všech nutných výdajů činil rozdíl ve výši prostředků na osobní potřeby téměř 20.000 Kč ve prospěch žalovaného. To je dle stěžovatelky zcela nepřípustné. Zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že mohla dosahovat příjmů již od počátku rozhodného období (1. června 2012). Podle jejího názoru soudy nezohlednily skutečnost, že pečuje o nezletilého syna a nemá tedy takové možnosti uplatnění na pracovním trhu nebo v podnikání jako žalovaný. Stěžovatelka uzavírá, že pokud soudy přistoupily k otázce posouzení příjmů obou účastníků odlišně (zatímco u žalovaného přihlédly jen k tomu, co vyplynulo z účetnictví, u stěžovatelky přihlédly k nedosaženým hypotetickým příjmům), postupovaly v rozporu s právem na spravedlivý proces a v rozporu s principem rovnosti účastníků řízení.
III.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, popř. v příslušném spisu. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
8. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů ohledně stanovení výše výživného. Přestože se stěžovatelka snaží dát svojí argumentaci ústavněprávní rozměr, nejedná se o nic jiného než o vyjádření nesouhlasu s tím, k jakým závěrům obecné soudy ve vztahu ke stěžovatelce, resp. k žalovanému dospěly. S ohledem na výše uvedené není Ústavní soud oprávněn ani v projednávané věci přehodnocovat závěry soudů ohledně stanovení výše výživného, k jehož placení byl v rámci soudního uvážení civilních soudů žalovaný zavázán. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
9. Pokud stěžovatelka namítala, že obecné soudy nehodnotily důkazy řádně, resp. hodnotily jenom ty důkazy, které měly svědčit ve prospěch žalovaného, nezbývá Ústavnímu soudu než připomenout, že postup soudů v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanovením občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší výhradně těmto soudům.
10. Ústavní soud z příslušného spisu vyžádaného od Obvodního soudu pro Prahu 4 nezjistil, že by obecné soudy postupovaly v rozporu s procesními pravidly nebo že by jejich právní závěry byly v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. Ve skutečnosti, že se soudy po provedeném dokazování přiklonily k tvrzením žalovaného, nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. Nepřihlédnutí soudu k navrženým důkazům nezakládá samo o sobě porušení práva na spravedlivý proces, je-li jejich neprovedení dostatečně odůvodněno. Ústavní soud má za to, že v projednávané věci obecné soudy dostály svým povinnostem a proto pouhá skutečnost, že stěžovatelka s jejich závěry nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 122/12 ze dne 8. července 2013; toto i další rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/).
11. V ústavněprávním kontextu nelze navíc ani pominout, že aplikovaná ustanovení občanského zákoníku vybízejí k uplatnění tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitých pojmů (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 528/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 23, nález č. 126, str. 217 a násl.), v němž je obecným soudům k dispozici relativně široký interpretační prostor, omezený až limity excesu, ať již věcného, logického či judikatorního, resp. situací, kdy podaný výklad dosahuje nepřípustné libovůle (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 31/06). Není proto samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež oba soudy pokládaly za určující, může být hodnocen též odlišně.
12. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani argumentaci, že soudy nezohlednily stěžovatelčinu péči o syna. Naopak obecné soudy se celkovými poměry jak stěžovatelky, tak i žalovaného zabývaly velmi podrobně a v jejich rozhodnutí nelze spatřovat jakékoliv pochybení. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná, vydaná zcela v souladu s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku a občanského soudního řádu a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. V závěrech učiněných obecnými soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možné ústavní stížnost shledat důvodnou.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu