ECLI:CZ:US:2014:2.US.295.14.1
sp. zn. II. ÚS 295/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti J. N., t. č. Vazební věznice Praha 4 - Pankrác, zastoupeného Mgr. Petrem Muchou, advokátem, se sídlem Štěpánská 540/7, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 8 To 421/2013-38 ze dne 19. 11. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 1. 2014 a doplněnou podáním ze dne 24. 3. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny i čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy.
Z obsahu příslušného spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 bylo zjištěno, že stěžovatel je Policií České republiky, Krajským ředitelstvím Praha trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 a 5 písm. a) tr. zákoníku. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 0 Nt 926/2013-8 ze dne 12. 10. 2013 rozhodla soudkyně k návrhu státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze o vzetí stěžovatele do vazby podle §68 tr. řádu z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) tr. řádu s tím, že vazba započala od 10. 10. 2013 od 14:10 hod. Stížnost stěžovatele Městský soud v Praze napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
Stěžovatel namítá, že jeho obhájce nebyl vyrozuměn o konání vazebního zasedání, ačkoli o to policejní orgán požádal a uvedl telefonní číslo, na němž bude k zastižení, přičemž toto telefonní číslo je obsaženo i v návrhu státního zastupitelství na jeho vzetí do vazby. Má za to, že ačkoliv účast obhájce při rozhodování o vazbě není nutná, soud má povinnost ho o konání vazebního zasedání informovat, neboť jen tak může obhájce posoudit, zda se ho zúčastní či nikoliv. Soud sice postupoval formálně správně, když v souladu s trestním řádem stěžovateli ustanovil obhájce, na druhou stranu mu však neumožnil, aby tuto odbornou právní pomoc využil. Stěžovatel se tak kvůli opomenutí soudu nemohl radit se svým obhájcem, nemohl uvádět skutečnosti, které by odůvodňovaly propuštění na svobodu a u vazebního zasedání neměl žádnou osobu hájící jeho zájmy, která by dohlížena nad zákonným průběhem zasedání.
Po zvážení obsahu ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a příslušného spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv. Ve věcech týkajících se omezení osobní svobody vazbou Ústavní soud především vyžaduje náležité odůvodnění příslušných rozhodnutí s poukazem na zákonem požadovanou existenci "konkrétních skutečností". Samotný výklad těchto skutečností je však především věcí obecných soudů, jež musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost vazebního stíhání (srov. nález sp. zn. III. ÚS 18/96, N 88/6 SbNU 145).
Stěžovatel svoji stížnost založil na nesouhlasu s postupem soudu, který rozhodl o uvalení vazby bez přítomnosti jeho obhájce, čímž měl porušit jeho právo na obhajobu.
Jak vyplývá z obsahu napadeného usnesení městského soudu, stěžovatel obsahově shodnou námitku uplatnil i ve stížnosti proti rozhodnutí o vzetí do vazby a stížnostní soud se jí zabýval. Postup soudkyně, která (za situace, kdy se v pátek 11. 10. 2013 dozvěděla o tom, že bude podán návrh na vzetí stěžovatele do vazby, a že lhůta pro rozhodnutí uvedená v §77 odst. 1 tr. řádu končí v sobotu dne 12. 10. 2013 ve 14:10 hod.) nařídila vazební zasedání na sobotu v 11:00 hod, o čemž se ještě v pátek pokusila telefonicky vyrozumět obhájce na telefonním čísle, uvedeném v seznamu České advokátní komory, označil za souladný s ustanovením §73e odst. 2 tr. ř. Určité pochybení shledal v jejím dalším postupu, kdy až krátce před zasedáním na základě studia policejního spisu zjistila, že advokát uvedl jiné telefonní číslo než v seznamu ČAK, ale z časových důvodů jej již nekontaktovala. Toto pochybení však nepovažovala za natolik podstatné, aby mohlo být důvodem pro zrušení usnesení a propuštění stěžovatele z vazby, přičemž zjistila, že k uvedené situaci došlo i přičiněním advokáta, který v seznamu advokátů vedeném ČAK ani v seznamu obhájců ex offo neuvedl číslo svého mobilního telefonu. Přihlédla i k tomu, že účast obhájce u vazebního zasedání není nutná (viz ustanovení §73f odst. 2 tr. řádu).
Pro posouzení věci z ústavně právního hlediska je významné, že stěžovatel byl při vazebním zasedání konaném dne 12. 10. 2013 řádně a ve stanovené lhůtě vyslechnut (viz čl. 8 odst. 3 Listiny), přičemž setrval na své výpovědi učiněné za účasti obhájce dne 11. 10. 2013. Přitom je podstatné, že z protokolu o vazebním zasedání se nepodává, že by se stěžovatel přítomnosti svého obhájce domáhal. Ze samotné ústavní stížnosti, která je založena pouze na tvrzeném procesním pochybení soudu rozhodujícího o vazbě, pak nevyplývá, že by stěžovatel brojil proti omezení osobní svobody vazbou a proti důvodům vazby. Vzhledem k uvedeným okolnostem nedosahuje zjištěné procesní pochybení soudu prvního stupně takové intenzity, aby jím mohlo být zasaženo do tvrzených základních práv a svobod stěžovatele. Rozhodující je, že stěžovatel mohl proti rozhodnutí o vazbě podat stížnost. Tohoto opravného prostředku také, zastoupen svým obhájcem, náležitě využil, přičemž stížnostní soud se všemi jeho námitkami řádně zabýval a ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádal.
Jinými slovy řečeno, pokud Obvodní soud pro Prahu 3 stěžovatele zkrátil v jeho právu na právní pomoc, toto pochybení bylo bezprostředně napraveno v rámci řízení před stížnostním soudem, v němž stěžovatel mohl uvést všechny okolnosti, které dle jeho názoru vzetí do vazby vylučovaly.
Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být především intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavně zaručených práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k odepření základních práv. V projednávaném případě však, jak je uvedeno výše, nedošlo k tak výraznému pochybení, které by vedlo k odchýlení od zásad spravedlivého procesu jako celku (srov. nález sp. zn. I. ÚS 60/97, N 51/11 SbNU 9).
Obdobnými ústavními stížnostmi se Ústavní soud zabýval také v řízeních vedených pod sp. zn. IV. ÚS 2075/07 a sp. zn. IV. ÚS 2316/12, přičemž i v těchto skutkově srovnatelných případech neshledal námitky o neinformování obhájců o konání vazebního zasedání opodstatněnými (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2075/07 ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. IV. ÚS 2316/12 ze dne 12. 2. 2014, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu