ECLI:CZ:US:2014:2.US.3116.14.1
sp. zn. II. ÚS 3116/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Mgr. Eduarda Beneše, bez právního zastoupení, proti postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem v řízení vedeném pod sp. zn. 11 Co 548/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. září 2014, brojí stěžovatel proti postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem v odvolacím řízení vedeném pod sp. zn. 11 Co 548/2013. Z jejího obsahu, jakož i z přiložených listin vyplývá, že uvedený soud při jednání konaném dne 22. května 2014 rozhodl o odročení jednání za účelem vyhlášení rozhodnutí na 29. května 2014. Posléze však vyrozuměl stěžovatele o odročení jednání na neurčito, a to z důvodu vrácení spisu soudu prvního stupně k vydání doplňujícího rozsudku. Stěžovatel má za to, že tímto postupem bylo porušeno jeho právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhat se stanoveným postupem svého práva. Krajský soud měl totiž podle §223 občanského soudního řádu po zahájení odvolacího řízení rozhodnout o jeho odvolání, své rozhodnutí odůvodnit a sdělit účastníkům řízení. Jakýkoliv jiný postup podle jeho názoru nemá oporu v zákoně.
2. Proti uvedenému postupu podal stěžovatel dne 22. srpna 2014 stížnost na průtahy v řízení k rukám předsedy Krajského soudu v Českých Budějovicích, na kterou mu bylo odpovězeno přípisem ze dne 8. září 2014. Z jeho obsahu vyplývá, že důvodem postoupení podle §222 odst. 2 za použití §166 občanského soudního řádu byla skutečnost, že soud prvního stupně nerozhodl o celém předmětu řízení (o části poplatku z prodlení za specifikované období) a dále o doplacení soudního poplatku z rozšíření žaloby. Krajský soud sice uznal, že výše uvedeným postupem dochází nepochybně k časové prodlevě při vyřizování odvolací věci, soud prvního stupně je však povinen respektovat pokyn odvolacího soudu, přičemž předsedovi krajského soudu nepřísluší zasahovat do procesního postupu odvolacího senátu, a to ani na základě stížnosti účastníka řízení podle §164 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). V závěru uvedeného přípisu uvedl, že jestliže odvolací senát odročil jednání za účelem vyhlášení rozhodnutí, k čemuž nedošlo z důvodu vrácení věci soudu prvního stupně k vydání doplňujícího rozsudku, pak se nejedná o exces. Judikatura i soudní praxe takovýto postup připouští. Ostatně usnesením o odročení jednání z důvodu vyhlášení rozhodnutí není odvolací senát vázán. Stížnost stěžovatele byla uznána nedůvodnou.
3. Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a jejich příloh, načež zjistil, že je zjevně neopodstatněná.
4. V řízení o ústavních stížnostech je její opodstatněností třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí jejich rozhodnutí. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, ledaže by takovéto porušení znamenalo zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
5. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že k porušení práva na soudní ochranu (resp. práva na spravedlivý proces) ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny dochází zejména tehdy, pokud by stěžovatelovi bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či pokud by mu bylo v pozici žalovaného odepřeno bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu nebo by zůstal v řízení delší dobu nečinný), případně by mu bylo upřeno právo podle čl. 36 odst. 2 Listiny obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Takováto situace v posuzované věci ovšem evidentně nenastala. Ve výše popsaném postupu krajského soudu, který má zákonný základ v §222 odst. 2 občanského soudního řádu, nelze spatřovat nedůvodné prodlužování (průtahy) v odvolacím řízení. Pro jeho přezkum z jiných ústavněprávních hledisek přitom nyní není dán prostor, neboť příslušné řízení není skončeno, a tudíž jakékoliv zasahování do rozhodovací činnosti uvedeného soudu by bylo předčasné a v rozporu s principem subsidiarity ústavní stížnosti (vyjádřeným v §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
6. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
7. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci nebyly splněny formální předpoklady pro meritorní projednání ústavní stížnosti, neboť stěžovatel nebyl zastoupen advokátem na základě zvláštní plné moci (srov. §30 odst. 1, §31 zákona o Ústavním soudu). Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že stěžovatel sám je advokátem. Smyslem a účelem §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je totiž stanovení obecné povinnosti být v řízení před Ústavním soudem kvalifikovaně právně zastoupen, a to bez diferenciace v závislosti na stupni právní kvalifikace účastníků nebo vedlejších účastníků řízení [srov. stanovisko pléna ze dne 21. května 1996 sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 (ST 1/9 SbNU 471)]. Uvedený výklad, z něhož vyplývá požadavek právního zastoupení advokátem i v případě, že je advokátem sám stěžovatel, je součástí ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, které si měl být stěžovatel vědom a od níž se Ústavní soud nemá důvod odchylovat. Přesto v projednávané věci z důvodu procesní ekonomie nevyzýval stěžovatele k odstranění této vady jeho podání, protože ani její odstranění by nemohlo mít žádný vliv na výsledek tohoto řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2014
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu