ECLI:CZ:US:2014:2.US.3463.14.1
sp. zn. II. ÚS 3463/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Urbánkové, zastoupené JUDr. Marií Petráčkovou, advokátkou, se sídlem Čoupkových 36, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2014, č. j. 33 Cdo 1989/2014-278, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2013, č. j. 13 Co 288/2011-243, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 10. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 11 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem vyhověl žalobě jejího bývalého manžela Petra Urbánka (dále jen "žalobce") a určil, že žalobce je vlastníkem ve výroku uvedených nemovitostí, aniž by se zabýval skutečností, že předmět daru byl v době od darování do zaslání výzvy k vrácení daru zhodnocen, a že žalobci tak nebude dárci vráceno to, co stěžovatelce původně daroval, ale majetek vyšší hodnoty. V této souvislosti namítá stěžovatelka taktéž překvapivost napadeného rozhodnutí, když se odvolací soud odchýlil od právního závěru soudu prvního stupně, že v relaci k hodnotě daru nebyla prokázána dostatečná intenzita porušení dobrých mravů stěžovatelkou. Odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, přitom neprovedl dokazování ohledně hodnoty daru a nedal stěžovatelce možnost se k této změně právního názoru vyjádřit. Další námitkou stěžovatelky bylo, že odvolací soud rozhodl o hrubém porušení dobrých mravů z její strany bez bližších kritérií, což považuje stěžovatelka za svévolné. Stěžovatelka napadá také usnesení Nejvyššího soudu, jehož výklad procesních předpisů považuje za formalistický.
3. Z obsahu spisu Okresního soudu Brno - venkov, sp. zn. 7 C 338/Af 543/2012, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov ze dne 28. 2. 2011, č. j. 7 C 338/2009-205, byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal určení, že je v důsledku výzvy k vrácení daru vlastníkem v rozsudku blíže specifikovaných nemovitostí. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 11. 2013, č. j. 13 Co 288/2011-243, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobce je výlučným vlastníkem v rozsudku blíže specifikovaných nemovitostí. Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 7. 2014, č. j. 33 Cdo 1989/2014-278, jako nepřípustné odmítl.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Krajského soudu v Brně ani Nejvyššího soudu nedošlo.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí či jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv či svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. ke zjištění, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
6. Podle §630 občanského zákoníku účinného v rozhodné době (dále jen "o. z."), platilo, že se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.
7. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že "chování stěžovatelky vůči žalobci a členům jeho rodiny tvrzené žalobcem v rozporu s dobrými mravy nenabylo intenzity pro vrácení daru vzhledem k hodnotě daru (rušení darovací smlouvy s účinky ex nunc)". Odvolací soud naopak dospěl k názoru, že mezi chováním stěžovatelky a dobrými mravy byla taková kolize, kterou předpokládá ustanovení §630 o. z.
8. Podstatou ústavní stížnosti je zejména nesouhlas stěžovatelky s tím, jak odvolací soud aplikoval na její věc §630 o. z. v souvislosti s interpretací relativně neurčitého pojmu "hrubé porušení dobrých mravů". Na tomto místě je - z hledisek standardních limitů ústavněprávního přezkumu - adekvátní se omezit na konstatování, že v kontextu konkrétní věci je takový výklad zásadně v diskreci obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší - s výhradou zjevné libovůle - jejich závěry podrobit vlastnímu přehodnocení. Nejvyšší soud v této souvislosti odkázal na řadu rozhodnutí, s nimiž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu, a podle kterých je předpokladem aplikace citovaného ustanovení kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kritérií (nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce), a které z hlediska svého rozsahu a intenzity nevzbuzuje žádné pochybnosti o jeho kolizi s dobrými mravy. Není přitom pravdou, jak tvrdí stěžovatelka, že by odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nepoměřoval intenzitu jejího závadného chování s hodnotou daru, či že by rozhodl o hrubém porušení dobrých mravů stěžovatelkou bez bližších kritérií. Odvolací soud toto hledisko zvažoval, a v odůvodnění svého rozhodnutí se výslovně neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že intenzita závadného chování obdarovaného k dárci musí být výrazně vyšší při požadavku na vrácení nemovitého daru, než při požadavku na výživné manželky. Odvolací soud k tomu dodal, že chování stěžovatelky, včetně obvinění, která vznesla vůči žalobci, výrazně přesáhlo stav obvyklý v rozvodových situacích a ve svých důsledcích mohlo mít objektivně závažný dopad do sféry žalobce.
9. Lze tedy konstatovat, že odvolací soud na základě opakovaného a doplněného dokazování dospěl na základě shodných skutkových zjištění k odlišným právním závěrům, než soud prvního stupně. Ohledně hodnocení důkazů poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.
10. Pokud stěžovatelka považuje rozsudek odvolacího soudu za překvapivý z důvodu, že bylo rozhodnuto o vrácení daru, aniž by bylo provedeno dokazování ohledně jeho hodnoty, je třeba uvést, že otázka zhodnocení nemovitosti nebyla předmětem tohoto řízení, a to ani v řízení před soudem prvního stupně (proto se jí nemohl zabývat ani soud dovolací). Odvolací soud tak neměl důvod v tomto směru provádět dokazování a seznamovat stěžovatelku se svými právními závěry. Stěžovatelka ve své argumentaci směšuje námitky dvojího charakteru, a to jednak posuzování intenzity závažnosti jejího chování vzhledem k hodnotě požadovaného vrácení daru (z něhož vycházel soud prvního stupně, přičemž soud odvolací jeho závěrům nepřisvědčil) a jednak otázku zhodnocení nemovitosti, tedy rozdíl mezi hodnotou nemovitosti v době darování a v době vrácení. Na tomto místě je nutno přisvědčit odvolacímu soudu v tom, že okamžikem, kdy projev vůle dárce - výzva k vrácení daru, dojde obdarovanému, zaniká se zpětnou účinností darovací vztah. Jak konstantně judikuje Nejvyšší soud (např. usnesení ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 33 Cdo 3001/20009, byla-li darována věc, projevem vůle dárce o odvolání daru došlým obdarovanému se ruší darovací smlouva a obnovuje se původní právní vztah, tj. obnoví se vlastnictví dárce k věci ex nunc a obdarovaný, který se stal neoprávněným držitelem, je povinen mu věc vydat (§126 odst. 1 obč. zák.). Tato povinnost přitom není závislá na tom, zda dárce uplatnil u soudu právo na vrácení daru. V řízení zahájeném žalobcem o určení vlastnictví k dotčeným nemovitostem se tedy soudy mohly zabývat pouze otázkou, zda byla naplněna skutková podstata §630 o. z., či nikoli, a zde je tedy žalobce vlastníkem těchto nemovitostí. Případné nároky obdarovaného týkající se například zhodnocení daru pak mohou být předmětem řízení o vydání bezdůvodného obohacení, neboť na vypořádání vztahů ze zrušené smlouvy se aplikují obecná ustanovení o vydání bezdůvodného obohacení (§451 an. o. z.).
11. Lze tedy uzavřít, že otázka naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru byla již mnohokrát judikaturou Nejvyššího soudu řešena, odvolací soud z této judikatury vycházel, a dospěl k závěru, že v projednávané věci stěžovatelka dobré mravy ve smyslu §630 o. z. hrubě porušila. Dovolací soud v této souvislosti konstatoval, že se odvolací soud od jeho konstantní judikatury při svém rozhodování neodchýlil.
12. Pokud jde o napadené usnesení dovolacího soudu, z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak vyplývá ze shora uvedeného, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání, a v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal.
13. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu