ECLI:CZ:US:2014:2.US.3406.13.1
sp. zn. II. ÚS 3406/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Ing. Luďka Fuchse, zastoupeného JUDr. Václavem Hodanem, advokátem se sídlem Wenzigova 5, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3440/2012-88 ze dne 29. 8. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 11. 2013, stěžovatel napadá v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a žádá o spravedlivé posouzení případu a o vyslovení nálezu, kterým bude napadené rozhodnutí zrušeno. Odmítá závěry Nejvyššího soudu, že v dovolání nekonkretizoval důvody svého podání, neboť má za to, že okolnosti sporu vylíčil úplně a vyčerpávajícím způsobem a uvedl též, v čem spatřuje pochybení soudu prvního stupně i soudu odvolacího, a proč se tedy obrátil na Nejvyšší soud. Vychází přitom z toho, že pochybení prvoinstančního soudu v minulosti již potvrdil i Ústavní soud, byť stížnost odmítl jako opožděně podanou.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 21 C 181/2009, bylo zjištěno, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 21 C 181/2009-58 ze dne 15. 12. 2011, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 168/2012-77 ze dne 26. 6. 2012, byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 2 256 192 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem Obvodního soudu pro Prahu 2 v řízení vedeném pod sp. zn. 17 C 141/95 (nesprávný úřední postup stěžovatel spatřoval v nesprávném rozhodnutí soudu o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku). Žaloba byla zamítnuta v prvé řadě pro neexistenci aktivní legitimace stěžovatele coby žalobce, který nebyl účastníkem řízení, v němž bylo usnesení o zastavení řízení vydáno. Nad uvedený rámec bylo soudy konstatováno, že dotčené rozhodnutí nebylo nikdy zrušeno pro nezákonnost (nebylo proti němu podáno ani odvolání) a mimo to byla shledána důvodnou i námitka žalované o promlčení žalovaného nároku.
Stěžovatel podal proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu dovolání. Za zásadně právně významnou označil skutečnost, že "v průběhu mnohaletého řízení nebyly posouzeny všechny okolnosti, na které v průběhu řízení poukazoval, které dokládal navrhovanými důkazy a které by znamenaly, že dosavadní řízení byla pro něj diskriminující a jejich opomenutí znamenala ve svém důsledku, že nebyl pro něj zajištěn spravedlivý proces ve smyslu zákona. Z celého spisu je zřejmé, že dovolatel postupoval v řízení podle platných právních norem, že i využíval poučení soudů ve věci a že se dosud marně domáhá některých úkonů, které v minulosti navrhoval a které dosud byly oslyšeny".
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl, neboť shledal, že stěžovatel v něm neuvedl, z jakých důvodů rozsudek odvolacího soudu napadá, a tato vada brání dalšímu pokračování dovolacího řízení. Vyšel přitom ze zjištění, že dovolání bylo soudu prvního stupně doručeno dne 3. 10. 2012, přičemž dovolateli marně uplynula zákonná lhůta stanovená v §241b odst. 3 o. s. ř. k podání dovolání i k jeho případnému doplnění dnem 8. 10. 2012, takže vada dovolání spočívající v nekonkretizaci dovolacího důvodu se stala vadou neodstranitelnou.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadeného rozhodnutí a příslušného spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení se stěžovatel dle obsahu stížnosti dovolává, když žádá o spravedlivé posouzení případu, zaručuje každému domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo je realizováno tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Aby mohl obecný soud o návrhu jednat, musí návrh splňovat požadavky stanovené zákonem. V případě podání mimořádného opravného prostředku - dovolání - zakotvuje ustanovení §241a o. s. ř. jeho základní náležitosti a důvody, přičemž dovolací soud může přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání (viz ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř.). Tato vázanost se projevuje nejen v tom, který z důvodů uvedených v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. byl uplatněn, ale především v tom, jak byl dovolací důvod vylíčen, tj. v jakých konkrétních okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. Pokud tedy není vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní, napadené rozhodnutí nelze přezkoumat.
V projednávané věci dovolací soud, vázán příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, posoudil naplnění náležitostí dovolání v souladu se soudní judikaturou, na niž odkázal. S jeho řádně odůvodněnými závěry se lze ztotožnit, neboť z obsahu dovolání, krom popisu okolností případu, vylíčení průběhu řízení a obecných tvrzení o tom, že nebyly posouzeny všechny okolnosti, na které bylo poukazováno, nelze skutečně zjistit, z jakých konkrétních důvodů stěžovatel rozsudek odvolacího soudu napadá. Odepřením spravedlnosti není postup, jímž dovolací soud, který je povinen zkoumat, zda dovolání obsahuje všechny náležitosti dle ustanovení §241a o. s. ř., dojde k závěru, že tomu tak není, jestliže je tento závěr dostatečně odůvodněn a má oporu ve spisovém materiálu.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že dovolání mělo být přezkoumáno i proto, že pochybení prvoinstančního soudu, na základě něhož náhradu škody požadoval, v minulosti již potvrdil Ústavní soud, byť stížnost odmítl jako opožděně podanou, z příslušného rozhodnutí Ústavního soudu (usnesení sp. zn. I. ÚS 671/04 ze dne 8. 2. 2005) se nic takového nepodává. Předmětem uvedeného řízení před Ústavním soudem byla stížnost společnosti FUCHS, spol. s r.o. proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, kterým bylo zastaveno řízení pro nezaplacení soudního poplatku, a proti rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu vydaná v řízení o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Ústavní soud uvedenou ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. a), b) odmítl, přičemž nad rámec rozhodovacích důvodů sice odkázal na svou judikaturu, v níž zdůraznil význam správného postupu při zkoumání podmínek pro zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, v posuzované věci však konstatoval, že stěžovatelka měla důsledně a včas brojit proti usnesení o zastavení řízení. Jestliže tak neučinila, nelze podmínky pro podání ústavní stížnosti obcházet tvrzením o permanentním stavu. Ke stejným závěrům ostatně dospěly obecné soudy i v nyní projednávané věci, neboť jedním z důvodů zamítnutí žaloby stěžovatele bylo zjištění, že dotčené rozhodnutí o zastavení řízení nebylo zrušeno pro nezákonnost, když ani nebylo napadeno řádným opravným prostředkem
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu