ECLI:CZ:US:2014:2.US.3506.13.1
sp. zn. II. ÚS 3506/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Bedřicha Wiesnera, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 3. 2012, č.j. 41 C 115/2011-70, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2012, č.j. 72 Co 300/2012-90, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, č.j. 30 Cdo 1415/2013-116, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byla dne 18. 11. 2013 doručena ústavní stížnost, která směřuje proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 3. 2012, č.j. 41 C 115/2011-70, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2012, č.j. 72 Co 300/2012-90, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, č.j. 30 Cdo 1415/2013-116.
Stěžovatel má za to, že shora uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho práva vyplývající z čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle kterého má každý právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu, z čl. 36 odst. 1 Listiny, dle něhož má každý právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu a zejména právo vyplývající z čl. 36 odst. 3 Listiny, dle kterého má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Porušen byl podle stěžovatele také čl. 4 Ústavy České republiky, dle kterého jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci.
Stěžovatel především nesouhlasí s právními názory, které vyplývají z napadených rozhodnutí obecných soudů, a je přesvědčen, že postupem orgánů činných v trestním řízení došlo ke zmaření možnosti domoci se na pachatelích podvodu náhrady škody, neboť v době, kdy se poškozený oprávněně domníval, že trestní stíhání řádně probíhá, nemohl žalobu ve věcech občanskoprávních podat pro překážku litispendence. Stěžovatel je toho názoru, že svůj nárok na náhradu škody nemohl uplatnit ani v občanskoprávním řízení, neboť od chvíle, kdy se jako poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo ji svým jednáním způsobil, uběhla jak objektivní, tak subjektivní promlčecí lhůta, ve které musí být nárok uplatněn, a nárok tak je již promlčen.
Za zásadní nedostatek činnosti státních orgánů stěžovatel považuje skutečnost, že trestní stíhání škůdců vůbec neprobíhalo. Příčinnou souvislost mezi nesprávným postupem orgánů činných v trestním řízení a škodou spatřuje stěžovatel v tom, že kdyby probíhalo řádně trestní stíhání, jako poškozený by v případě odsuzujícího rozsudku dosáhl přiznání nároku na náhradu škody v požadované výši. V případě, že by byl se svým nárokem odkázán na občanskoprávní řízení, mohl by se v něm domáhat svého nároku.
Stěžovatel dále uvádí, že nárok na náhradu škody bylo možno uplatnit pouze proti obviněnému a v duchu časově aktuální právní úpravy (do novely trestního řádu č. 268/2001 Sb.) za obviněného bylo možno podezřelého považovat teprve tehdy, kdy mu bylo sděleno obvinění. V dané věci však ke sdělení obvinění nikdy nedošlo, neboť tento úkon byl aktem nulitním, proto nelze hovořit o škůdcích jako o obviněných a tudíž i připojení se s nárokem na náhradu škody je rovněž nulitní.
Stěžovatel v odůvodnění své stížnosti odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Blumberg vs. Latvia č. 70930/01 ze dne 14. 10. 2008, podle kterého v případě, kdy k zásahu do práva na pokojné užívání majetku dojde ze strany soukromých osob, vzniká pozitivní povinnost státu zajistit, že těm, jejichž práva budou porušena, budou dány k dispozici adekvátní a účinné prostředky nápravy, jejichž prostřednictvím se budou moci domáhat svých práv, včetně nároků na náhradu za jakoukoli utrpěnou újmu. Tam, kde má zásah do práv kriminální povahu, bude tato povinnost vyžadovat, aby státní orgány vedly účinné trestní vyšetřování, případně stíhání (čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod).
Podle stěžovatele je zcela evidentní, že státní orgány nebyly schopny vůbec řádně zahájit trestní stíhání, ačkoli jedině řádně vedené trestní řízení může dát poškozeným šanci, že jejich nároky mohou být uspokojeny a trestní řád k takovému závěru dává dostatek předpokladů, včetně zajištění majetku obviněných.
II.
Stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal zaplacení částky 3.150 000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 21 % ročně, neboť Ministerstvo spravedlnosti odmítlo jako nedůvodný jeho nárok na náhradu škody způsobené mu jako poškozenému nezákonným rozhodnutím a nesprávným (nezákonným) úředním postupem orgánů činných v trestním řízení v trestní věci vedené proti sedmi podezřelým z trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona. Průběh trestního řízení je podrobně popsán v napadeném rozhodnutí obvodních soudů, je stěžovateli znám, a proto jej Ústavní soud nebude znovu rekapitulovat. Nárok stěžovatele v trestním řízení představoval částku 3.000,000 Kč,- jako vklad stěžovatele do komanditní společnosti a částku 150.000,- Kč jako emisní ážio. V důsledku rozhodnutí o odložení věci podle §159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, č.j. SKPV OHK ČTS: PSP 492/ČT-2008, ze dne 31. 8. 2008, mu tento nárok nebyl přiznán.
Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu stěžovatele zamítl. Soud především zkoumal, zda žaloba není podána předčasně. Dle názoru soudu v daném případě bylo na stěžovateli, aby se domáhal uspokojení svého nároku vůči fyzickým osobám, jejichž jednáním mu škoda primárně měla být způsobena a v tomto směru využil všech právních institutů, které má k dispozici, tedy nejen možnosti uplatnění náhrady škody v trestním řízení, ale zejména podání žaloby v řízení občanskoprávním. Stěžovatel však žalobu na zaplacení dlužné části vůči konkrétním fyzickým osobám, jejichž jednání bylo příčinnou vzniku škody na její straně, včas nepodal a podanou žalobu je tak podle názoru soudu třeba považovat za předčasnou. Stěžovatel uplatnil nárok na náhradu škody v trestním řízení, přičemž však nelze předjímat, zda by trestní stíhání primárních škůdců skončilo odsuzujícím rozsudkem a zda v případě, že by tito byli v trestním řízení odsouzeni, by jim byla uložena povinnost nahradit škodu způsobenou trestným činem, nebo zda by soud v trestní věci zvolil postup podle §228 trestního řádu.
Obvodní soud pro Prahu 2 dále posoudil jako mylné tvrzení stěžovatele, že škoda mu byla způsobena tím, že v důsledku nezákonně zahájeného trestního stíhání došlo k uplynutí promlčecí doby ohledně nároku žalobce na náhradu škody, když uvedl, že stěžovatel se jako poškozený připojil se svým nárokem na náhradu škody v trestním řízení dne 19. 3. 1997, trestní řízení bylo odloženo usnesením ze dne 31. 3. 2008 a po tuto dobu došlo ke stavení promlčecí doby ve smyslu ustanovení §112 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). V tomto směru soud odkázal na komentář k občanskému zákoníku a konstantní judikaturu. Podle ustanovení §112 občanského zákoníku, uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. Žalobce svůj nárok v rámci trestního řízení řádně uplatnil a na tomto svém požadavku trval po celou dobu trvání trestního řízení, ve smyslu ustanovení §112 občanského zákoníku tak v zahájeném řízení řádně pokračoval. Soud prvního stupně také vznesl pochybnosti o existenci některého z odpovědnostních titulů podle §5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").
Obvodní soud také stěžovatele upozornil na skutečnost, že nevyužil své oprávnění uvedené v §159a odst. 6 trestního řádu, aby proti rozhodnutí policejního orgánu o odložení věci ze dne 31. 8. 2008 podal řádný opravný prostředek, čímž nesplnil podmínky uvedené v §8 odst. 1, 3 zákona č. 82/1998 Sb.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 10. 2012, č.j. 72 Co 353/2012-97, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se s jeho závěry ztotožnil. V souladu se soudem prvního stupně odvolací soud především uzavřel, že pokud žalobce doposud neuplatnil svůj nárok vůči tomu, kdo mu způsobil škodu, nelze dovodit existenci škody ani příčinnou souvislost mezi tvrzeným nesprávným postupem orgánů činných v trestním řízení a vznikem škody. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele je neopodstatněné, a vzhledem k tomu, že soud prvního stupně rozhodl ve věci samé i ve výroku o nákladech řízení věcně správně, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 9. 2013, č.j. 30 Cdo 1415/2013-116, dovolání stěžovatele z důvodů nepřípustnosti odmítl, když odkázal na svá rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, 25 Cdo 2601/2010 a 30 Cdo 955/2013 a dosavadní judikaturu Ústavního soudu, např. sp. zn. III. ÚS 376/2013.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
IV.
Je zapotřebí konstatovat, že Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval obdobnými nároky vůči státu v souvislosti s odložením předmětné trestní věci a vzhledem k tomu se již také zabýval obdobnou argumentací stěžovatelů (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1950/12 ze dne 21. 6. 2012, usnesení sp. zn. II. ÚS 4484/12 ze dne 31. 1. 2013, usnesení sp. zn. III. ÚS 4074/12 ze dne 28. 2. 2013, usnesení sp. zn. III. ÚS 376/13 ze dne 27. 3. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 3418/13 ze dne 27. 5. 2014, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 3724/2013 ze dne 17. 6. 2014 (všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Tyto předchozí ústavní stížnosti přitom byly odmítnuty jako zjevně neopodstatněné. Ústavní soud přitom nespatřuje důvody, pro které by se závěry obsažené v těchto rozhodnutích neměly uplatnit také v právě projednávaném případě a stěžovatele na jejich odůvodnění odkazuje.
Ústavní soud je přesvědčen, že v odůvodnění napadených rozsudků je přehledně, podrobně, logicky a srozumitelně zdůvodněno, proč nelze dospět k závěru o odpovědnosti státu za škodu, jejíž náhrady se domáhá stěžovatel a v podrobnostech proto na tato rozhodnutí odkazuje.
Podstatný je tedy především závěr o absenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným nezákonným rozhodnutím (resp. nesprávným úředním postupem) a škodou. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem obecných soudů, že odložením předmětné trestní věci z důvodu, že sdělení obvinění odporuje §160 odst. 1 trestního řádu, a tedy že jde o trestní stíhání nicotné, nemá žádný vliv na aplikaci §112 občanského zákoníku. Připojením se s nárokem na náhradu škody v trestním řízení došlo ke stavění promlčecí doby bez ohledu na to, že trestní stíhání bylo později odloženo. Stěžovatel mohl svůj nárok uplatňovat nejen v adhezním řízení, ale také v občanskoprávní řízení, což však neučinil. Pokud tak neučinil, nelze za to činit odpovědnou žalovanou (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti), která má při uplatňování nároků na náhradu škody vždy principiálně postavení tzv. posledního dlužníka (viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, dle kterého nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit).
Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů z pozice další soudní instance, a tedy ani přehodnocovat jejich skutkové a právní závěry. Může tak činit pouze z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení základního práva nebo svobody. Napadené rozsudky a v nich obsažené závěry nicméně nelze hodnotit jako svévolné nebo extrémně vybočující z mezí přípustné interpretace právních norem, a tudíž nelze považovat za důvodný ani závěr o porušení základních práv stěžovatele. Ústavní soud tedy uzavírá, že kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv, nezjistil.
V.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu