ECLI:CZ:US:2014:2.US.339.14.1
sp. zn. II. ÚS 339/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti R. D., zastoupeného JUDr. Steve Georgesem, advokátem, se sídlem Lidická 5a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1097/2013-22 ze dne 24. 10. 2013, a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 4 To 203/2013-163 ze dne 4. 6. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 1. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces, právo na rovnost účastníků, právo na obhajobu a princip presumpce neviny.
Z obsahu spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 91 T 201/2012, se podává, že rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 91 T 201/2012-124 ze dne 18. 3. 2013 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a za to mu byl podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 2 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu třiceti měsíců. Současně mu bylo podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil způsobenou škodu. Dále bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Brně na základě odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. rozhodnutí soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. stěžovatele nově uznal vinným jednáním popsaným ve skutkové větě výrokové části rozsudku. Popsané jednání právně kvalifikoval stejně jako soud nalézací, přičemž stěžovateli podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný peněžitý trest ve výši 50 000 Kč, což představuje 50 denních sazeb po 1 000 Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stěžovateli uložil podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Dalšími výroky rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody.
Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel tvrdí, že v rozporu s úpravou v trestním řádu nebylo jeho obhájci umožněno uplatňovat v přípravném řízení právo na obhajobu, neboť neměl možnost být přítomen procesním úkonům činěným ze strany policejního orgánu. Otázky tak mohl svědkům klást až u hlavního líčení. Dále namítá, že o tom, jak měl proběhnout útok na poškozeného, se obhájce dozvěděl také až u hlavního líčení, při němž navrhl vypracování znaleckého posudku za účelem zjištění vzniku možných zranění poškozeného. Tento návrh však soud prvního stupně zamítl. Nechal proto na podporu obhajoby sám vypracovat znalecký posudek a předložil jej odvolacímu soudu v rámci podaného odvolání. Jeho zpracovatelem byl shodou okolností nadřízený lékaře, který pro potřeby trestního řízení vypracoval odborné vyjádření, tedy zjevně fundovanější znalec a lékař. Soud druhého stupně však návrh na provedení tohoto důkazu zamítl. Základem pro skutková zjištění se tak staly závěry odborného vyjádření, obsahující výčet zranění, která u poškozeného mohla vzniknout. Dle stěžovatele by však mělo být rozhodující, jaká zranění poškozený skutečně utrpěl. Poukazuje na obhajobou předložený posudek, který na rozdíl od odborného vyjádření naprosto konkrétně mapuje zranění poškozeného. Stěžovatel má za to, že na odborné vyjádření se neklade tolik formálních i odborných požadavků jako na znalecký posudek. Nadto má důvodné pochybnosti o zákonném postupu při jeho získání a označuje jej za odvozený nepřímý důkaz, neboť neprokazuje to, co se skutečně stalo, ale pouze uvádí následky, které nastat mohly. Obecné soudy umožnily řádné využití procesních práv pouze obžalobě, nikoli stěžovateli. Jejich skutkové a právní závěry tak jsou v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, neboť řádně nereflektují tvrzení a důkazy obhajoby, porušují zásadu rovnosti účastníků, právo na obhajobu a princip presumpce neviny.
Po zvážení stížnostních námitek, obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Námitky stěžovatele směřují proti rozsahu a způsobu provedeného dokazování, vedoucímu k nesprávnému hodnocení důkazů a z něho vyvozených skutkových a právních závěrů. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř., není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257).
Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze obecným soudům vytknout pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele zaručených v hlavě páté Listiny. Soud prvního stupně si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů; jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatele. Pokud za podklad svých skutkových zjištění vzal především výpověď poškozeného Martina Šurana, kterou se stěžovatel snaží zpochybnit, ve svém rozhodnutí vysvětlil své úvahy, jimiž se při hodnocení tohoto důkazu řídil, přičemž uvedenou výpověď vyhodnotil nejenom samostatně, ale i ve spojení s dalšími důkazy, které ji podporují, zejména výpověďmi svědků Petry Poklembové a Ing. Kasala, lékařskými zprávami a záznamy policejní hlídky. Pokud po řádném vyhodnocení těchto důkazů na rozdíl od stěžovatele nepochyboval o věrohodnosti výpovědi poškozeného a dalších svědků, popisujících průběh incidentu, a vysvětlil, proč nepřijal skutkovou verzi stěžovatele podpořenou svědky Stanislavem Siudou a Eliškou Pluskalovou, jejichž výpovědi shledal tendenčními a účelovými, nelze jeho odůvodněným závěrům cokoli vytknout.
Se skutkovými závěry soudu prvního stupně se ostatně ztotožnil i soud odvolací, který pouze napravil pochybení soudu prvního stupně vztahující se ke skutkovým zjištěním o hodnotě odcizeného mobilního telefonu. Odvolací soud se zabýval i dalšími námitkami stěžovatele stran nedoplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví a údajně nesprávné právní kvalifikace jednání stěžovatele.
Právě námitka o neprovedení obhajobou předloženého důkazu znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, kterým měly být zpochybněny závěry obsažené v odborném vyjádření jiného znalce, jež se dle stěžovatele staly základem pro skutková zjištění soudů, tvoří podstatu ústavní stížnosti. S uvedenou námitkou se velmi podrobně vypořádal nejen odvolací soud, ale i soud dovolací, který ji rovněž řešil věcně.
Oba soudy shodně konstatovaly, že na újmu spolehlivému zjištění skutkového stavu věci není nevyhovění návrhu obžaloby na doplnění dokazování ve vztahu k následku hrozícímu poškozenému, tedy ke zraněním, která poškozenému v důsledku útoku stěžovatele reálně hrozila. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na tu část odůvodnění jejich rozhodnutí, v němž je obsažen poukaz na to, že pro skutkové i právní závěry byly dostačující provedené důkazy - výpovědi poškozeného a svědků přítomných při incidentu a lékařské zprávy. Zprostředkovaný názor lékaře, obsažený v záznamu policejního orgánu, o možných zraněních, která u poškozeného v důsledku utrpěných kopanců do oblasti břicha mohla nastat, ani obhajobou předložený znalecký posudek nejsou pro volbu správné právní kvalifikace protiprávního jednání stěžovatele rozhodující; relevantní jsou totiž skutková zjištění soudů, dle nichž poškozený, který je oproti stěžovateli menšího tělesného vzrůstu a výrazně nižší hmotnosti, při fyzickém útoku stěžovatele ležel na zemi na boku a jeho jedinou obranou proti opakovaným kopancům do oblasti břicha byla ochrana pomocí rukou. Nemohou vzniknout žádné pochybnosti o tom, že opakovanými kopy nohou obutou do sportovní obuvi, a to intenzitou popsanou poškozeným, mu mohla být reálně způsobena zranění v rozsahu předpokládaném ustanovením §122 odst. 1 tr. zákoníku, neboť oblast břicha je citlivá a jsou v ní uloženy důležité orgány. S tím musel být stěžovatel minimálně srozuměn. Jestliže tedy obecné soudy shledaly, že prokázané jednání stěžovatele splňuje zákonné znaky pokusu přečinu ublížení na zdraví dle §21 odst. 1 a §146 odst. 1 tr. zákoníku, nelze jejich řádně odůvodněným, logickým i věcně přesvědčivým závěrům z ústavního hlediska nic vytknout.
Pokud stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že neprovedením navrhovaného důkazu byla porušena jeho ústavní práva, a to právo na spravedlivý proces a v jeho rámci právo na obhajobu a na rovnost účastníků a princip presumpce neviny, Ústavní soud odkazuje na svou konstantní judikaturu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994, N 49/2 SbNU 87, a řada rozhodnutí na něj navazujících), podle níž je ponecháno na úvaze soudu, v jakém rozsahu provede dokazování, musí však rozhodnout na základě dostatečných důkazů vedoucích ke spolehlivě zjištěnému skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (srov. §2 odst. 5 tr. ř.). Nelze spatřovat porušení zásad, které jsou dány ustanoveními čl. 36 a násl. Listiny v tom, jestliže soud nevyhoví všem důkazním návrhům, když z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci bez důvodných pochybností usoudit. V projednávané věci měly soudy k dispozici důkazy dostatečné pro spolehlivé zjištění všech znaků skutkové podstaty posuzovaného přečinu ve stádiu pokusu. Nelze jim proto důvodně vytýkat, že navržený důkaz považovaly za nadbytečný. Rozhodující je, že se s důkazním návrhem vypořádaly. V tomto směru lze odkázat na podrobné odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu, v němž nechybí ani stanovisko k tvrzené větší důkazní síle znaleckého posudku oproti odbornému vyjádření.
K tvrzení stěžovatele, že jeho obhájci nebylo umožněno, aby byl přítomen procesním úkonům přípravného řízení, a že obhájce neměl žádný reálný časový prostor ke zvolení postupu obhajoby, když se o tom, jak měl vypadat útok poškozeného dozvěděl až z výpovědí svědků při hlavním líčení, je nutné uvést, že ve věci stěžovatele bylo konáno zkrácené přípravné řízení dle §179a a násl. tr. řádu. Z obsahu spisu přitom vyplývá, že poté, co se příslušný policejní orgán dozvěděl, že si stěžovatel zvolil obhájce (ve spise je založena plná moc ze dne 6. 11. 2012), informoval obhájce o termínech výslechů svědků (viz úřední záznamy č. l. 55 - 57). Obhájce tak měl možnost se jich zúčastnit. Popis útoku, který byl v podstatě převzat do skutkové věty výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, je obsažen v návrhu na potrestání, a ten byl obhájci doručen spolu s vydaným trestním příkazem dne 18. 1. 2013, tedy dva měsíce před hlavním líčením konaným dne 18. 3. 2013. V řízení, které předcházelo vydání odsuzujícího rozsudku, bylo postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, včetně těch, které mají zabezpečit právo na obhajobu.
Lze uzavřít, že z obsahu napadených rozhodnutí nevyplývá dostatečný podklad pro závěr o extrémním vybočení obecných soudů ze standardů, které pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by bylo porušeno jeho základní právo na soudní řízení a spravedlivý proces a další tvrzená ústavní práva.
Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu