ECLI:CZ:US:2014:2.US.3282.14.1
sp. zn. II. ÚS 3282/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Radovana Suchánka a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti Marcely East, zastoupené JUDr. Jaroslavem Filipem, advokátem se sídlem Praha 7, Bubenská 47/113, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014 č. j. 22 Cdo 2655/2014-316, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2014 č. j. 12 Co 424/2013-294 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 8. 2013 č. j. 16 C 118/2010-236, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž měla být porušena její základní práva garantovaná ustanoveními čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovením čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); současně měla být porušena ustanovení čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
´
Obvodní soud pro Prahu 3 v záhlaví uvedeným rozsudkem zavázal stěžovatelku zaplatit žalobci (William Lacy East) v rámci vypořádání společného jmění manželů částku 35 975,- USD a částku 126 115,- USD. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rubrikovaným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Následné stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti s odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213) namítá existenci opomenutého důkazu (patrně spočívajícího v tvrzení stěžovatelky, že žalobce vybíral z účtu stěžovatelky finanční částky až do 15. 9. 2009, přestože rozsudek o rozvodu jejich manželství nabyl právní moci dne 27. 5. 2009), respektive porušení zásady kontradiktornosti řízení a principu "rovnosti zbraní".
Nejvyššímu soudu potom stěžovatelka vytýká, že "schválil nespravedlivé řízení před obecnými soudy, a sám se na nespravedlivém řízení podílel".
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu se Ústavní soud může uchýlit za situace, kdy je - tako jako v projednávané věci - již ze samotného obsahu ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí obecných soudů zřejmé, že takovému (formálně bezvadnému) podání nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; v této fázi přitom jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti via facti nepředkládá žádnou ústavněprávně relevantní argumentaci.
Citace stěžovatelkou dovolávaných ustanovení ústavního pořádku sama o sobě takovou argumentaci nezakládá, nehledě na skutečnost, že z obsahu ústavní stížnosti není vůbec zřejmé, kterým konkrétním pochybením obecných soudů mělo být porušeno konkrétní stěžovatelkou dovolávané ústavně garantované právo (tato skutečnost vystupuje do popředí zvláště v případě odkazu na ustanovení čl. 37 odst. 1 Listiny, jehož by se v kontextu dané věci hypoteticky mohl dovolávat žalobce, nikoliv však stěžovatelka; měla-li stěžovatelka na mysli ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny, postačí konstatovat, že z obsahu ústavní stížnosti nevyplývá žádná rozhodná okolnost, na jejímž základě by bylo lze usuzovat na porušení principu rovnosti účastníků řízení, respektive porušení principu "rovnosti zbraní" ve smyslu ustanovení čl. 6 Úmluvy).
Obdobné lze konstatovat v případě stěžovatelčina odkazu na nález Ústavního soudu, jehož závěry do projednávané věci bez dalšího nedopadají, neboť vycházejí ze zcela odlišných skutkových a právních základů. Namítá-li stěžovatelka existenci opomenutého důkazu, je namístě připomenout, že v dané věci nastala koncentrace řízení, přičemž dle odůvodnění rozsudku nalézacího soudu stěžovatelka včas neoznačila žádný přípustný důkaz, na jehož základě by mohla být věrohodně prokázána její tvrzení (srov. str. 4 rozsudku obvodního soudu). Proti této - procesní - skutečnosti přitom stěžovatelka žádnou relevantní oponenturu nepředkládá; o opomenutý důkaz ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu proto zjevně nejde.
Ve vztahu k napadeným rozhodnutím soudů první a druhé instance je potom možné - již pouze zcela nad rozhodný rámec, a stěžovatelce případně na vysvětlenou - uvést následující. Za dané důkazní situace (definovaného koncentrací řízení - viz výše) soudy vyšly z listinných důkazů, na jejichž základě je zřejmé, že stěžovatelka z předmětného účtu převedla šekovou operací dvakrát 70 000,- USD ve prospěch svých dvou dětí (o této skutečnosti se stěžovatelka v ústavní stížnosti nikterak nezmiňuje, pročež takto soudy zjištěný skutkový stav ani nijak nezpochybňuje). V předestřeném kontextu tedy nelze v rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu spatřovat ústavněprávně relevantní pochybení, neboť zjevný prvek svévole v jejich rozhodnutích očividně přítomen není.
Vytýká-li konečně stěžovatelka Nejvyššímu soudu, že nezhojil jí uváděná pochybení soudů, přehlíží, že dovolací soud by mohl ve věci meritorně rozhodnut (ve prospěch stěžovatelky), toliko za předpokladu, pokud by bylo její dovolání přípustné. Nejvyšší soud však přípustnost stěžovatelčina dovolání neshledal, což řádně odůvodnil v ústavní stížností napadeném usnesení; stěžovatelka přitom procesní korektnost postupu Nejvyššího soudu nikterak nerozporuje. I v této části je proto - nevyhnutelně - namístě hodnotit ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud z výše uvedených důvodů stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2014
Jiří Zemánek
předseda senátu