ECLI:CZ:US:2006:4.US.637.05
sp. zn. IV. ÚS 637/05
Usnesení
IV. ÚS 637/05
Ústavní soud rozhodl dne 7. února 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti M. K., zastoupené JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou, AK Nad Štolou 18, 170 00 Praha 7, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2005, č. j. 31 Co 284/2005-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení výše označeného usnesení Krajského soudu v Praze s odůvodněním, že jím došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod vyplývajících z článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z článku 90 odst. 1 věta první a článku 95 odst. 1 Ústavy. Nesprávnost napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že jím bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, které není opřeno o žádné zákonné ustanovení a dochází jím k nezákonnému omezení vlastnického práva stěžovatelky.
Z podané ústavní stížnosti a z přiložených listin zjistil Ústavní soud následující. Žalobce se domáhal určení, že je vůči němu právně neúčinná smlouva o převodu členských práv ze dne 11. 11. 2002, kterou převedla na stěžovatelku její matka členská práva u Stavebního bytového družstva Zruč nad Sázavou; s těmito právy byl spojen nájem bytu evidovaného jako bytová jednotka č. 715/5 v budově čp. 715 a 716. Uvedenou smlouvou mělo dojít ke zkrácení vykonatelné pohledávky žalobce za matkou stěžovatelky ve výši 1.330.555,- Kč s příslušenstvím. Následně se žalobce domáhal vydání předběžného opatření, jímž by bylo stěžovatelce zakázáno zcizit nebo zatížit bytovou jednotku, která je předmětem řízení o odporovatelnost právního úkonu. Okresní soud v Kutné Hoře usnesením ze dne 18. 3. 2005, č. j. 5 C 308/2004-13, podle ustanovení §102 ve spojením s ustanovením §76 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") nařídil předběžné opatření, jímž stěžovatelce uložil, aby nenakládala s vlastnickým právem k jednotce č. 715/5 - bytu v budově čp. 715, 716 nacházející se na parcele č. 2028, 2029, k. ú. Zruč nad Sázavou, jakož i se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu a spoluvlastnickým podílem k celku výše uvedených parcel, vše zapsáno na na LV 10602 pro obec Zruč nad Sázavou; stěžovatelce zejména zakázal uvedené nemovitosti zcizit či zatížit. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 17. 6. 2005, č. j. 31 Co 284/2005-35, prvostupňové rozhodnutí potvrdil s tím, že je žádoucí zatímně upravit poměry účastníků řízení, přičemž rozhodujícím důvodem pro takové rozhodnutí je především úvaha, že nalézací řízení bude probíhat delší dobu a zcizením nemovitostí by mohlo dojít ke vzniku dalekosáhlých následků, které by byly v budoucnu obtížně odstranitelné.
Stěžovatelka konstatuje, že z dikce zákona nelze vyvodit předpokládanou délku řízení jako důvod pro vydání předběžného opatření; v opačném případě by s ohledem na délku soudních řízení v České republice muselo být vyhověno všem návrhům na vydání předběžného opatření. Dále nebylo vůbec prokázáno, že je třeba zatímně upravit poměry účastníků, nebo že existuje obava, že výkon soudního rozhodnutí by byl ohrožen. Žalobce netvrdil ani nedoložil, že by stěžovatelka hodlala jakýmkoliv způsobem nakládat s bytovou jednotkou, což ani nemohl, neboť takový úmysl stěžovatelka nikdy neměla a nemá. Vykonatelnost rozsudku nemůže být podle ustanovení §102 o.s.ř. ohrožena také proto, že řízení se netýká vlastnictví k bytové jednotce, k jehož omezení dochází předběžným opatřením; vykonatelnost tohoto rozsudku by postihovala převod členských práv a povinností a nikoli vlastnictví k bytové jednotce. Odvolací soud tedy nesprávně použil ustanovení §74 a násl. a §102 odst. 1 o.s.ř.
Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstantně judikuje, že stojí mimo soustavu obecných soudů a z toho důvodu mu nepřísluší ingerovat do jejich činnosti, ledaže obecné soudy při interpretaci a aplikaci podústavního práva nebraly v potaz povinnost zohlednit význam ústavně garantovaných lidských práv a základních svobod.
Institut předběžného opatření sleduje legitimní cíl dočasně zabezpečit uspořádání poměrů účastníků tak, aby nedošlo k újmě na jejich právech. Ústavní soud k přezkumu rozhodnutí o nařízení předběžného opatření přistupuje zdrženlivě (a to ačkoliv judikuje, že ústavní stížnost proti němu je přípustná), neboť posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu. Při rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření je však třeba dbát nejen na ochranu práv navrhovatele, jemuž má takto být zajištěna možnost případného výkonu rozhodnutí či zatímní úprava poměrů, ale zároveň je nutno ctít oprávněné zájmy strany žalované spočívající v tom, že se dočasné omezení jejích práv nesmí dít svévolně bez splnění zákonných požadavků. Při posuzování ústavní stížnosti je proto Ústavní soud povinen se přesvědčit, zda obecné soudy i při rozhodování o předběžných opatřeních postupují v souladu se zákonem tak, aby byly splněny předpoklady pro spravedlivý soudní proces. Ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, však nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany. Jedná se přitom o opatření dočasná, jejichž trvání je omezeno a která také mohou být k návrhu zrušena; předběžným opatřením není prejudikován konečný výsledek sporu, avšak zajišťuje se jím, aby konečné rozhodnutí mohlo mít vůbec reálný význam (srov. nález IV. ÚS 189/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, č. 178, s. 327). Obecný soud proto neprovádí dokazování ke skutečnostem rozhodným pro vydání předběžného opatření, ale postačí pouhé osvědčení těchto skutečností; tyto se tedy musí jevit jako pravděpodobné.
Je-li předběžné opatření nařizováno pro obavu, že by výkon soudního rozhodnutí mohl být ohrožen, Ústavní soud zkoumá, zda byly naplněny zákonné předpoklady pro jeho vydání. Nalézací soud předběžné opatření vydal podle ustanovení §102 odst. 1 o.s.ř. v průběhu řízení o odporovatelnosti právního úkonu, kdy i případné budoucí vyhovující rozhodnutí nebude samo o sobě vykonatelné, avšak je úzce svázáno s pravomocným a vykonatelným rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 10. 4. 2003, č. j. 3 C 234/37-210, kterým byla matce stěžovatelky uložena povinnost zaplatit žalobci výše uvedenou částku, neboť teprve na základě obou těchto rozhodnutí eventuelně bude možno provést výkon rozhodnutí postižením toho, co odporovaným právním úkonem z majetku stěžovatelčiny matky ušlo. Vědomí skutečnosti, že došlo k převodu členských práv a povinností z matky na dceru a že není vyloučen následný převod vlastnického práva, kdy by právní nástupce stěžovatelky nebyl již pasivně legitimován v řízení o určení právní neúčinnosti právního úkonu úzce spojeném s existujícím exekučním titulem, jsou dle názoru Ústavního soudu těmi skutečnostmi, které představují dostatečný podklad pro zákonnost rozhodnutí o vydání předběžného opatření. Je však třeba přisvědčit stěžovatelce, že odůvodnění vydání předběžného opatření předpokládanou délkou řízení není správné nejen z důvodů jí uváděných, ale i proto, že ani rychlý průběh řízení o odporovatelnosti právního úkonu by stěžovatelce nebránil v eventuálním převodu vlastnického práva k bytové jednotce.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy při rozhodování o vydání předběžného opatření nevykročily ze zákonného rámce a nezasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatelky, Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. února 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu