Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 24.06.2014, sp. zn. II. ÚS 3528/13 [ nález / FENYK / výz-3 ],paralelní citace: N 131/73 SbNU 959 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2014:2.US.3528.13.1
K povinnosti soudu vypořádat se s námitkami účastníka řízení (doručování ve správním soudnictví)
Právní větaOtázkou doručení napadeného rozsudku krajského soudu právnímu zástupci stěžovatele, resp. otázkou, zda jím byl stěžovatel v řízení před krajským soudem zastoupen, se Nejvyšší správní soud ve svém usnesení o odmítnutí kasační stížnosti nezabýval, v důsledku čehož byl znemožněn věcný přezkum rozsudku krajského soudu v řízení o kasační stížnosti. Porušení povinnosti rozhodnutí náležitě odůvodnit a vypořádat se s takovou podstatnou námitkou účastníka řízení nabývá rozměr ústavněprávní, protože bylo zasaženo do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
ECLI:CZ:US:2014:2.US.3528.13.1
sp. zn. II. ÚS 3528/13NálezNález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 24. června 2014 sp. zn. II. ÚS 3528/13 ve věci ústavní stížnosti Ladislava Ejema, zastoupeného JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem, se sídlem U Soudu 363/10, 460 01 Liberec 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 24. 6. 2013 č. j. 63 A 10/2012-42, kterým byla zamítnuta stěžovatelova správní žaloba proti rozhodnutí v přestupkové věci, a proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2013 č. j. 6 As 118/2013-28, jímž byla pro opožděnost odmítnuta stěžovatelova kasační stížnost.I. Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2013 č. j. 6 As 118/2013-28 bylo porušeno základní právo stěžovatele podle čl. 36 odst. 1Listiny základních práv a svobod.II. Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2013 č. j. 6 As 118/2013-28 se proto ruší.III. Ústavní stížnost v části, která směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 24. 6. 2013 č. j. 63 A 10/2012-42, se odmítá.Odůvodnění:I.Krajský soud v Ústní nad Labem - pobočka v Liberci napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou správní žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje, který svým rozhodnutím ze dne 25. 7. 2012 č. j. OD 669/12-3/67.1/12147/Rg zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Městského úřadu v České Lípě ze dne 30. 5. 2012 č. j. MUCL/16000/2012 a toto rozhodnutí, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v rozhodném znění, podle kterého se dopustí přestupku ten, kdo překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km/h nebo mimo obec o méně než 30 km/h, krajský úřad potvrdil. V záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího správního soudu byla jako opožděná odmítnuta kasační stížnost stěžovatele, kterou podal proti napadenému rozsudku krajského soudu. Nejvyšší správní soud v odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že stěžovateli byl napadený rozsudek krajského soudu doručen prostřednictvím držitele poštovní licence v pátek dne 12. 7. 2013, proto posledním dnem lhůty pro podání kasační stížnosti proti tomuto rozsudku byl pátek dne 26. 7. 2013. Jelikož stěžovatel podal prostřednictvím svého právního zástupce kasační stížnost ve formě datové zprávy prostřednictvím datové schránky až v pondělí dne 29. 7. 2013, stalo se tak po uplynutí lhůty, jejíž zmeškání nelze prominout (§106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů).Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadený rozsudek krajského soudu nebyl stěžovateli řádně doručen, když nebyl doručen jeho právnímu zástupci, jehož plná moc byla v té době již na soudu založena, ale přímo stěžovateli. Zároveň byl stěžovateli doručen na adresu sídla stěžovatele jakožto advokáta, a nikoliv na jeho trvalou či doručovací adresu jakožto fyzické osoby, když není pochyb o tom, že v daném soudním řízení jako osoba fyzická vystupoval.Napadený rozsudek krajského soudu tak nebyl stěžovateli nikdy řádně doručen, a tedy nemohla ani začít běžet lhůta pro podání opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí. Podle stěžovatele bylo tímto postupem krajského soudu porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1Listiny základních práv a svobod, dle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Proti napadenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu stěžovatel již nic konkrétního nenamítal. Na tomto místě Ústavní soud konstatuje, že ač stěžovatel v petitu ústavní stížnosti nenapadá usnesení Nejvyššího správního soudu, ale zmiňuje je v odůvodnění ústavní stížnosti, tak Ústavní soud s ohledem na vyloučení přílišného formalismu dovodil, že stěžovatel napadá i toto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a proto jeho rozhodnutí rovněž přezkoumal.II.Ústavní soud si k posouzení námitky stěžovatele o tom, že napadený rozsudek krajského soudu nebyl stěžovateli nikdy řádně doručen, a tedy lhůta pro podání kasační stížnosti, kterou Nejvyšší správní soud v napadeném usnesení o odmítnutí kasační stížnosti stěžovatele označil za zmeškanou, nemohla podle stěžovatele ani začít plynout, vyžádal spis Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 118/2013. Z kasační stížnosti stěžovatele, obsažené v tomto spisu, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel již v jejím textu namítal, že napadený rozsudek krajského soudu mu byl doručen na jeho adresu jakožto advokáta, nikoliv na jeho trvalou či doručovací adresu jakožto fyzické osoby, přičemž zde výslovně uvádí, že "rozhodnutí soudu 1. stupně nebylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele, ale přímo stěžovateli, a to do jeho datové schránky, i toto je tedy porušením ustanovení o doručování dle zákona č. 150/2002 Sb."Nejvyšší správní soud současně s předmětným spisem poskytl Ústavnímu soudu k nyní posuzované věci i své vyjádření ze dne 27. 2. 2014, ve kterém uvedl, že při hodnocení včasnosti podané kasační stížnosti vycházel z okamžiku materiálního doručení napadeného rozsudku krajského soudu, tj. z okamžiku, kdy se stěžovatel - bez ohledu na to, zda mu bylo doručováno řádně nebo naopak v rozporu s procesními předpisy - prokazatelně s napadeným rozsudkem krajského soudu seznámil. Podle názoru Nejvyššího správního soudu, vyplývajícího z tohoto vyjádření, je zřejmé, že i kdyby byla námitka nesprávného doručování rozsudku krajského soudu důvodná, nemůže to znamenat, že lhůta k podání kasační stížnosti nikdy nemohla začít plynout, neboť ta začne plynout nejpozději od okamžiku, kdy se s napadeným rozhodnutím účastník prokazatelně seznámí. Opačný výklad, podle něhož by v daném případě stěžovateli lhůta k podání kasační stížnosti nikdy plynout nezačala, tzn. že by měl stěžovatel možnost napadat nesprávně doručený rozsudek krajského soudu kdykoliv podle své libosti, je podle Nejvyššího správního soudu na první pohled absurdní.Ústavní soud nařídil na den 7. 5. 2014 ústní jednání, k němuž obeslal všechny účastníky řízení, neboť od tohoto jednání očekával další objasnění věci. Dne 5. 5. 2014 bylo dotazem u právního zástupce stěžovatele zjištěno, že se stěžovatel dne 7. 5. 2014 nemůže zúčastnit nařízeného jednání u Ústavního soudu, neboť je v téže době předvolán k jednání Městského soudu v Praze jako ustanovený obhájce. Ústavní soud proto nařízené jednání odročil, o čemž vyrozuměl všechny účastníky řízení. K věci se následně v mezidobí, aniž by jej Ústavní soud vyzýval, opět vyjádřil Nejvyšší správní soud prostřednictvím soudce JUDr. Tomáše Langáška, LL.M., který byl dne 23. 4. 2014 pověřen v dané věci jednat za příslušný senát Nejvyššího správního soudu. Ve svém vyjádření, doručeném Ústavnímu soudu dne 6. 5. 2014, navrhuje, aby Ústavní soud usnesením zastavil řízení ve vztahu k Nejvyššímu správnímu soudu, neboť není účastníkem řízení, a dále aby usnesením odmítl ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu pro opožděnost. Eventuálně navrhuje, pokud Ústavní soud setrvá na závěru o účastenství Nejvyššího správního soudu, aby usnesením odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího správního soudu pro zjevnou neopodstatněnost, a dále aby usnesením odmítl ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu pro nepřípustnost, neboť podáním opožděné kasační stížnosti, jež musela být odmítnuta, stěžovatel nastolil procesní situaci, jako by svůj procesní prostředek k ochraně práva vůbec neuplatnil. K uvedenému Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření konkrétně konstatoval, že pokud jde o řízení před Ústavním soudem, tak v petitu ústavní stížnosti se navrhuje zrušit pouze rozsudek krajského soudu. Jakkoliv je v jejím obsahu Nejvyšší správní soud označen jako účastník a zmíněn fakt, že kasační stížnost byla Nejvyšším správním soudem odmítnuta, těžko dovodit, že směřuje i proti tomuto jeho usnesení. Navíc stěžovatel svého advokáta zmocnil pouze k podání návrhu na zrušení rozsudku krajského soudu, tudíž by právní zástupce stěžovatele napadením usnesení Nejvyššího správního soudu překročil své zmocnění.K námitce stěžovatele, že mu rozsudek krajského soudu nebyl doručen správně a nemohla začít ani běžet lhůta pro podání kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti poukazuje na spis Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci sp. zn. 63 A 10/2012, který byl Ústavnímu soudu poskytnut jako důkazní návrh Nejvyššího správního soudu a ze kterého podle Nejvyššího správního soudu vyplývá, že rozsudek krajského soudu byl stěžovateli doručen jako fyzické osobě, nikoliv jako advokátovi, přičemž není pravdivé tvrzení stěžovatele v kasační a ústavní stížnosti, že mělo být doručováno jeho právnímu zástupci. Z plné moci předložené právním zástupcem na jednání před krajským soudem je totiž zřejmé, že byla omezena jen na účast na jednání. Veškeré ostatní procesní úkony v řízení stěžovatel činil osobně nezastoupen, tudíž pro další úkony v řízení, včetně doručování konečného rozsudku, stěžovatel zastoupen nebyl. Napadený rozsudek krajského soudu byl tedy zcela řádně stěžovateli do jeho vlastních rukou doručen a stěžovatel podal svoji kasační stížnost Nejvyššímu správnímu soudu opožděně, jak je jednoznačně uvedeno v odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření dodává, že se jedná o situaci, kdy se stěžovatel s napadeným rozsudkem krajského soudu prokazatelně seznámil, aniž podal návrh na vyslovení neúčinnosti doručení. V takové situaci by názor, že mu pro vady při doručování (nerespektováním zmocnění) nemohla začít plynout lhůta k podání kasační stížnosti, vedl k absurdním důsledkům, kdy i po několika letech by stěžovatel mohl podávat opravné prostředky, dávno po uplynutí všech lhůt.Stěžovatel následně využil práva repliky a ve svém vyjádření ze dne 27. 5. 2014 uvedl, že nadále setrvává na svém stanovisku, že postupem, který napadá v ústavní stížnosti, došlo ke krácení jeho ústavních práv, a na obsah ústavní stížnosti v plném rozsahu odkazuje. Za těchto okolností měl Ústavní soud za to, že od nařízeného a následně odročeného jednání již nadále nelze očekávat další objasnění věci, proto od něj bylo ve světle shora uvedeného upuštěno.III.Ústavní soud je podle čl. 83Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d)Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a)zákona o Ústavním soudu].Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady řízení před správními soudy, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.Posledně uvedené vystupuje do popředí, jestliže se námitky stěžovatele - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným než s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1Listiny, resp. čl. 6Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), což činí především tvrzením, že krajský soud nedoručil stěžovateli napadený rozsudek řádně, načež Nejvyšší správní soud odmítl jeho kasační stížnost jako opožděnou, ačkoliv byla podána včas.K námitce Nejvyššího správního soudu, že v petitu ústavní stížnosti se navrhuje zrušit pouze rozsudek krajského soudu, Ústavní soud dodává, že ze spisového materiálu je zřejmé, že námitku stěžovatele stran doručování rozsudku krajského soudu je možné vztáhnout primárně na napadené usnesení Nejvyššího správního soudu, neboť doručování bylo rozhodné pro počátek běhu lhůty k podání kasační stížnosti a naopak nebylo samo o sobě způsobilé zakládat protizákonnost či protiústavnost napadeného usnesení krajského soudu.Proto i když stěžovatel v petitu ústavní stížnosti výslovně nežádal též zrušení posledního rozhodnutí ve věci učiněného, tj. usnesení Nejvyššího správního soudu, vycházel Ústavní soud z odůvodnění ústavní stížnosti, z něhož se jasně podává, že i toto rozhodnutí považuje za protiústavní. Ústavní soud proto podrobil přezkumu i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti, k odstranění vad jeho podání apod. (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 4. 2004 č. 57567/00 ve věci Bulena proti České republice). Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že obsah petitu ve stejném znění, v jakém je uveden v ústavní stížnosti, je uveden i v plné moci k zastupování v řízení před Ústavním soudem. Z plné moci, která byla uzavřena až po doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva připouští, je patrné, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem ve věci, která je specifikována obsahem ústavní stížnosti.Ústavněprávním požadavkem je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Tomu logicky odpovídá, že porušení práva na spravedlivý proces, vycházejícího z čl. 36 odst. 1Listiny a čl. 6Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, představuje i okolnost, že se soud nevypořádal se všemi právně relevantními námitkami účastníka řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1998 sp. zn. IV. ÚS 304/98 (N 120/12 SbNU 177), nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213), nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 654/03 (N 27/32 SbNU 255)].K takové situaci v posuzované věci - v řízení před Nejvyšším správním soudem - došlo.Podle §42 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, má-li účastník řízení zástupce, doručuje se pouze zástupci. Má-li však účastník řízení něco osobně vykonat, doručí se i jemu. Přitom není vyloučeno, aby soud i v případě, že v řízení vystupuje jménem zastoupeného jeho zástupce, doručil písemnost (i když nemusí nic osobně vykonat) též zastoupenému. Měl by tak ovšem činit pouze tehdy, je-li to odůvodněno s tím, že doručení písemnosti zastoupenému nemá v tomto případě účinky na běh lhůt, pokud zákon nestanoví jinak. To znamená, že je-li na doručení písemnosti vázán počátek běhu určité lhůty (zde lhůty k podání kasační stížnosti), je pro běh lhůty rozhodný okamžik doručení písemnosti zástupci. To, zda a kdy byla písemnost doručena zastoupenému, je pro běh lhůty nepodstatné (srov. Jemelka, L., a kol. Soudní řád správní. Komentář. 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 314). K tomu Ústavní soud poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, kde se uvádí, že "lhůta pro podání kasační stížnosti u osoby zastoupené advokátem počíná běžet dnem následujícím poté, kdy bylo rozhodnutí krajského soudu podle §42 odst. 2s. ř. s. doručeno tomuto zástupci" (např. usnesení Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Azs 384/2005; 3 Azs 151/2005; 3 Azs 25/2005).Právě v této souvislosti je nepřehlédnutelné, že Nejvyšší správní soud v napadeném usnesení o odmítnutí kasační stížnosti pro její opožděnost nereagoval na námitku stěžovatele obsaženou v kasační stížnosti, že rozhodnutí krajského soudu nebylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele, ale přímo stěžovateli. Pouhé konstatování Nejvyššího správního soudu, že "protože stěžovateli byl napadený rozsudek doručen prostřednictvím držitele poštovní licence v pátek dne 12. 7. 2013, byl posledním dnem lhůty pro podání kasační stížnosti proti tomuto rozsudku pátek dne 26. 7. 2013", aniž by se Nejvyšší správní soud ve svém odůvodnění zabýval otázkou, zda a kdy bylo rozhodnutí krajského soudu doručeno právnímu zástupci stěžovatele a zda tak mělo být učiněno, zcela míjí prostor, jenž byl pro posouzení zde rozhodné otázky (právních účinků doručování pouze účastníkovi soudního řízení, a nikoliv jeho právnímu zástupci) rozhodný. Příslušné zdůvodnění je, do určité míry, obsaženo posléze až ve vyjádření Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení k ústavní stížnosti. Pokud jde o okamžik doručení napadeného rozsudku krajského soudu, přisvědčuje Ústavní soud názoru Nejvyššího správního soudu, obsaženému v jeho vyjádření, že při hodnocení včasnosti podané kasační stížnosti je nutné vycházet z okamžiku materiálního doručení napadeného rozsudku krajského soudu. Toto materiální hledisko má však, ve shora uvedených souvislostech a rovněž i s ohledem na to, že lhůta pro podání kasační stížnosti byla zmeškána "pouze" o jeden den, význam pro posuzovaný případ jen potud, pokud jde o určení okamžiku, kdy se s napadeným rozsudkem krajského soudu prokazatelně seznámil právní zástupce stěžovatele, jestliže by jím byl stěžovatel v předmětném řízení zastoupen. Otázkou doručení napadeného rozsudku krajského soudu právnímu zástupci stěžovatele, resp. otázkou, zda jím byl stěžovatel v řízení před krajským soudem zastoupen, se však Nejvyšší správní soud ve svém usnesení o odmítnutí kasační stížnosti nezabýval, v důsledku čehož byl znemožněn věcný přezkum rozsudku krajského soudu v řízení o kasační stížnosti.Porušení povinnosti rozhodnutí náležitě odůvodnit a vypořádat se s podstatnou námitkou účastníka řízení (viz výše) je v dané situaci natolik zřejmé, že - ač situováno primárně do roviny zákonnosti - nabývá tím i rozměr ústavněprávní, jehož obecné rysy byly shora vyloženy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 703/06 (N 205/47 SbNU 641)].Ústavní soud tudíž nemohl dospět k jinému závěru, než že napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu bylo skutečně zasaženo do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1Listiny, jakož i práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.Na tomto základě Ústavní soud této části ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2013 č. j. 6 As 118/2013-28 zrušil (§82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).Jde-li však o tu část ústavní stížnosti, kde se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku krajského soudu, nutno konstatovat, že je ústavní stížnost nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1zákona o Ústavním soudu, neboť usnesení o kasační stížnosti proti tomuto rozsudku krajského soudu bylo Ústavním soudem v nyní projednávané věci zrušeno a nelze nyní v řízení o ústavní stížnosti předvídat, jakým způsobem se Nejvyšší správní soud s kasační stížností stěžovatele vypořádá. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 24. 6. 2013 č. j. 63 A 10/2012-42 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e)zákona o Ústavním soudu odmítl.
Odlišné stanovisko soudce Radovana SuchánkaPodle §22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále též jen "ZÚS") uplatňuji k výrokům I a II i k odůvodnění nálezu toto odlišné stanovisko:1. Nesouhlasím s výroky I a II nálezu, jimiž bylo zrušeno usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2013 č. j. 6 As 118/2013-28 (dále jen "usnesení NSS") pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Vzhledem ke skutkovým i právním okolnostem, které vyšly v řízení o ústavní stížnosti najevo, měla být ústavní stížnost ve vztahu k usnesení NSS odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.2. Kasační část nálezu ve vztahu k usnesení NSS spatřuje porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny v tom, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal se všemi právně relevantními námitkami účastníka řízení, resp. že porušil povinnost své rozhodnutí náležitě odůvodnit, když "nereagoval na námitku stěžovatele obsaženou v kasační stížnosti, že rozhodnutí krajského soudu nebylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele, ale přímo stěžovateli". Nejvyššímu správnímu soudu se v nálezu vytýká, že se nezabýval "otázkou doručení napadeného rozsudku krajského soudu právnímu zástupci stěžovatele, resp. otázkou, zda jím byl stěžovatel v řízení před krajským soudem zastoupen". Na tyto otázky ovšem dávají zcela vyčerpávající odpovědi jak spis krajského soudu, tak jeho napadené rozhodnutí.3. Ze spisu krajského soudu plyne, že žalobu podal osobně stěžovatel (jenž je sám advokátem), bez právního zastoupení. Ten také sám krajskému soudu k jeho výzvě sdělil, že nesouhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání. V následně udělené plné moci pak zmocnil zvoleného advokáta "ke všem úkonům za účelem mého zastoupení ve věci u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci - vedeno pod č. j. 63A 10/2012 proti Krajskému úřadu Libereckého kraje, IČ: 70891508 dne 24. 6. 2013 v 9.45 hod.". Na základě této plné moci se v odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu správně uvádí: "Při jednání soudu dne 24. 6. 2013, kterému nebyl žalobce přítomen, setrval žalobce prostřednictvím svého zástupce, který byl zplnomocněn k zastupování žalobce toliko při jednání dne 24. 6. 2013, na důvodech podané žaloby ...". S výjimkou předmětného jednání tedy stěžovatel činil veškeré procesní úkony v řízení před krajským soudem osobně, zastoupen tedy nebyl ani pro účely doručování napadeného rozsudku krajského soudu. Citovaný závěr krajského soudu stran povahy plné moci stěžovatel ostatně nezpochybnil ani v kasační stížnosti, ani v ústavní stížnosti.Ze spisu krajského soudu také plyne, že v uvedené plné moci (ta byla posledním úkonem, který stěžovatel učinil vůči krajskému soudu před vyhlášením rozsudku) uvedl stěžovatel jinou adresu svého bydliště (shodnou s adresou jeho advokátní kanceláře), než kterou dříve uvedl v žalobě a ve shora zmíněném sdělení. Krajský soud tedy nepochybil, když uvedenou plnou moc předloženou na jednání považoval toliko za plnou moc pro účast na konkrétním jednání, a nikoli za procesní plnou moc, ani když v důsledku této skutečnosti doručil rozsudek stěžovateli (a nikoli dle §42 odst. 2 s. ř. s. jeho právnímu zástupci), a to na stěžovatelem naposled uvedenou adresu jeho bydliště. Protože adresát nebyl při doručování na této adrese zastižen, byla písemnost (doručovaný rozsudek) uložena na poště, kde si ji stěžovatel osobně vyzvedl v pátek 12. 7. 2013. Ačkoli nález uvádí, že "jako důkazní návrh" byl v řízení o ústavní stížnosti předložen Nejvyšším správním soudem spis krajského soudu, Ústavní soud z neznámých důvodů tento důkaz neprovedl. Neporušil tím sám "povinnost rozhodnutí náležitě odůvodnit a vypořádat se s podstatnou námitkou účastníka řízení"? 4. Podle §106 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §40 odst. 2 s. ř. s. dvoutýdenní lhůta k podání kasační stížnosti uplynula stěžovateli v pátek 26. 7. 2013. Podal-li tudíž stěžovatel kasační stížnost až v pondělí 29. 7. 2013, stalo se tak po uplynutí lhůty. Tento rozhodný a vzhledem k obsahu spisů obou soudů zcela dostačující důvod pro odmítnutí kasační stížnosti pro opožděnost [§46 odst. 1 písm. b) na základě §120 s. ř. s.] Nejvyšší správní soud ve svém usnesení zmiňuje. Neshledávám protiústavnost napadeného usnesení NSS v tom, když se nevyjadřuje také ke zjevně irelevantní námitce stěžovatele o nedoručení napadeného rozsudku jeho právnímu zástupci. Mám proto za to, že usnesením NSS právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nikterak neutrpělo. Ostatně skutečnost, že byl stěžovateli výše zmíněným způsobem doručen napadený rozsudek krajského soudu, a kdy se tak stalo, stěžovatel v kasační ani v ústavní stížnosti nijak nezpochybnil. Ani v ústavní stížnosti pak nezpochybnil to, že kasační stížnost podal až shora uvedeného dne. Kvůli promeškané lhůtě k podání kasační stížnosti je až v řízení před Ústavním soudem novem tvrzení stěžovatele, že napadený rozsudek prý "nebyl stěžovateli nikdy řádně doručen, a tedy nemohla ani začít běžet lhůta pro podání opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí".5. Nález správně aprobuje názor Nejvyššího správního soudu, že při hodnocení včasnosti podané kasační stížnosti je nutné vycházet z okamžiku materiálního doručení napadeného rozsudku krajského soudu, bezdůvodně ale - v rovině v podstatě spekulativní - dovozuje, že v dané věci je rozhodné materiální doručení právě právnímu zástupci stěžovatele, a nikoli stěžovateli. I kdyby se však ukázalo, že tomu tak mělo být, šlo by o porušení toliko běžného zákonného ustanovení - §42 odst. 2 s. ř. s. Jak ovšem Ústavní soud konstantně judikuje, není jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti [viz čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.] zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných obyčejnými zákony, jako jsou občanský zákoník, trestní zákon, občanský soudní řád a další předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [srov. již nález sp. zn. I. ÚS 68/93 (N 17/1 SbNU 123)]. Protizákonnost spočívající v porušení §42 odst. 2 s. ř. s. - pokud vůbec nastala - by v dané věci nepochybně nedosáhla intenzity protiústavního zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele (jenž je ostatně sám advokátem, tedy osobou práva znalou). Kasační zásah Ústavního soudu by byl tudíž vzhledem k jeho omezené kognici v řízení o ústavních stížnostech i tak vyloučen.6. Jak k věci ostatně výstižně uvedl ve svém vyjádření Nejvyšší správní soud: "Jsme v situaci, kdy se stěžovatel prokazatelně s rozsudkem seznámil, kdy mu byl doručen do vlastních rukou, kdy si jej osobně převzal a převzetí stvrdil svým vlastnoručním podpisem, kdy víme přesně, kdy se tak stalo ... V takové situaci by umělé vytvoření fikce nedoručení, resp. názor, že mu pro vady při doručování (ať už v adrese nebo nerespektováním zmocnění) nemohla začít plynout lhůta k podání kasační stížnosti, vskutku vedl k absurdním důsledkům. Znamenalo by to, že i po několika letech, ač si je stěžovatel chyby při doručování dobře vědom, by stěžovatel mohl podávat opravné prostředky, dávno po uplynutí všech lhůt, které jsou stanoveny právě proto, aby se v běhu času proklamovaná právní jistota stala skutečnou nezvratitelnou jistotou ... Pokud by stěžovatel podal kasační stížnost včas, dostalo by se mu ze strany Nejvyššího správního soudu odpovědi na jeho věcné námitky, včetně vágně formulované námitky údajných vad při doručování. Opožděnou kasační stížností se sám o tuto možnost připravil a dohání to stížností ústavní." 7. Ve světle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena proti České republice (č. 57567/00), na nějž nález odkazuje, lze mít za to, že stěžovatel napadl i usnesení NSS (zmínil ho nejen v odůvodnění ústavní stížnosti, ale Nejvyšší správní soud také označil za účastníka řízení a kopii usnesení NSS přiložil k ústavní stížnosti), byť ho v petitu neoznačil a byť ani advokáta v plné moci udělené pro řízení před Ústavním soudem nezmocnil k podání návrhu na zrušení tohoto rozhodnutí (snad proto také stěžovatel v ústavní stížnosti usnesení NSS nic konkrétního nevytkl). Pak ovšem bylo namístě, aby Ústavní soud plně respektoval oprávnění Nejvyššího správního soudu coby účastníka řízení (§76 odst. 1 ZÚS), který měl být řádně vyzván k vyjádření se k ústavní stížnosti (§32, §42 odst. 4 ZÚS), a nikoli k pouhému předložení jeho spisu, jakoby v řízení o ústavní stížnosti šlo jen o instanční postup v rámci obecného soudnictví. Tím spíše, jestliže Ústavní soud usnesení NSS zrušil. To samé samozřejmě platí i pro dalšího účastníka řízení - dotčený krajský soud, jemuž rovněž nebyla ústavní stížnost zaslána k vyjádření, a jeho spis byl předložen Ústavnímu soudu dokonce až z iniciativy Nejvyššího správního soudu (sic!). O vedlejším účastenství Krajského úřadu Libereckého kraje nemluvě (§76 odst. 2 ZÚS, §69 a §105 odst. 1 s. ř. s.).8. Konečně jakkoli souhlasím s výrokem III, nesouhlasím s důvodem, pro nějž došlo ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu k odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost, tj. pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje [§43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 ZÚS]. Na rozdíl o senátní většiny soudím, že zákonný důvod nepřípustnosti ústavní stížnosti ve vztahu k rozsudku krajského soudu byl naplněn již v den zahájení řízení před Ústavním soudem, a nikoli že nově "vznikl" až v důsledku kasačního zásahu Ústavního soudu vůči usnesení NSS. Podáním opožděné kasační stížnosti, jež musela být Nejvyšším správním soudem odmítnuta, totiž stěžovatel ve skutečnosti způsobil procesní situaci, jakoby tento svůj poslední procesní prostředek k ochraně práva vůbec efektivně nevyčerpal.