ECLI:CZ:US:2014:2.US.3185.14.1
sp. zn. II. ÚS 3185/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti T. M., zastoupeného JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 19 Co 221/2014-1613 ze dne 30. 5. 2014, a usnesení Okresního soudu Praha-západ č. j. 11 Nc 37/2010-1570 ze dne 14. 4. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 9. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho ústavní právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. 8. 2011 bylo pravomocně rozhodnuto o úpravě výchovy nezletilého J. M. tak, že byl svěřen do výchovy matky, a dále byl upraven styk otce (dále jen "stěžovatel") s nezletilým; výrok o vyživovací povinnosti stěžovatele k nezletilému byl Krajským soudem v Praze zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. 3. 2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2013 bylo nařízeno předběžné opatření, jímž bylo stěžovateli uloženo platit výživné pro nezletilého ve výši 10 000 Kč měsíčně. Podáním, které soudu došlo dne 8. 4. 2014, stěžovatel navrhl změnu usnesení o nařízení předběžného opatření tak, že je povinen přispívat na výživu nezletilého částkou 1 500 Kč měsíčně. Napadeným usnesením Okresního soudu Praha-západ byl návrh stěžovatele na změnu předběžného opatření zamítnut. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze dalším napadeným usnesením, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Po podrobném rozboru rozhodných skutečností dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, pokud neshledal zákonné předpoklady pro navrženou změnu předběžného opatření.
Stěžovatel má za to, že soudy zásadně pochybily, když nezohlednily charakter předběžného opatření, neboť výše výživného, která byla stěžovateli stanovena, převyšuje nezbytnou míru. Soudy nesprávně zjistily možnosti, schopnosti a pracovní potenciál stěžovatele i jeho majetkové poměry a rozsah péče, kterou nezletilému poskytuje, jakož i výši odůvodněných potřeb nezletilého. V jeho případě bylo právo na spravedlivý proces porušeno zejména tím, že právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají. Poukazuje na judikáty Ústavního soudu vyjadřující se k základním zásadám hodnocení důkazů, které nebyly dle jeho názoru dodrženy. Nesouhlasí se závěrem soudů, že nedošlo ke změně jeho poměrů, přičemž uvádí, že některé dříve vlastněné nemovitosti musel prodat, aby uhradil své dluhy. Zásadní změna poměrů se odrazila i ve snížení výživného na nezletilou dceru. Výživné ve výši 10 000 Kč považuje za nepřiměřeně vysoké i ve vztahu k potřebám nezletilého a ke stanovenému rozšířenému styku s nezletilým.
Ústavní soud ve shodě se svou ustálenou judikaturou i v souvislosti s posuzovanou věcí zdůrazňuje, že poskytuje ochranu ústavně zaručeným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005, dostupné, jako další zde citovaná rozhodnutí, na adrese http://nalus.usoud.cz). Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, na základě nichž lze napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo.
K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy), zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, se Ústavní soud v rozhodovací praxi (byť s jistou rezervovaností) vyjadřuje tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení (změnu) předběžného opatření, neboť ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98, N 158/16 SbNU 171). Rozhodnutí o předběžném opatření lze podrobit přezkumu v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti (neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na řízení ve svém celku), a to z pohledu toho, zda konkrétní rozhodnutí o vydání předběžného opatření má zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), zda je vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole dle čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98, N 158/16 SbNU 17).
V souvislosti s projednávanou věcí je třeba dále poznamenat, že má-li být předběžné opatření nařízeno, či již nařízené předběžné opatření změněno, musí být tím, kdo takový návrh činí, "prokázána" potřeba zatímní úpravy právních poměrů účastníků nebo potřeba změny této zatímní úpravy (§74, §75c občanského soudního řádu). Co do podmínky "prokázání" pak platí, že jde o více než osvědčení, tedy že o důvodech potřeby prozatímní úpravy nebo potřeby její změny musí navrhovatel soud přesvědčit, na druhé straně však zde nemá místo dokazování v procesním smyslu, pro které z povahy věci není prostor. U ostatních rozhodujících skutečností postačí, budou-li osvědčeny, tj. aby se jevily pravděpodobnými (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 637/05).
Ke změně již nařízeného předběžného opatření by mohlo dojít za předpokladu, jestliže se zjistí, že došlo ke změně rozhodných poměrů, z nichž soud při svém rozhodnutí o nařízení předběžného opatření vycházel. Procesní odpovědnost za výsledek řízení o změně usnesení o nařízení předběžného opatření (břemeno tvrzení a důkazní břemeno) pak nese navrhovatel takové změny - v projednávané věci stěžovatel.
Při interpretaci a aplikaci pojmu "změna rozhodných poměrů" má soud možnost volné úvahy, jejíž obsah Ústavní soud nepřezkoumává a zabývá se jí pouze z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybuje. Je tedy na soudech, aby při zohlednění všech tvrzených okolností uvážily, zda došlo ke změně rozhodných poměrů, z nichž vycházely při nařízení předběžného opatření.
Uvedeným hlediskům napadená usnesení plně odpovídají. Z jejich odůvodnění vyplývá, že oba soudy skutkový stav, za něhož bylo rozhodnuto o nařízení předběžného opatření, porovnaly se situací v době rozhodování o změně předběžného opatření, tvrzenou a prokazovanou stěžovatelem. Neshledaly však natolik podstatné změny v poměrech stěžovatele oproti předchozímu rozhodnutí, jež by návrh stěžovatele odůvodňovaly. Lze se ztotožnit s jejich závěrem, že při nařízení předběžného opatření bylo přihlédnuto nejen k výdělkovým poměrům stěžovatele, ale především k jeho celkovým nadstandardním majetkovým poměrům, a to nejen k prokázané hodnotě aktiv, ale i k hodnotě pasiv, přičemž oproti uvedenému stavu k podstatné změně jeho majetkových poměrů nedošlo. Pokud stěžovatel tvrdil, že některá svá aktiva musel zpeněžit na úhradu svých závazků, soudy správně poukázaly na to, že tyto závazky byly již zvažovány v době nařízení předběžného opatření. Na změnu poměrů na jeho straně přitom nelze usuzovat pouze z okolnosti, že nyní platí snížené výživné na své druhé nezletilé dítě, neboť tak činí na základě dohody s matkou, byť schválené soudem.
Lze uzavřít, že shodný závěr soudů o tom, že nenastaly podstatné změny poměrů, jež byly určující pro předchozí rozhodnutí o nařízení předběžného opatření o vyživovací povinnosti stěžovatele k nezletilému, je podložen konkrétními zjištěními podrobně rozebranými v obou napadených usneseních. Nelze tak uvažovat o tom, že by napadená a řádně odůvodněná rozhodnutí soudů byla projevem zjevné libovůle.
Převážná většina námitek uplatněných v ústavní stížnosti ostatně směřuje proti původnímu pravomocnému rozhodnutí o nařízení předběžného opatření, které však stěžovatel ústavní stížností za podmínek ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu nenapadl. Na základě nyní projednávané ústavní stížnosti je Ústavní soud oprávněn zabývat se pouze tím, zda závěry soudů o tom, že nebyla osvědčena "naléhavá potřeba změny" zatímní úpravy poměrů nezletilého, nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Pokud však soudy při zohlednění všech tvrzených okolností uvážily, že ke změně rozhodných poměrů, z nichž vycházely při nařízení předběžného opatření, nedošlo, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby jejich řádně odůvodněné úvahy a závěry jakkoli přehodnocoval.
Ústavní soud tak neshledal, že by postupem obou soudů bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces. Ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu