ECLI:CZ:US:2014:2.US.3197.14.1
sp. zn. II. ÚS 3197/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Asociace českého pokeru, se sídlem Roháčova 188/37, Praha 3, zastoupené Mgr. Petrem Kůtou, advokátem, se sídlem: Praha 1, Hellichova 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. srpna 2014, č. j. 9 Afs 150/2013-79, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 10. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 2 odst. 2 a 3, v článku 4 odst. 1, a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší správní soud vyložil ustanovení §1 odst. 2 zákona České národní rady č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění účinném pro posuzovanou věc (dále jen "loterijní zákon"), v rozporu s jeho zněním. Stěžovatelka v této souvislosti vyjadřuje své přesvědčení, že §1 odst. 2 loterijního zákona není pouze určitým korektivem demonstrativního výčtu, který je obsažený v §2 tohoto zákona, ale že je vždy při aplikaci §2 loterního zákona třeba zkoumat, zda byly naplněny i podmínky "generální klauzule" v §1 odst. 2 tohoto zákona. Stěžovatelka spatřuje porušení zásady, že povinnosti mohou být ukládány pouze na základě zákona a v jeho mezích, v tom, že Nejvyšší správní soud akceptoval v napadeném rozhodnutí argumentaci Finančního úřadu v Pardubicích, Odvolacího finančního ředitelství i Krajského soudu v Hradci Králové, že zákon o loteriích nikde nevymezuje, jaké procento náhody musí být ve hře zastoupeno, aby šlo ještě o loterii nebo jinou podobnou hru. V důsledku této interpretace loterijního zákona měla totiž stěžovatelka povinnost opatřit si k provozování hry Poker Texas Holďem povolení Ministerstva financí, a pokud tímto povolením nedisponovala, byla jí uložena pokuta. Stěžovatelka je přesvědčena, že citovaná ustanovení loterijního zákona mohou být vyložena jedině tak, že ve hře musí být podíl náhody (nebo předem neznámé okolnosti nebo události) na výsledku hry rozhodný, tedy dominantní, jinými slovy musí být větší, než 50%. Stěžovatelka proto nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že loterijní zákon nedává prostor pro zkoumání míry náhody ve hře s tvrzením, že je postačující, pokud je náhoda ve hře přítomna, a to v míře nezanedbatelné.
3. Z obsahu spisů Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích sp. zn. 52 Af 36/2013 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Afs 150/2013, které si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Finančního úřadu v Pardubicích ze dne 19. 12. 2012, č. j. 387211/12/248550601227, byla stěžovatelce uložena dle §48 odst. 1 písm. c) loterijního zákona pokuta ve výši 20 000 Kč za porušení §4 odst. 1 tohoto zákona při provozování loterie nebo jiné podobné hry definované v §1 odst. 2 ve spojení s §2 písm. m) zákona o loteriích, konkrétně za provozování turnajové nebo hotovostní sázkové hry provozované za pomoci karet, kterého se stěžovatelka dopustila tím, že dne 12. 6. 2012 v herně "Pivnice Tennesi Budvarka" na adrese J. M. Marků 45, Lanškroun, bez platného povolení Ministerstva financí provozovala za pomoci karet hru označenou jako Texas Hold'em, Buy-in 200 + 1Rebuy200 + 1Add - Ons200" (dále jen "hra poker Texas Hold'em"). Dále byla stěžovatelce uložena povinnost podle §79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, a §6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení, nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč. Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodlo Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně rozhodnutím ze dne 22. 3. 2013, č. j. 9593/13/5000-26000-711065, tak, že změnilo rozhodnutí Finančního úřadu v Pardubicích v části týkající se bankovního spojení, v ostatním odvolání napadené rozhodnutí potvrdilo. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu napadla stěžovatelka správní žalobou, která byla rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 6. 11. 2013, č. j. 52 Af 36/2013 - 109, zamítnuta. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítnul.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo.
5. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129, str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.
6. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že správní orgány a správní soudy v její věci interpretovaly a aplikovaly §1 odst. 2 loterijního zákona zcela v rozporu s textem této zákonné normy, tedy protiústavním způsobem.
7. Ustanovení §1 odst. 2 loterijního zákona ve znění účinném v době rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zní: "Loterií nebo jinou podobnou hrou se rozumí hra, jíž se účastní dobrovolně každá fyzická osoba, která zaplatí vklad (sázku), jehož návratnost se účastníkovi nezaručuje. O výhře nebo prohře rozhoduje náhoda nebo předem neznámá okolnost nebo událost uvedená provozovatelem v předem stanovených herních podmínkách (dále jen ‚herní plán'). Nezáleží přitom na tom, provádí-li se hra pomocí mechanických, elektronickomechanických, elektronických nebo obdobných zařízení."
8. Stěžovatelka se domnívá, že jí provozovaná hra poker Texas Hold'em shora uvedené znaky nevykazuje, nadto není zahrnuta do demonstrativního výčtu v §2 loterijního zákona, nehovoří se o ní v důvodové zprávě novely loterijního zákona, ani ve stanovisku Ministerstva financí z 31. 1. 2012. Stěžovatelka nesouhlasí zejména s tím, že by citovaná hra spadala pod §2 písm. m) loterijního zákona, tedy mezi turnajové nebo hotovostní sázkové hry provozované za pomoci karet, při nichž není předem určen počet účastníků a ani není známa výše vsazených částek, kdy účastníci platí vklad (sázku) nebo startovné, jehož návratnost se účastníkovi nezaručuje. Stěžovatelka tvrdí, že skutečnost, zda o určité věci rozhoduje nebo nerozhoduje náhoda, je otázkou skutkovou, věcnou - nikoli otázkou správního uvážení. Pakliže měl odvolací správní orgán pochyby o tom, zda poker (v posuzované variantě Texas Holďem) je hrou založenou na náhodě, byl povinen provést nezbytné dokazování k prověření této faktické otázky, např. zadáním znaleckého posudku. Odvolací finanční ředitelství však toto neučinilo, ani se nevyjádřilo ke stěžovatelkou předloženým tvrzením a důkazům, důkazní prostředky navržené stěžovatelkou pak odmítlo z důvodu, že částečně pocházejí ze zahraničí. Stěžovatelka má za to, že jakkoli se i ve hře poker Texas Hold'em prvek náhody vyskytuje, zejména v podobě úvodního rozdání karet, nelze v žádném případě automaticky usuzovat, že náhoda rozhoduje o výhře nebo prohře, o té rozhodují naopak taktické, psychologické, matematické a jiné dovednosti hráčů.
9. Své pochybnosti o správném výkladu loterního zákona, jak jej učinil Krajský soud v Hradci králové - pobočka Pardubice, který se ztotožnil se závěrem správních orgánů, vtělila stěžovatelka do kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozsudku vysvětlil pravidla hry poker Texas Hold'em, a poté, co provedl interpretaci ustanovení §1 a 2 loterijního zákona, dovodil, že v dané věci jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro aplikaci jak §1 odst. 2, tak §2 písm. m) tohoto zákona na hru poker Texas Hold'em. Vzhledem k tomu, že jsou stěžovatelce podrobné závěry Nejvyššího správního soudu v této otázce známy, postačuje na ně pro stručnost odkázat. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak zásadně argumenty Nejvyššího správního soudu nevyvrací, její námitky lze shrnout do tvrzení, že Nejvyšším správním soudem učiněný výklad není správný. K námitce stěžovatelky, že je nutné při aplikaci §2 loterního zákona zkoumat, zda byly naplněny i podmínky "generální klauzule" v §1 odst. 2, je třeba uvést, že Nejvyšší správní soud shledal, že §1 odst. 2 zákona o loteriích na danou věc dopadá, neboť hry poker Texas Hold'em se účastní dobrovolně každá fyzická osoba, která zaplatí vklad (sázku), jehož návratnost se účastníkovi nezaručuje. Nejvyšší správní soud taktéž považuje za splněnou podmínku, že o výhře nebo prohře rozhoduje náhoda nebo předem neznámá okolnost nebo událost uvedená provozovatelem v herním plánu. Zásadní okolností, která také rozhoduje o výhře nebo prohře v jednotlivé posuzované hře, je dle názoru Nejvyššího správního soudu úvodní rozdání karet, což je okolnost zcela závisející na náhodě.
10. Ústavní soud konstatuje, že se stěžovatelka domáhá přehodnocení závěru Nejvyššího správního soudu. V ústavní stížnosti ovšem v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnila již před obecnými soudy a která, jak je zřejmé z výše uvedeného, jím byla dostatečným způsobem vypořádána. Ústavní soud je přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěr Nejvyššího správního soudu v tomto směru - z ústavněprávního hlediska - neakceptoval, když napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu považuje za řádně odůvodněné a přesvědčivé. Zásah do práv, jichž se stěžovatel domáhá, proto Ústavní soud neshledal. Pokud stěžovatelka vyjadřuje své přesvědčení, že citované ustanovení loterijního zákona "může být vyloženo jedině tak, že ve hře musí být podíl náhody (nebo předem neznámé okolnosti nebo události) na výsledku hry rozhodný, tedy dominantní, jinými slovy musí být větší, než 50%", považuje toto její tvrzení Ústavní soud za polemiku nad textem zákona bez jakékoli právní, tím spíše ústavněprávní argumentace.
11. K námitce stěžovatelky, že se správní soudy (jakož i předtím Finanční úřad v Pardubicích a Odvolací finanční ředitelství) odmítly zabývat jí předloženými důkazy se zdůvodněním založeným na svévolném, resp. protiústavním výkladu §1 odst. 2 loterního zákona, Ústavní soud konstatuje, že ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nález III. ÚS 150/93, Sb.n.u., sv.2, str. 87; III.ÚS 61/94, sv. 3, str. 51; IV.ÚS 185/96, sv. 6, str. 461; II.ÚS 213/2000, sv. 25, str. 143; I.ÚS 549/2000, sv. 22, str. 65; IV.ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další). Konečně třetí skupinu případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález III. ÚS 84/94, Sb.n.u. sv. 3, str. 257; III. ÚS 166/95, sv. 4, str. 255; II. ÚS 182/02, sv. 31, str. 165 a další). V projednávané věci však Ústavní soud takto vymezená ústavněprávní pochybení v postupu správních orgánů a soudů neshledal.
12. Z vyžádaného spisového materiálu vyplývá, že stěžovatelka předložila v řízení před správními orgány k důkazu stanovisko Ministerstva financí z roku 2006 zabývající se pojmem náhody, Statistickou analýzu vypracovanou Katedrou matematiky a informatiky Ohio Wesleyan University nazvanou "Náhoda a dovednosti v pokeru", dále Memorandum, příkaz a rozsudek Okresního soudu USA New York - východ ve věci Spojené státy americké versus Lawrence Discristina ze dne 21. 8. 2012, rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 5. 3. 2012 a výňatek z návrhu nového herního zákona. Odvolací finanční ředitelství ve svém rozhodnutí ze dne 22. 3. 2013, č. j. 9593/13/5000-26000-711065, stěžovatelce sdělilo, že předloženou statistickou analýzu, vědeckou studii ani rozhodnutí okresního soudu v USA nemohl správní orgán akceptovat jako důkazní prostředek, neboť musí postupovat v souladu se zákony a ostatními právními předpisy (včetně mezinárodních smluv), a odborné články a právní řád USA pro něj nejsou závazné. Stejně tak se správní orgán nemohl řídit předloženým rozhodnutím Finančního úřadu pro Prahu 1, tedy individuálním právním aktem - rozhodnutím v jiné věci, jejíž skutkový a právní základ správnímu orgánu nebyl znám. Ústavní soud tedy nemůže přisvědčit stěžovatelce, že by, jak uvedla již ve své žalobě, se správní orgán "k předloženým důkazům vůbec nevyjádřil, tím méně zdůvodnil, proč argumentaci uvedenou v těchto odborných pracích neakceptuje...". To platí i pro dokazování prováděné soudem prvního stupně, kdy stěžovatelka podáním ze dne 10. 10. 2013 předložila k důkazu znalecký posudek a současně navrhovala, aby v rámci ústního jednání mohl její zástupce demonstrovat ukázku hry poker Texas Hold'em. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka Pardubice v odůvodnění svého rozsudku ze dne 6. 11. 2013, č. j. 52 Af 36/2013-109, uvedl, že stěžovatelkou navržené důkazy měly prokázat, že v pokeru nemá náhoda rozhodující úlohu. Vzhledem ke skutečnosti, že velikost podílu náhody není dle krajského soudu v daném případě pro rozhodnutí ve věci podstatná, soud navržené dokazování neprovedl.
13. Ze shora uvedeného je zřejmé, že se správní orgány ani správní soudy nedopustily stěžovatelkou namítaného pochybení, neboť přesvědčivě a podrobně zdůvodnily, z jakých důvodů nepřistoupily k provedení stěžovatelkou navržených důkazů. Ústavní soud má za to, že obecné soudy vycházely ve svých závěrech, jimž nelze z hlediska ústavnosti ničeho vytknout, z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn. Stěžovatelce se v této souvislosti rovněž připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 a 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění; to znamená, že soud - a v tomto případě i správní orgán - rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba. Neplatí pak, že je procesní povinností správního orgánu či soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; oproti tomu je zcela regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
14. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadeného rozhodnutí, v němž porušení základních práv stěžovatelky neshledal. Správní orgány i oba soudy se danou věcí podrobně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Do jejich závěrů proto nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť v jejich argumentaci žádný protiústavní exces neshledal.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl. K návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání
konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu