ECLI:CZ:US:2014:2.US.3474.13.1
sp. zn. II. ÚS 3474/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Kateřiny Brožové, zastoupené JUDr. Hanou Neštickou, advokátkou se sídlem Praha 2, Ječná 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, č. j. 22 Cdo 2055/2013-312, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2010, č. j. 31 Co 253/2010-268, a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 4. 12. 2009, č. j. 13 C 14/2007-210, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 11. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
2. Stěžovatelka se svou žalobou domáhala vypořádání společného jmění manželů. O jejím návrhu bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 4. 12. 2009, č. j. 13 C 14/2007-210, tak, že do výlučného vlastnictví stěžovatelky připadají tam blíže specifikované věci movité a do výlučného vlastnictví Ing. Zdeňka Tomana (zde vedlejší účastník) pak zůstatky na blíže specifikovaných bankovních účtech s tím, že tento je povinen zaplatit stěžovatelce na vyrovnání jejího podílu na společném jmění částku 906.145,- Kč.
3. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně se stěžovatelka odvolala. Krajský soud v Praze pak shledal odvolání částečně důvodným (byť se tak stalo z jiných, než stěžovatelkou uplatněných důvodů), a proto svým rozsudkem ze dne 14. 12. 2010, č. j. 31 Co 253/2010-268, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že do výlučného vlastnictví stěžovatelky přikázal pouze tam blíže specifikovaný obraz a do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka zůstatky na blíže specifikovaných bankovních účtech, přičemž vedlejšímu účastníku zároveň uložil povinnost uhradit stěžovatelce na vyrovnání jejího podílu na společném jmění částku 918.900,50 Kč. Tuto změnu odvolací soud odůvodnil tak, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí vypořádal též movité věci (sloupkové hodiny a pianino), které však stěžovatelka za předmět vypořádání včas neoznačila [§150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník")] a které proto soud nebyl oprávněn vypořádat. Soud prvního stupně dle odvolacího soudu dále pochybil, když dospěl k závěru, že některé z bankovních účtů jsou vedeny v českých korunách (namísto v cizí měně), a stěžovatelce proto na vyrovnání jejího podílu musí s přihlédnutím k zůstatku na těchto účtech náležet více, než jak rozhodl soud prvního stupně.
4. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, č. j. 22 Cdo 2055/2011-312, odmítnuto, neboť dovolací soud neshledal, že by dovolání bylo přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) nebo c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "občanský soudní řád"), ve znění účinném do 31. 12. 2012.
III.
5. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní namítala, že soudy zatížily svá rozhodnutí vadami, které ve svém důsledku představují porušení práva na spravedlivý proces, nevěnovaly pozornost všem jejím návrhům, které v řízení uplatňovala, nezjišťovaly všechny okolnosti rozhodné pro posouzení věci, nezahrnuly do vypořádání veškerý majetek, který k vypořádání navrhla, ale omezily se pouze na majetek zjevný ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství, přičemž nevypořádaly majetek vedlejším účastníkem "odkloněný" na třetí osoby v době rozvratu manželství, neodůvodnily svá rozhodnutí tak, aby byl naplněn požadavek přesvědčivého, racionálního a logicky vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí, nepoučily ji podle §118a občanského soudního řádu ve vztahu ke všem jí uplatněným nárokům, soud prvního stupně neprovedl všechny jí navržené důkazy (aniž by o nich vůbec rozhodl) a odvolací soud pouze převzal skutkové závěry soudu prvního stupně, který však skutkový stav zjistil neúplně a nesprávně. Tím vším bylo dle názoru stěžovatelky porušeno její právo na spravedlivý proces, jakož i zásada rovnosti účastníků řízení.
IV.
6. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jí napadených rozhodnutí, jakož i spisového materiálu, který si za tím účelem vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
8. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soudní soustavy (srov. čl. 83 a 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska toho, zda v řízení nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
9. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolávala porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Je však zřejmé, že toto právo stěžovatelce upřeno nebylo. Stěžovatelce se dostalo adekvátního postavení účastnice řízení, jež měla k dispozici všechny procesní prostředky, jejichž prostřednictvím se mohla bránit proti nepříznivému rozhodnutí ve věci. Těchto prostředků stěžovatelka také v plné míře využila. To je však v zásadě vše, co lze z čl. 36 odst. 1 Listiny pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, které stěžovatelka za správné pokládá.
10. Sama stěžovatelka ve svém podání uvedla, že za podstatný důvod své ústavní stížnosti považuje otázku dokazování a hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud v minulosti vymezil, že k porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, může v souvislosti s dokazováním provedeným obecnými soudy dojít ve třech případech [viz např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)], přičemž za jeden z těchto případů Ústavní soud označil problematiku tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [viz např. nález ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87), nebo nález ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 413/02 (N 4/29 SbNU 25)].
11. Námitku existence tzv. opomenutých důkazů vznesla ve své ústavní stížnosti také stěžovatelka. Upozornila přitom na to, že v řízení navrhla provedení řady důkazů, které však soudy neprovedly (ač se jednalo o důkazy, které mohly být z pohledu stěžovatelky pro rozhodnutí ve věci zásadní) a ani o nich nerozhodly. Konkrétně se mělo jednat o pojistné smlouvy na umělecká díla, jimiž mělo být prokázáno, že tato díla byla nabyta účastníky za trvání manželství a tyto jsou tak součástí společného jmění, a dále znalecké posudky, jimiž měla být prokázána hodnota rekonstrukcí nemovitostí ve výlučném vlastnictví vedlejšího účastníka, které byly dle tvrzení stěžovatelky financovány ze společného jmění účastníků.
12. Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že námitku tzv. opomenutého důkazu ohledně pojistných smluv stěžovatelka vznesla již ve svém odvolání, v němž upozornila na to, že soud prvního stupně ve svém rozsudku nezdůvodnil, proč tyto nevyžádal a neprovedl jimi dokazování. Odvolací soud pak na tuto námitku ve svém rozhodnutí reagoval, když mj. uvedl, že pojistné smlouvy nemohou být s ohledem na svou povahu důkazem o pořízení díla. Ústavní soud tak má za to, že stěžovatelce se v této souvislosti dostalo jasného odůvodnění, z jakého důvodu soudy jejímu důkaznímu návrhu nevyhověly. O opomenutý důkaz se tak zjevně nejedná.
13. Za opomenutý důkaz nelze z pohledu Ústavního soudu považovat ani návrh stěžovatelky na provedení dokazování znaleckým posudkem o výši zhodnocení nemovitosti vedlejšího účastníka. Jak vyplývá z vyžádaného spisového materiálu, provedení tohoto důkazu bylo stěžovatelkou navrženo při jednání soudu prvního stupně dne 25. 11. 2009. Při tomto jednání však bylo rozhodnuto o tom, že další důkazy (a tedy ani stěžovatelkou navržený znalecký posudek) v řízení prováděny nebudou. Ve svém rozsudku pak soud prvního stupně k otázce vnosů ze společného jmění účastníků do výlučného majetku vedlejšího účastníka (nemovitosti v J.) uvedl, že v řízení nebyla prokázána existence investic ze společného jmění účastníků do této nemovitosti. S přihlédnutím k právě uvedenému má Ústavní soud za to, že soud prvního stupně nepochybil, když neprovedl stěžovatelkou navrhovaný znalecký posudek, neboť je zjevné, že za situace, kdy soud nevzal za prokázané, že by došlo k investicím ze společného jmění účastníků, když náklady na předmětnou rekonstrukci byly vedlejším účastníkem hrazeny až po skončení manželství, je otázka výše zhodnocení nemovitosti z hlediska vypořádání společného jmění účastníků bez právního významu.
14. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti dále namítala, že se jí nedostalo poučení dle §118a občanského soudního řádu ve vztahu ke všem jí uplatněným nárokům (konkrétně k nároku na vypořádání investic do nemovitostí vedlejšího účastníka a nároku na vypořádání zůstatků na bankovních účtech). Ani tuto námitku však Ústavní soud neshledal důvodnou. To proto, že poučovací povinnost dle ustanovení §118 odst. 3 občanského soudního řádu má soud tehdy, jestliže účastník sice tvrdí rozhodné skutečnosti, ale je důkazně zcela nečinný, navrhuje důkaz ve vztahu k jeho tvrzení irelevantní či pomocí navrženého důkazu nebylo nic zjištěno (srov. Bureš/Drápal/Krčmář/Mazanec: Občanský soudní řád - komentář, I. díl, 7. vydání. C. H. Beck, Praha 2006, str. 549). Ústavní soud ve vztahu k tomuto ustanovení v minulosti opakovaně uzavřel, že jeho smyslem je eliminovat situace, kdy se účastník řízení stává v řízení neúspěšným jen proto, že neunesl břemeno důkazní, aniž by věděl, že jej takové břemeno stíhá [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2014/10 ze dne 7. 4. 2011 (N 67/61 SbNU 61), sp. zn. II. ÚS 1617/10 ze dne 2. 9. 2010 (N 182/58 SbNU 597), sp. zn. III. ÚS 2809/09 ze dne 18. 3. 2010 (N 59/56 SbNU 631) a sp. zn. I. ÚS 212/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 177/43 SbNU 31)]. O takový případ se však v nyní souzené věci zjevně nejedná. Jde-li o otázku prokázání investic do nemovitostí ve vlastnictví vedlejšího účastníka, k této bylo provedeno poměrně rozsáhlé dokazování (a to jak na návrh stěžovatelky tak vedlejšího účastníka), z něhož vyplynulo, že stěžovatelkou tvrzené investice nebyly učiněny za trvání manželství, ale před jeho uzavřením (rekonstrukce nemovitosti v B.) nebo po jeho skončení (rekonstrukce nemovitosti v J.). Rozhodnutí soudu proto ve vztahu k tomuto nároku stěžovatelky není z pohledu Ústavního soudu založeno na závěru, že by stěžovatelka neunesla břemeno důkazní, nýbrž na závěru, že předmětné investice nebyly učiněny za trvání manželství, a proto je nelze vypořádat. K porušení poučovací povinnosti proto dle názoru Ústavního soudu nedošlo.
15. O porušení poučovací povinnosti ve smyslu §118a odst. 3 občanského soudního řádu se nejedná, ani jde-li o nárok stěžovatelky na vypořádání zůstatku na stěžovatelkou v ústavní stížnosti blíže specifikovaném bankovním účtu. To proto, že i zde stěžovatelka nebyla neúspěšná z důvodu neunesení důkazního břemene, ale proto, že soudem bylo zjištěno, že předmětný účet byl za trvání manželství zrušen, tedy neexistoval ke dni zániku manželství, a proto nemohl být soudem vypořádán (srov. §149 občanského zákoníku).
16. Obstát nemůže ani námitka, že soudy v řízení nevypořádaly veškerý majetek, který stěžovatelka k vypořádání navrhla (konkrétně pak majetkovou účast v ústavní stížnosti blíže specifikované obchodní společnosti), a že nepřihlédly k majetku, který byl dle tvrzení stěžovatelky vedlejším účastníkem ještě za trvání manželství "odkloněn" na třetí osoby. Touto námitkou se ve svém rozhodnutí zabýval již Nejvyšší soud, který v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvedl, z jakého důvodu nemůže být majetková účast v předmětné obchodní společnosti součástí vypořádání společného jmění účastníků a proč není oprávněn přihlížet k "odklonu" majetku, kterého se vedlejší účastník měl dopustit tím, že převedl nemovitost, jejímž byl výlučným vlastníkem, za trvání manželství na svého bratra. Ústavní soud na toto odůvodnění v podrobnostech pouze odkazuje.
17. Ústavní soud konečně nemohl přisvědčit ani zbývajícím námitkám stěžovatelky, a sice že řízení bylo zatíženo vadami, které ve svém důsledku měly vést k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, že soudy nevěnovaly pozornost všem stěžovatelčiným návrhům a nezjišťovaly všechny okolnosti rozhodné pro posouzení věci, když Ústavní soud na podkladě vyžádaného spisového materiálu žádné takové pochybení neshledal. Ústavní soud nemá za opodstatněnou ani tu námitku, že odvolací soud pouze převzal skutkové závěry soudu prvního stupně, aniž by jím zjištěný skutkový stav přezkoumal, neboť toto tvrzení stěžovatelky je v rozporu s obsahem vyžádaného spisového materiálu. Jde-li o stěžovatelkou namítané nedostatečné odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, pak Ústavní soud je naopak toho názoru, že soudy všech stupňů svá rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnily, přičemž Ústavní soud nemá nic, co by jim v tomto ohledu mohl vytknout.
V.
18. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu