ECLI:CZ:US:2014:2.US.3516.13.1
sp. zn. II. ÚS 3516/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. Michalem Trkalem, advokátem se sídlem Matoušova 515/12, 150 00 Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013 č. j. 4 Tdo 852/2013-36, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. září 2012 sp. zn. 10 To 341/2012 a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 29. května 2012 č. j. 2 T 65/2012-547 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti §34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí.
Stěžovatel byl toho názoru, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho ústavou zaručených základních lidských práv a svobod, a to konkrétně práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 39 Listiny, čl. 1 Listiny, čl. 4 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky tím, že byl uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, aniž by se obecné soudy dostatečně zabývaly otázkou jeho zavinění.
Z přiloženého spisového materiálu a výše uvedených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že soud prvního stupně rozhodl tak, že se stěžovatel dopustil přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, když během natáčení reklamního filmu jako řidič bojového vozidla nezvládl řízení a narazil do jiného odstaveného vozidla, jehož otevřené zadní dveře zranily při střetu poškozeného Jiřího D. (jedná se o pseudonym), který utrpěl zlomeninu stydké a křížové kosti, kontuzi břicha a hrudníku. Za uvedený přečin byl stěžovatel odsouzen podle §147 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník") k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců podmíněně podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku. Poškozený Jiří D. byl se svým nárokem odkázán na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku prvního stupně podali odvolání stěžovatel, poškozený Jiří D. a Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví (dále jen "zdravotní pojišťovna"). Odvolací soud v prvních dvou případech podání pro nedůvodnost zamítl a zdravotní pojišťovnu odkázal s nárokem náhrady škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, ke kterému se státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřila tak, že stěžovatel prokázaným jednáním porušil přinejmenším obecné prevenční ustanovení §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník). Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry soudů první a druhé instance a dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Ústavní stížností stěžovatel brojil proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů a namítal, že v daném případě nemohla být dána jeho trestní odpovědnost, neboť s ohledem na existující judikaturu nebyla dána ani jeho civilní odpovědnost. Stěžovatel argumentoval nálezem sp. zn. III. ÚS 2278/07 ze dne 5. 8. 2010 (N 157/58 SbNU 335), v jehož světle mělo dojít k neúměrnému rozšiřování trestní represe. Rovněž obecným soudům vytkl, že samotná skutečnost vzniku škody neznamenala spáchání trestného činu a také to, že nevěnovaly dostatečnou pozornost otázce zavinění, zejména pokud neurčité ustanovení §415 občanského zákoníku použily jako podklad pro dovození trestní odpovědnosti. Obecné soudy dle stěžovatele ignorovaly skutečnost, že civilní povinnost se vztahovala i na osoby zúčastněné, to znamená na filmový štáb a poškozeného. Odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu [srov. sp. zn. 28 Cdo 2261/2006 ze dne 5. 8. 2008 a sp. zn. 25 Cdo 1598/2005 ze dne 28. 6.2007] stěžovatel uvedl, že řídil vozidlo v situaci, kdy byl prostor uzavřen a kdy se nikdo neměl v prostoru nacházet, proto nebylo možné po něm požadovat, aby předvídal porušení povinností někým jiným. Stěžovatel z výše uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud došel k tomu, že šlo o návrh přípustný, ale z důvodů dále vyložených o zjevně neopodstatněný.
Dle čl. 40 odst. 1 Listiny je rozhodování o vině a o trestu svěřeno obecným soudům. Ústavní soud připomíná, že nevykonává dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, bylo-li intenzivně omezeno či zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. V posuzované věci Ústavní soud konstatuje, že důvody pro jeho zásah nejsou dány, jelikož obecné soudy dostatečně vyložily, jakým způsobem stěžovatel způsobil těžkou újmu na zdraví z nedbalosti. Obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo, rozhodnutí byla řádně odůvodněna, důkazy vyhodnoceny a právní závěry napadených rozhodnutí nebyly v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními. Ústavní soud nemá rovněž žádných námitek proti důvodům, pro něž Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele.
Obecné soudy se s argumentací obhajoby stěžovatele vypořádaly a rozvedly, z jakých skutkových zjištění při svém rozhodování vycházely. Soud prvního stupně výslovně v odůvodnění rozsudku uvedl, jaké skutečnosti vzal v úvahu při stanovení výše trestu.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
V konkrétnostech Ústavní soud dodává, že podstatou ústavní stížnosti byla námitka stěžovatele, že nemohl rozumně předvídat, že se bude v uzavřeném prostoru natáčení pohybovat ještě někdo další, měl za to, že za pohyb dalších osob nese odpovědnost organizátor natáčení, případně osoba poškozená, která do takového prostoru vstoupila. V tomto případě se jednalo o nevědomou nedbalost podle §16 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, neboť stěžovatel nepřizpůsobil řízení bojového vozidla pěchoty BVP okolnostem při natáčení reklamního filmu. Ani v případě uzavřeného či omezeného prostoru v rámci natáčení nemohl mít stěžovatel jistotu, že se nebude na běžné dopravní komunikaci pohybovat někdo jiný. Při běžné opatrnosti muselo být stěžovateli zřejmé, že řídí speciální vozidlo a musí tomu přizpůsobit svou jízdu a zachovat potřebu opatrnosti, byť se jednalo o natáčení v uzavřeném prostoru. Ústavní soud se ztotožnil s názorem Nejvyššího soudu, že vzhledem k charakteru porušení pravidel obecné opatrnosti i s ohledem na následky nehody nemohl být případ řešen pouze prostředky práva civilního.
Ústavní soud v této věci uzavřel, že právo stěžovatele na spravedlivý proces nebylo zasaženo ani porušeno, stejně tak nebylo prokázáno ani žádné jiné tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 18. března 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu