ECLI:CZ:US:2014:2.US.2892.14.1
sp. zn. II. ÚS 2892/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ireny Štrochové, zastoupené Mgr. Markem Bukovským, advokátem se sídlem Vsetín, Na Příkopě 814, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín ze dne 20. 5. 2014, č. j. 60 Co 119/2014-622, a proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22. 1. 2014, č. j. 9 C 198/2003-552, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 29. 8. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva a svobody, zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v článku 6 odst. 1 a v čl. 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Podstata sporu, řešeného v řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti, spočívá v posouzení otázky, zda stěžovatelce vzniklo bezdůvodné obohacení za užívání bytu ve vlastnictví města Otrokovice (žalobce v řízení před obecnými soudy) za období od 1. 5. 2001 do 31. 5. 2003. Stěžovatelka tvrdí, že předmětný byt v dané době neužívala, neměla od něj ani klíče, a proto žalobci v dispozici s ním nemohla nijak bránit a nemohla se tedy na jeho úkor ani bezdůvodně obohatit. Mezi stranami je přitom podle stěžovatelky nesporné, že v období od května roku 2001 do května roku 2003 v bytě fakticky nikdo nebydlel. Nad rámec těchto nesrovnalostí pak stěžovatelka poukazuje zejména na skutečnost, že o jí podaném odvolání bylo rozhodnuto na jednání, které se konalo přesto, že se jej ze zdravotních důvodů nebyla schopna zúčastnit a včas soudu zaslala svou omluvu i žádost o odročení. V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, soudy sice odkazovaly na judikaturu Nejvyššího soudu, nicméně tato prý na danou věc nedopadá, neboť v případě stěžovatelky nebylo vlastníkovi bytu bráněno v dispozici s ním. Stěžovatelce nevznikl, a ani vzniknout nemohl, žádný majetkový prospěch, když byt žádným způsobem neužívala, byl prázdný (vyklizený) a žalobce jej tak mohl kdykoliv převzít. Ostatně skutečnost, že byt byl vyklizený, potvrdil nakonec i sám žalobce v protokolu o převzetí ze dne 29. listopadu 2005.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem obou napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. Z nich mimo jiné vyplývá (a tyto skutečnosti nerozporuje ani stěžovatelka), že v roce 1973 byl bývalému manželovi stěžovatelky přidělen byt. V roce 1978 bylo zrušeno právo společného užívání bytu stěžovatelky a jejího manžela s tím, že výlučnou uživatelkou byla nadále pouze stěžovatelka. V roce 2001 pak bylo pravomocně rozhodnuto, že povinnost stěžovatelky a jejího bývalého manžela vyklidit předmětný byt není vázána na zajištění náhradního bytu nebo ubytování. V řízení před obecnými soudy bylo rovněž nesporné, že stěžovatelka byt přestala osobně užívat již v roce 1987, žalobci jej ale nepředala (klíče od bytu nevrátila) a naopak byt umožnila užívat svým dcerám. Jakkoliv v období let 2001 až 2003 byt nikdo neužíval, stěžovatelka umožnila žalobci do bytu vstoupit až v listopadu roku 2005. Protože, jak již bylo uvedeno, od roku 2001 nebylo vyklizení bytu vázáno na poskytnutí náhradního bytu, respektive ubytování, lhůta k jeho vyklizení marně uplynula dne 23. 5. 2001. Ode dne následujícího, to je od 24. 5. 2001, byl tedy podle obecných soudů tento byt užíván bez právního důvodu a docházelo tak k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobce ve smyslu §451 zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"). Protože obohacení stěžovatelky záleželo ve výkonech (užívání bytu), byla stěžovatelce uložena povinnost poskytnout žalobci peněžitou náhradu ve výši odpovídající v daném místě a čase obvyklému nájemnému.
6. V souladu s právě uvedeným tedy Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatelky se do značné míry míjí se zjištěními učiněnými soudy během řízení. Stěžovatelka bránila žalobci v užívání bytu, když byt užívala bez právního důvodu - konkrétně zde mimo jiné nechala bydlet své dcery - a získala tak majetkový prospěch, neboť žalobci za období v napadených rozhodnutích vymezené neposkytovala úhradu za toto užívání (sama stěžovatelka ostatně v ústavní stížnosti v souvislosti s vyklizením bytu poukazuje až na protokol z listopadu 2005, podle něhož se v bytě již nenachází žádné věci stěžovatelky).
7. Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že ji odvolací soud zkrátil na jejích právech, když jednal v její nepřítomnosti (podle krajského soudu totiž zdravotní stav - zánět nosohltanu - stěžovatelce nebránil v účasti u soudu), pak k tomu Ústavní soud uvádí, že krajský soud tento svůj postup náležitě odůvodnil, a to jak odkazem na formální (procesní) pravidla, tak i z materiálního hlediska, a jeho postup je proto akceptovatelný i z ústavněprávního hlediska. Ostatně judikatura [srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu z 30. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2056/2000 a rozsudek Nejvyššího správního soudu z 16. 3. 2010, č. j. 2 As 46/2009-101 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z http://www.nsoud.cz a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z http://www.nssoud.cz)] se ustálila na stanovisku, že nemoc sama o sobě není vždy důvodem způsobilým ohrozit neúčast účastníka řízení při jednání a má-li soud pochybnosti o důvodu omluvy, je na něm, aby jej - stejně jako v právě projednávaném případě - prověřil.
8. Nad rámec právě uvedeného Ústavní soud také nepřehlédl, že stěžovatelka ani v ústavní stížnosti v podstatě nerozvádí, jak by její přítomnost při jednání ovlivnila výsledek řízení před krajským soudem; byla-li pak stěžovatelka skutečně přesvědčena o závažnosti popsaného pochybení odvolacího soudu, mohla proti jeho rozhodnutí brojit žalobou pro zmatečnost ve smyslu §229 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož "[ž]alobou pro zmatečnost účastník může napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu (...), kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem." Její podání však stěžovatelka v ústavní stížnosti ani nenaznačuje.
9. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu