ECLI:CZ:US:2014:2.US.3100.13.1
sp. zn. II. ÚS 3100/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní společnosti Vítkov Invest s.r.o., se sídlem Praha 2, Na Kozačce 1288/6, zastoupené Mgr. Lukášem Damborským, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 846/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 26 Cdo 407/2013, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2012, č. j. 19 Co 144/2012 - 148, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 1. 2012, č. j. 57 EC 318/2010 - 89, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 10. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 4 Listiny, jakož i práva plynoucí z čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 4 Listiny.
II.
2. Stěžovatelka se svou žalobou domáhala po vedlejší účastnici, Mgr. Irině Loukinové, zaplacení částky 867.000,-- Kč s příslušenstvím, představující smluvní pokutu ze smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 1. 2. 2005.
3. Tato žaloba byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 1. 2012, č. j. 57 EC 318/2010 - 89, zamítnuta, a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatelky s poukazem na absolutní neplatnost předmětné nájemní smlouvy pro její rozpor se zákonem [§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), v tehdy účinném znění]. Soud prvního stupně poukázal na to, že otázka platnosti předmětné smlouvy, z níž měl vyplývat též nárok stěžovatelky na smluvní pokutu, byla již dvakrát v rámci jiných řízení vedených mezi týmiž účastníky posuzována Nejvyšším soudem, přičemž tento dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s ustanovením §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů, absolutně neplatná (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4241/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 26 Cdo 974/2010). Protože tedy o otázce absolutní neplatnosti předmětné smlouvy bylo již v jiných řízeních pravomocně rozhodnuto, byl tímto závěrem vázán i soud prvního stupně, kterému tak nezbylo, než žalobu na zaplacení smluvní pokuty zamítnout.
4. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodnutí soudu prvního stupně svým rozsudkem ze dne 6. 6. 2012, č. j. 19 Co 144/2012 - 148, jako věcně správné potvrdil, přičemž odkázal na obě předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu, jimiž bylo pravomocně rozhodnuto o neplatnosti předmětné smlouvy a jejichž závěry bylo dle názoru odvolacího soudu třeba vzít v úvahu i v nyní souzené věci.
5. Dovolání stěžovatelky proti právě uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 26 Cdo 407/2013, odmítnuto, neboť Nejvyšší soud neshledal, že by dovoláním napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam a bylo tak přípustným dle §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "občanský soudní řád"), ve znění účinném do 31. 12. 2012.
III.
6. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní namítala, že jejich rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, soudy vadně vyhodnotily provedené důkazy, jejich skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování a věc jimi byla nesprávně právně posouzena. Odvolacímu soudu a soudu dovolacímu stěžovatelka vytkla, že tyto postupovaly v rozporu s ustanovením §41 odst. 2 občanského soudního řádu, když nesprávně posoudily odvolací a dovolací důvody, které uplatnila v opravných prostředcích. Stěžovatelka konečně namítla též to, že její dovolání bylo Nejvyšším soudem "neoprávněně" odmítnuto a soudy všech stupňů se ve svých rozhodnutích nevypořádaly s jí uvedenou soudní judikaturou.
IV.
7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že jádrem argumentace stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti je především její polemika s právními závěry učiněnými Nejvyšším soudem v jiných řízeních vedených mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí. Nejvyšší soud se v rámci těchto řízení zabýval mj. otázkou platnosti předmětné smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 1. 2. 2005, přičemž dospěl k závěru, že tato smlouva je absolutně neplatná (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4241/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 26 Cdo 974/2010). Správnost tohoto závěru dovolacího soudu vysloveného v uvedených rozhodnutích však Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat, neboť ústavněprávní přezkum těchto rozhodnutí není (a nemůže být) předmětem řízení o nyní posuzované ústavní stížnosti. Na právě uvedeném nemůže nic změnit ani skutečnost, že závěr o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy byl s ohledem na ustanovení §159a odst. 4 občanského soudního řádu převzat též do rozhodnutí, která předmětem přezkumu Ústavního soudu v nyní rozhodované věci jsou.
9. S přihlédnutím k právě uvedenému se tak Ústavní soud mohl zabývat pouze těmi námitkami stěžovatelky, jež se přímo vztahovaly k postupu a rozhodnutí soudů ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 57 EC 318/2010. Tyto námitky však neshledal důvodnými, a to z níže uvedených důvodů.
10. Ústavní soud předně nemá za to, že by rozhodnutí soudů všech stupňů byla nepřezkoumatelná. Ústavní soud je naopak toho názoru, že napadená rozhodnutí byla řádně a přesvědčivě odůvodněna, když z těchto rozhodnutí zřejmě vyplývá, která skutková tvrzení soudy vzaly za prokázaná, na základě jakých důkazů provedených v řízení se tak stalo, jaký závěr o skutkovém stavu soudy učinily a jak věc právně posoudily. Ústavní soud považuje za důležité zdůraznit, že soudy v nyní souzené věci byly zejména povinny vypořádat se s otázkou, zda smlouva o nájmu nebytových prostor ze dne 1. 2. 2005, z níž stěžovatelka odvozovala svůj nárok na zaplacení smluvní pokuty, je či není platným právním úkonem. V této souvislosti soudy odkázaly na předchozí rozhodnutí dovolacího soudu (vydaná v jiném řízení mezi týmiž účastníky), přičemž též vysvětlily, z jakého důvodu jsou těmito rozhodnutími vázány i v nyní souzené věci. Není proto pochybením, pokud soudy na tato rozhodnutí, jejichž obsah je účastníkům řízení znám, v podrobnostech pouze odkázaly. Právo na spravedlivý proces promítnuté do požadavku na srozumitelnost a přezkoumatelnost odůvodnění soudního rozhodnutí tak dotčeno nebylo (shodně viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1958/14 ze dne 25. 9. 2014).
11. Důvodné není ani tvrzení, že soudy nereagovaly na všechny námitky stěžovatelky, když se ve svých rozhodnutích nevypořádaly s jejími odkazy na příslušnou soudní judikaturu. V tomto ohledu musí Ústavní soud především připomenout, že principy spravedlivého procesu nevyžadují, aby rozhodující soud podrobně reagoval na každou uplatněnou námitku [srov. např. rozsudek ve věci Van de Hurk vs. Nizozemí ze dne 19. dubna 1994, stížnost č. 16034/90, §61, nebo nález sp. zn. I. ÚS 1534/08 ze dne 17. prosince 2008 (N 225/51 SbNU 807)]. Rozhodující soud má především povinnost vypořádat se se všemi pro předmět řízení relevantními námitkami, a to takovým způsobem, aby bylo z jeho rozhodnutí pro dotčeného účastníka řízení snadno odvoditelné, z jakého důvodu nemůže ostatní, jím uplatněná argumentace obstát. Z obsahu odvolání a dovolání stěžovatelky, která byla přiložena k ústavní stížnosti, však vyplývá, že stěžovatelka v těchto svých podáních činila odkazy na rozhodnutí, která se zabývala otázkami interpretace právního jednání, způsobilosti nemovité věci stát se předmětem nájmu, právního režimu takových nájemních smluv apod. Je však zřejmé, že tyto odkazy stěžovatelky na soudní rozhodnutí nelze považovat za námitky pro věc relevantní, neboť soudy rozhodující ve věci se těmito otázkami nebyly oprávněny zabývat, když byly vázány již dříve vysloveným právním názorem dovolacího soudu o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy.
12. Na právě uvedeném nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatelky, že soudy v předchozích řízeních vycházely z nesprávně zjištěného skutkového stavu [když měly nesprávně dovodit, že předmětem nájmu měl být prostor označený v projektové dokumentaci jako A1.09 - technická místnost (dle tvrzení stěžovatelky se však mělo jednat o prostor označený jako 01.09 - obchodní prostor)]. To proto, že skutečnost, zda předmětem nájmu měl být prostor označený jako A1.09 - technická místnost, nebo prostor 01.09 - obchodní prostor, není s ohledem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, ze které soudy vycházely, v nyní rozhodované věci právně významná. Rozhodovací praxe dovolacího soudu, na níž soudy všech stupňů ve svých rozhodnutích odkázaly, se totiž ustálila na závěru, že neplatná je podle §39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem nájemní smlouva, jejímž předmětem jsou nezkolaudované stavby, neboť taková smlouva se dostává do rozporu se zákonným příkazem užívat stavby jen na základě kolaudačního rozhodnutí a k účelu v něm určenému. S přihlédnutím k této soudní judikatuře tak námitka stěžovatelky, že předmětem nájmu byl prostor 01.09 (nikoli prostor A1.09), není způsobilá přivodit změnu napadených rozhodnutí, když prostor A1.09 byl dle názoru soudů před uzavřením předmětné nájemní smlouvy sice kolaudován, avšak k jiným účelům než k provozování lékárny, zatímco prostor 01.09 nebyl před uzavřením smlouvy kolaudován vůbec.
13. Ústavní soud neshledal důvodnou konečně ani námitku stěžovatelky, dle níž měl dovolací soud porušit její ústavně garantovaná práva tím, že odmítl její dovolání jako nepřípustné, když neshledal, že by dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo po právní stránce zásadně významným [§237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012]. Ústavní soud ve své judikatuře vztahující se k otázkám posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, setrvává na závěru, že posouzení zásadního významu právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy České republiky a tedy náleží Nejvyššímu soudu [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 379/01 ze dne 12. 11. 2001 (N 170/24 SbNU 261), nález sp. zn. II. ÚS 182/05 ze dne 18. 12. 2007 (N 227/47 SbNU 973) či nález sp. zn. III. ÚS 2030/09 ze dne 26. 4. 2012 (N 92/65 SbNU 237)]. Ústavní soud je ze své pozice orgánu ochrany ústavnosti oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud své rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro absenci otázky zásadního právního významu dostatečně odůvodnil a zda jím provedenou interpretací zákonných ustanovení o dovolání nedošlo k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu. Žádné z právě naznačených pochybení však Ústavní soud v nyní rozhodované věci neshledal, když dovolací soud přesvědčivě uvedl, z jakého důvodu nepovažuje za rozhodnutí zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu, který rozhodoval o otázce (ne)platnosti smlouvy, o níž bylo již dříve dovolacím soudem pravomocně rozhodnuto.
V.
14. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu