ECLI:CZ:US:2014:2.US.3121.14.1
sp. zn. II. ÚS 3121/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Valtra, zastoupeného JUDr. Petrem Svobodou, Ph.D., advokátem, se sídlem Aranžérská 166, Praha 9 - Klánovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2014, č. j. 7 As 74/2014-29 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2014, č. j. 22 A 9/2012-48, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Stěžovateli se náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznává.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 9. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 33 odst. 2, v článku 36 odst. 1, 2 a 4, v článku 37 odst. 2 a v článku 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí rektora ze dne 8. 11. 2011 o nepovolení výjimky ze Studijního a zkušebního řádu Univerzity Palackého v Olomouci ve formě prominutí nevykonání státní závěrečné zkoušky vychází ze skutkového stavu, který je v rozporu se správním spisem, a je zčásti nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť se rektor v odůvodnění tohoto rozhodnutí nezabýval II. lékařskou zprávou doc. MUDr. Libuše Stárkové, CSc. ze dne 27. 8. 2010. Stěžovatel taktéž nesouhlasí se závěrem rektora a Nejvyššího správního soudu, že sám netvrdil, že mu zdravotní stav neumožnil racionálně rozhodovat o přijetí opatření ohledně dokončení studia. Tyto skutkové závěry rektora a Nejvyššího správního soudu jsou dle stěžovatele v přímém logickém rozporu s obsahem jeho žádosti ze dne 19. 10. 2011 o výjimečné prominutí povinností studenta. To platí i pro tvrzení, že lékařská zpráva doc. MUDr. Stárkové, CSc. ze dne 18. 10. 2011 nevypovídá nic bližšího o povaze ani době trvání duševních potíží stěžovatele. Takové hodnocení III. lékařské zprávy coby stěžejního důkazu má stěžovatel za rozporné s jejím obsahem. Nejvyšší správní soud proto dle stěžovatele pochybil, když neměl za zásadní pochybení skutečnost, že rozhodnutí rektora mlčí o II. lékařské zprávě doc. MUDr. Libuše Stárkové, CSc. ze dne 27. 8. 2010. Nejvyšší správní soud v této souvislosti uvedl, že obě lékařské zprávy jsou obsahově shodné v diagnóze stěžovatele (dysthymie) a nevykazují žádné podstatné odchylky. Tento závěr Nejvyššího správního soudu považuje stěžovatel za nesprávný, neboť II. lékařská zpráva oproti III. lékařské zprávě, kterou jedinou rektor ve svém rozhodnutí ze dne 8. 11. 2011 hodnotil, je podstatně podrobnější. Stejně tak stěžovatel rozporuje závěr, že byl-li schopen vyhodnotit své psychické potíže a vyhledat odbornou pomoc, musel být také schopen podat si žádost o přerušení studia, které by jeho problémy mohlo řešit. Tato úvaha rektora i Nejvyššího správního soudu je dle stěžovatele z formálně logického hlediska i z věcného (psychiatrického) hlediska chybná, neboť opět byla učiněna za naprostého opomenutí II. lékařské zprávy doc. MUDr. Libuše Stárkové, CSc. ze dne 27. 8. 2010. Rektor i Nejvyšší správní soud si tak ve svých výše citovaných úvahách do značné míry "uzmuli" odbornou způsobilost k posouzení mezí rozhodovací schopnosti duševně nemocného pacienta, k čemuž však nemají odborné znalosti ani zákonnou pravomoc. V této souvislosti stěžovatel upozorňuje, že rektor ve správním řízení o povolení či nepovolení výjimky nepoučil stěžovatele, že jím předložené důkazy nepovažuje za dostatečné k prokázání jeho psychického onemocnění s významným negativním dopadem na jeho schopnosti studovat a adekvátně si rozvrhnout studijní zátěž.
3. Z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 A 9/2012 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 74/2014, které si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím rektora Univerzity Palackého v Olomouci ze dne 10. 11. 2011, č. j. 4419/2011-R, nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o přezkoumání rozhodnutí děkanky Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci ze dne 1. 8. 2011, č. j. 3595/7940-2011, o ukončení studia stěžovatele v prezenční formě magisterského studijního programu "Právo a právní věda" M6805, oboru Právo 6805T003 č. j. 8720, a rozhodnutí děkanky bylo potvrzeno. Citované rozhodnutí rektora napadl stěžovatel žalobou. V doplnění žaloby ze dne 10. 12. 2013 brojí stěžovatel i proti rozhodnutí rektora ze dne 8. 11. 2011, č. j. 4533/2011-R, o neudělení výjimky podle studijního a zkušebního řádu, o níž stěžovatel požádal dne 19. 10. 2011. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2014, č. j. 22 A 9/2012-48, byla žaloba zamítnuta. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítnul.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu ani Krajského soudu v Ostravě nedošlo.
5. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, 156/28 SbNU 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, N 127/28 SbNU 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, 129/31 SbNU 159 a další).
6. Shora uvedenými východisky přezkumu rozhodnutí obecných soudů byl Ústavní soud veden i v daném případě, v němž stěžovatel namítal porušení článku 33 Listiny. U práva na vzdělání je ovšem podle článku 41 odst. 1 Listiny dána výhrada zákona, když ustanovení článku 33 Listiny je primárně vydáno zákonodárci k tomu, aby je naplnil konkrétním obsahem. Od základních práv podle hlavy druhé Listiny se právo na vzdělání liší v tom, že neexistuje jako a priori neomezené základní právo, které by bylo zákonodárcem případně omezováno z důvodů předvídaných v Listině, ale je to naopak zákonodárce sám, který mu dává příslušný obsah a rozsah. Byť má zákonodárce relativně širokou dispozici pro konkrétní vymezení obsahu a způsobu realizace tohoto článku, je vázán ústavními maximami, z nichž hlavní v tomto smyslu představuje čl. 4 odst. 4 Listiny (srov. analogicky nález sp. zn. Pl. ÚS 38/04, N 125/41 SbNU 551, vztahující se k čl. 26 Listiny, či nález sp. zn. Pl. ÚS 35/93, N 7/1 SbNU 51, vztahující se k čl. 33 odst. 2 Listiny). Ani zmíněná relativní volnost zákonodárce, vyplývající z čl. 41 odst. 1 Listiny, však nemůže vést k tomu, aby formou zákona porušil podstatu a smysl článku 33 Listiny. Porušit podstatu a smysl daného základního práva nemůže učinit ani samosprávný akademický orgán vysoké školy interním předpisem, k jehož vydání je na základě zákona o vysokých školách oprávněn. K charakteru práva na vzdělání ovšem Ústavní soud poznamenal, že jeho pojmový znak "je sám o sobě vágní, neboť s tímto jen všeobecně formulovaným právem je spojen nespočet sociálních aspektů a účelů, a to mnohdy rozdílné sociální kvality a sociálního dopadu. Tendence posunout jakýkoliv z těchto aspektů a účelů do roviny způsobilé k porušení tohoto práva by, podle názoru Ústavního soudu, byla způsobilá, stejně jako v obdobných případech, vyvolat celou řadu sociálně disfunkčních a nežádoucích účinků. Právo na vzdělání na vysoké škole nelze tedy, podle názoru Ústavního soudu, chápat jako základní právo v tom smyslu, že by každý byl oprávněn studovat na vysoké škole, jakou si sám zvolí, a že by stát byl povinen zaručit komukoliv takové vzdělání, jaké si přeje" (nález Pl. ÚS 32/95, N 26/5 SbNU 215). Zásah do samotné podstaty práva na vzdělání je tak něčím výjimečným a může k němu dojít jen v případě zjevných excesů. Tomu by se tak mohlo stát např. za situace, když by měl daný právní předpis obecně nepřijatelné (např. diskriminační) důsledky, nesplňoval-li by požadavky v právním státě obecně kladené na právní předpisy, či by došlo k jeho svévolné interpretaci a aplikaci.
7. V návaznosti na článek 33 Listiny je právo na vzdělání primárně určováno zákonem č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách). Podle jeho §56 odst. 1 písm. b) se studium na vysoké škole ukončuje, nesplní-li student požadavky vyplývající ze studijního programu podle studijního a zkušebního řádu. Stanoví-li studijní a zkušební řád Univerzity Palackého v Olomouci ze dne 14. 4. 2005, který byl účinný v době rozhodné pro vykonání státní závěrečné zkoušky stěžovatele, ve svém čl. 15 odst. 3, že student, který v akademickém roce splnil všechny podmínky pro vykonání státní závěrečné zkoušky, musí státní zkoušku složit nejpozději ve dvou bezprostředně následujících akademických rocích, přičemž nesplnění této podmínky je ve smyslu článku 20 odst. 1 písm. c) citovaného studijního a zkušebního řádu důvodem pro ukončení studia, jde sice o ustanovení poměrně striktní, Ústavní soud ovšem nemá žádný důvod se domnívat, že by jeho aplikací by zasaženo do samotné podstaty práva na vzdělání.
8. Podstatou ústavní stížnosti je zejména tvrzení stěžovatele, že v rozhodnutí rektora ze dne 8. 11. 2011, č. j. 4533/2011-R, o neudělení výjimky podle studijního a zkušebního řádu nebyla vzata dostatečně v potaz II. lékařská zpráva doc. MUDr. Libuše Stárkové, CSc. ze dne 27. 8. 2010, a svévolně bylo konstatováno, že zdravotní stav stěžovatele mu nebránil podat si žádost o přerušení studia. Stěžovatel v této souvislosti namítá výše uvedené rozpory mezi obsahem jeho žádosti o poskytnutí výjimky a lékařskými zprávami na straně jedné a závěry učiněnými rektorem a soudy na straně druhé.
9. Krajský soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí uvedl, že by v rámci soudního přezkoumávání správního rozhodnutí mohl zasáhnout do úvahy správního orgánu pouze v případě, že správní úvaha je v rozporu s podklady rozhodnutí nebo v rozporu se zásadami logického uvažování. To se v posuzované věci nestalo a předestřenou úvahu proto nelze označit za nepřezkoumatelnou ani za nezákonnou. Krajský soud vzal z obsahu správního spisu za prokázáno, že stěžovatel svou žádost o výjimečné prominutí povinností studenta ze dne 19. 10. 2011 doložil lékařskou zprávou doc. MUDr. Libuše Stárkové, CSc. ze dne 18. 10. 2011, z níž se podává, že stěžovatel je sledován v ambulanci této lékařky pro "zdravotní potíže, které vedly k výraznému zhoršení psychické a fyzické kondice v průběhu studia, zejména v posledních letech. V důsledku psychosomatické poruchy, která byla provázena nápadnou podváhou a oslabením celkového fungování, nebyl schopen adekvátně zvládat studijní zátěž. Po zahájení léčby a v důsledku podávání medikamentů se stav výrazně zlepšil, což zpětně potvrzuje správnost diagnostického závěru (dysthymie) a zvoleného způsobu léčby. Jedná se o poruchu s dlouhodobějším průběhem, proto předpokládáme, že bude nadále v naší ambulantní léčbě, dokud to bude stav vyžadovat". V žádosti samé pak stěžovatel uvedl, že dříve nepožádal o přerušení svého studia z důvodu uvedené nemoci, neboť byl uzavřen do sebe, psychicky a fyzicky vyčerpán a nebyl ani schopen plně dohlédnout všech důsledků, které nastaly.
10. Nejvyšší správní soud upozornil, že se jedná o řízení ohledně žádosti stěžovatele o výjimku ze Studijního a zkušebního řádu Univerzity Palackého v Olomouci ze dne 14. 4. 2005 č. A-6/2005 ve formě prominutí nevykonání státní závěrečné zkoušky ve lhůtě určené v tomto studijním a zkušebním řádu, na niž není právní nárok. Úvaha rektora vyslovená v rozhodnutí ze dne 8. 11. 2011, č. j. 4533/2011-R, spočívala v tom, že byl-li stěžovatel schopen vyhodnotit své psychické potíže a vyhledat odbornou lékařskou pomoc, a sám netvrdil, nebo by to objektivně vyplývalo z tehdy aktuální lékařské zprávy Doc. MUDr. Libuše Stárkové, CSc. ze dne 18. 10. 2011, že jeho zdravotní stav omezil či zcela vyloučil jeho možnost se racionálně rozhodovat o realistickém přístupu k přijetí opatření ohledně dokončení studia, musel být také schopen podat si žádost o přerušení studia, které by jeho problémy mohlo řešit. Tato úvaha vychází z vyhodnocení tvrzení stěžovatele uvedených v žádosti ze dne 19. 10. 2011, z obsahu přiložené lékařské zprávy (ale objektivně i z ostatních lékařských zpráv, které jsou shodné) a je v souladu i se základními principy logického uvažování. V této souvislosti Nejvyšší správní soud výslovně odkazuje i na II. lékařskou zprávu ze dne 27. 8. 2010, která hodnotí onemocnění stěžovatele jako mírnou chronickou depresi. Rektor tedy promítl veškeré své úvahy do odůvodnění rozhodnutí, které tak splňuje náležitosti kladené na toto rozhodnutí. Jde proto dle Nejvyššího správního soudu o takovou správní úvahu, do níž krajský soud nemohl zasáhnout, a vyvozovat z ní jiné, nebo přímo opačné závěry.
11. Ústavní soud konstatuje, že se stěžovatel domáhá přehodnocení závěru obecného soudu, v ústavní stížnosti ovšem v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již před obecnými soudy a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud je přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěr Nejvyššího správního soudu či Krajského soudu v Ostravě v tomto směru - z ústavněprávního hlediska - neakceptoval, když napadená rozhodnutí považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá. Zásah do práv, jichž se stěžovatel domáhá, proto Ústavní soud neshledal. Ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatel vznesl v ústavní stížnosti, se obecné soudy dostačujícím způsobem vyjádřily, Ústavní soud proto nepovažuje za přínosné tyto závěry podrobně opakovat, když na ně postačí pro stručnost odkázat, jak to umožňuje §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
12. Pokud stěžovatel poukazuje na skutečnost, že mezi úspěšným uzavřením posledního ročníku studia stěžovatele a podáním jeho první žádosti o výjimku byl dvouletý časový odstup, během něhož se jeho duševní onemocnění vyvíjelo, Ústavní soud uvádí, že, jak vyplývá z vyžádaného spisového materiálu, stěžovatel splnil podmínky pro složení státní závěrečné zkoušky dnem 29. 8. 2008, dle lhůt stanovených ve Studijním a zkušebním řádu Univerzity Palackého v Olomouci byl tedy povinen vykonat státní závěrečnou zkoušku do dne 31. 8. 2010. Dne 13. 7. 2010 stěžovatel požádal o prodloužení lhůty určené ke složení státních závěrečných zkoušek a o stanovení nového termínu k odevzdání a k obhajobě diplomové práce ze zdravotních důvodů, k žádosti doložil lékařskou zprávu ze dne 11. 6. 2010. Této žádosti stěžovatele nebylo rozhodnutím rektora Univerzity Palackého v Olomouci ze dne 26. 8. 2010, č. j. 1842/2010-R, vyhověno. Také z tohoto pohledu nelze nahlížet jako na ústavně nesouladný na závěr správních soudů, podle něhož je řádně odůvodněná úvaha rektora, že stěžovateli nebránily v podání žádosti o přerušení studia, které tak bylo následně rozhodnutím děkanky pro nesplnění požadavků vyplývajících ze studijního programu ukončeno, žádné objektivní a v řízení prokázané důvody.
13. K návrhu stěžovatele na provedení důkazů před Ústavním soudem (lékařská zpráva, navrhovaný důkaz znaleckým posudkem), Ústavní soud konstatuje, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje pouze z hlediska dotčení ústavními zákony garantovaných základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem podústavního práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni podústavního práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci.
14. Nad rámec věci poukazuje Ústavní soud na skutečnost, že stěžovatel byl na základě přijímacího řízení rozhodnutím děkanky ze dne 29. 6. 2011, č. j. 686975 přijat ke studiu na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, byť z ústavní stížnosti není zřejmé, zda se ke studiu zapsal, a v současné době v něm pokračuje.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl. S ohledem na skutečnost, že Ústavní soud posoudil návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný, nebyl dán důvod k
tomu, aby bylo vydáno usnesení ve smyslu ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2014
Jiří Zemánek
předseda senátu