ECLI:CZ:US:2014:2.US.2929.14.1
sp. zn. II. ÚS 2929/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele UNIMONT, spol. s r. o., se sídlem Černilov 464, zastoupeného Mgr. Michaelou Rotterovou, advokátkou se sídlem Údolní 65, Brno, proti elektronickému platebnímu rozkazu vydanému 15. 1. 2013 Okresním soudem v Hradci Králové, č. j. EPR 89821/2012-6, proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 2. 2013, č. j. EPR 89821/2012-12, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 6. 2014, č. j. 47 Co 182/2014-34, za účasti Okresního soudu v Hradci Králové a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Okresní soud v Hradci Králové napadeným usnesením odmítl stěžovatelem podaný odpor proti shora citovanému elektronickému platebnímu příkazu na částku 177.148 Kč, neboť dospěl k závěru, že i přes řádné poučení byl podán opožděně (lhůta uplynula dne 30. 1. 2013, k jeho podání však došlo až dne 31. 1. 2013). Toto usnesení okresního soudu potvrdil následně Krajský soud v Hradci Králové, který se ztotožnil s jeho právními závěry a zdůraznil, že vzhledem k opožděnému podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu a jeho nabytí právní moci se odvolací soud již nemůže zabývat jeho správností.
2. Napadená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho právo na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu, zaručenou čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení práva na zákonného soudce stěžovatel spatřuje především ve skutečnosti, že k vydání předmětného elektronického platebního příkazu byl věcně příslušný jako soud I. stupně krajský soud a nikoliv okresní soud. Napadené prvostupňové rozhodnutí tedy vydal nezákonný soud a jelikož stěžovatel tvrdí, že otázka zákonného soudce je naprosto univerzálním fundamentem právního státu, bez ohledu na typ řízení, a musí být proto respektována vždy, všude a plně, neboť v opačném případě by šlo o libovůli a rezignaci na základní postuláty demokratického právního státu, považuje napadená rozhodnutí za protiústavní. Stěžovatel je tedy přesvědčen, že předmětný platební rozkaz neměl být vůbec vydán, resp. že mělo být v odvolacím řízení vysloveno jeho zrušení, neboť byl vydán soudem, který nebyl k jeho vydání pro nedostatek podmínek řízení oprávněn. Porušení práva na soudní ochranu pak stěžovatel shledává v mechanickém vydání platebního rozkazu, aniž by soud přezkoumal, zdali uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud předně konstatuje, že vždy zdůrazňoval důležitost práva na zákonného soudce zaručeného čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť svévolné určování věcně příslušného soudce by se neslučovalo s právem chráněnými principy spravedlivého procesu. Proto také platné procesní řády (pro nyní projednávaný případ především občanský soudní řád) v zákonné formě obsahují přesná pravidla pro určení věcné a místní příslušnosti soudu, která musí být dodržena. Zároveň však Ústavní soud již dříve zdůraznil, že tento ústavní imperativ je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 230/96 ze dne 29. 5. 1997 (N 65/8 SbNU 141)]. Jinak řečeno, je na účastníkovi řízení samotném, aby případnou námitku na nesprávné obsazení soudu uplatnil bezprostředně poté, co se mu staly známy skutečnosti ji odůvodňující, případně ve lhůtách stanovených mu k podání opravných prostředků proti rozhodnutí soudu. To je právě okolnost, relevantní pro nyní projednávaný případ.
6. V nyní projednávané věci totiž stěžovatel nepochybně měl možnost brojit proti skutkovým i procesním okolnostem vydaného platebního rozkazu (včetně případné námitky věcné nepříslušnosti okresního soudu), a to ve lhůtě dle ustanovení §172 odst. 1 občanského soudního řádu, o čemž byl ostatně také řádně poučen. Pokud tak však neučinil, nemůže se nyní dovolávat svých práv, neboť svojí procesní pasivitou zapříčinil současný stav. Na základě klasické právní zásady vigilantibus iura scripta sunt - bdělým náležejí práva - jsou totiž účastníci právních vztahů pojímáni jako emancipovaní jedinci, kteří se musí aktivně přičinit o to, aby jejich práva byla respektována a chráněna [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1106/08 ze dne 10. 3. 2009 (N 52/52 SbNU 519)]. Sami tak nesou odpovědnost za průběh a výsledek svého právního jednání a stát jim musí pouze dát k dispozici takové nástroje, aby svá práva mohli náležitě hájit. Takové možnosti stěžovatel v nyní projednávaném případě měl, avšak řádně je nevyužil, přičemž za této situace nelze přisvědčit jím namítanému porušení základních práv a svobod. V opačném případě by totiž Ústavní soud popřel základní zásady vztahující se k platebnímu rozkazu (resp. elektronickému platebnímu rozkazu) jako specifické formě rozhodnutí vyznačující se především přísnými formálními pravidly nabytí jeho právní moci navázaných na pevně a striktně stanovené lhůty, v nichž lze vydaný platební rozkaz napadnout.
7. Takto Ústavní soud ve své judikatuře již konstatoval, že vydání platebního rozkazu podle ustanovení §172 občanského soudního řádu je specifickou formou rozhodování v občanskoprávních věcech, s jejímž uplatněním je - v zájmu rychlosti a efektivity soudního rozhodování - pojmově spjato potlačení práva na přístup k soudu jako jednoho ze základních principů spravedlivého procesu, vyjadřovaného slovy "slyšena budiž i druhá strana", jenž je zakotven v čl. 38 odst. 2 Listiny. Proto také zdejší soud velmi přísně hodnotil jakékoliv další umělé, formalistické či svévolné navyšování formálních či obsahových požadavků kladených na odpor proti platebnímu rozkazu, neboť ty by ve své podstatě vytvářely zbytečné a nelegitimní překážky pro uplatňování ústavně garantovaných procesních práv (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 4787/12 ze dne 13. 5. 2013 nebo nález sp. zn. I. ÚS 2733/13 ze dne 26. 2. 2014). Zároveň, jak již bylo uvedeno, ovšem Ústavní soud vždy zdůrazňoval, že potlačení práva na přístup k soudu nemůže být považováno za ústavně nesouladné, pokud k němu došlo procesní nečinností žalovaného (tj. v případě stěžovatele nepodáním včasného odporu proti platebnímu rozkazu). Zákonná úprava totiž sice nezakotvuje žádný opravný prostředek k přezkoumání správnosti či zákonnosti platebního rozkazu, avšak počítá s možností podání odporu žalovaným, přičemž využitím této možnosti je platební rozkaz bez dalšího zrušen. Klíčové tedy je, že právní řád poskytuje účastníkovi řízení možnosti, jak účinně hájit svá práva, a je na něm samotném, aby je využil. Pokud tak neučinil, nemůže se svých práv následně dovolávat v řízení před Ústavním soudem.
8. Ze shora vyřčených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu