ECLI:CZ:US:2014:2.US.3637.14.1
sp. zn. II. ÚS 3637/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Radovana Suchánka a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti společnosti ALIMA-CZ, s. r. o., se sídlem Syrovátka 101, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014 č. j. KSPA 48 INS 12585/2012, 29 NSČR 99/2014-P8-20, spojené návrhem na zrušení některých ustanovení zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka žádá Ústavní soud o zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým měla být porušena její základní práva garantovaná ustanoveními čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem na zrušení některých ustanovení zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon); z obsahu ústavní stížnosti - nikoliv však z jejího petitu - přitom vyplývá, že se patrně jedná o ustanovení §71 odst. 1, §391, §392 a §430 insolvenčního zákona (z níže uvedených důvodů nicméně nebyla stěžovatelka vyzývána k odstranění vady podání).
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 20. 2. 2014 č. j. KSPA 48 INS 12585/2012-P8-2 odmítl - pro opožděnost - stěžovatelčinu přihlášku pohledávek věřitele (v celkové výši 260 649,19 Kč) do insolvenčního řízení s tím, že právní mocí tohoto usnesení končí její účast v daném insolvenčním řízení. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 5. 2014 č. j. KSPA 48 INS 12585/2012, 2 VSPH 994/2014-P8-8 usnesení krajského soudu potvrdil. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
Jakkoli stěžovatelka v ústavní stížnosti nezpochybňuje skutečnost, že svoji přihlášku podala až po stanovené lhůtě, má za to, že odmítnutí této její přihlášky není možno v daném kontextu považovat za ústavně konformní, jelikož se pozastavuje nad skutečností, že rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku dlužníka, od jehož zveřejnění v insolvenčním rejstříku se předmětná lhůta odvíjí, nemusí být doručováno (soudu) známým věřitelům úpadce, respektive že osoba podávající návrh na povolení oddlužení nemusí dokládat, že své věřitele informovala o záměru podat takový návrh. V projednávané věci by proto měla dle názoru stěžovatelky platit fikce, že svoji přihlášku podala včas, neboť ji dlužnice o úmyslu podat návrh na povolení oddlužení předem neinformovala.
Nejvyššímu soudu potom stěžovatelka vytýká, že naznačené skutečnosti nevzal v napadeném rozhodnutí do úvahy a toliko odkázal na závěry usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 22/2000, aniž by jakkoli reflektoval, že právní úprava insolvenčního zákona se liší od právní úpravy obsažené v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání; zdůraznil-li totiž Ústavní soud v odkazovaném nálezu, že zmeškání lhůty k podání přihlášky nevede k zániku pohledávky, nýbrž pouze to, že tato pohledávka nebude uspokojena v konkursním řízení, je dle stěžovatelky zřejmé, že takový závěr již neobstojí v podmínkách oddlužení, neboť dle ustanovení §414 odst. 2 insolvenčního zákona je dlužník osvobozen i od těch pohledávek, jež do insolvenčního řízení přihlášeny nebyly, přestože být přihlášeny mohly.
Nadto stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že dlužnice vystupovala ve vztahu k ní jako podnikatelský subjekt, pročež vůbec nemělo být vyhověno jejímu návrhu na povolení oddlužení. Stěžovatelka se proto - ve spojení s výše uvedenými skutečnostmi - domnívá, že výsledek insolvenčního řízení je ve vztahu k ní krajně nespravedlivý.
Ústavnímu soudu byla Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
Z projednávané ústavní stížnosti je zřejmé, že jí stěžovatelka primárně nebrojí proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, nýbrž proti některým v dané věci aplikovaným ustanovením insolvenčního zákona, respektive proti způsobu, jímž byla tato zákonná ustanovení obecnými soudy vyložena.
Ústavní soud se proto primárně soustředil na otázku, zda Nejvyšší soud nepochybil, když nepřerušil řízení ve smyslu ustanovení §109 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu; jinými slovy, v kontextu námitek obsažených v ústavní stížnosti se Ústavní soud nejprve zaměřil na otázku, zda zde (ne)jsou důvody pro aplikaci ustanovení §78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud však shledal, že návrh na zrušení výše uvedených ustanovení insolvenčního zákona je zjevně neopodstatněný, pročež jeho druhý senát nepostoupil návrh na zrušení těchto ustanovení plénu.
Aby totiž bylo namístě uvažovat o zahájení meritorního řízení o tzv. konkrétní kontrole ústavnosti v souvislosti s návrhem spojeným s ústavní stížností, musí z této ústavní stížnosti být zřejmé, že aplikace napadených zákonných ustanovení přímo zasáhla základní práva či svobody stěžovatele, jenž derogaci těchto ustanovení navrhuje. Z níže uvedených důvodů se však porušení stěžovatelčiných základních práv v posuzované věci nepodává.
Přestože je možné v obecné rovině stěžovatelce přisvědčit potud, že by bylo vhodné, aby insolvenční zákon obsahoval jistou podobu notifikační povinnosti osoby žádající o povolení oddlužení ve vztahu k jí známým věřitelům, nelze z absence této notifikační povinnosti bez dalšího dovozovat protiústavnost aplikované právní úpravy. Ve shodě se závěry zaznamenanými v usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2536/08, na něž v souzené věci odkazoval v odůvodnění svého usnesení Vrchní soud v Praze, je vhodné poukázat na skutečnost, že lhůta k podání přihlášky do insolvenčního řízení via facti neběží až od zveřejnění rozhodnutí o úpadku dlužníka, nýbrž již od samotného zahájení insolvenčního řízení. Namítá-li stěžovatelka, že lhůta k podání přihlášky je nepřiměřeně krátká, poněkud přehlíží, že v jejím případě běžela tato lhůta fakticky již od 24. 5. 2012 (do 3. 1. 2013), tedy déle než sedm měsíců (nadto z kopie stěžovatelčiny přihlášky přiložené k ústavní stížnosti vyplývá, že veškeré jí přihlášené pohledávky byly již delší dobu po splatnosti, ke které došlo již v roce 2009; ve vztahu ke stěžovatelce by tak ani hypoteticky nemohlo být aplikováno kontextuálně problematické ustanovení §250 insolvenčního zákona). Z hlediska rozhodných okolností stěžovatelčiny věci nelze současně odhlížet od skutečnosti, že stěžovatelka je podnikatelským subjektem, na nějž je ve smyslu zásady vigilantibus iura třeba - přinejmenším pokud jde o neformální požadavek administrace svých pohledávek - klást přiměřeně vyšší nároky, než na subjekty nepodnikatelské. Jiný slovy, oproti očekávání stěžovatelky se Ústavní soud nedomnívá, že by pravidelná lustrace elektronicky vedeného a dálkový přístup umožňujícího insolvenčního rejstříku představovala pro podnikatelský subjekt natolik zatěžující požadavek, že by jej po něm nebylo možné spravedlivě vyžadovat (zvláště za situace, kdy je možné - jak je Ústavnímu soudu ve smyslu ustanovení §121 občanského soudního řádu známo - zabezpečit provádění takových lustrací automaticky s pomocí cenově dostupného softwaru).
V právní úpravě, jež odvíjí lhůtu k podání přihlášek do insolvenčního řízení toliko od zveřejnění rozhodnutí o úpadku, aniž by takové rozhodnutí bylo věřitelům úpadce fakticky doručeno, proto Ústavní soud prizmatem okolností projednávané věci (viz výše naznačené kritérium pro postoupení věci plénu) neshledal ústavněprávní deficity.
Pochybení pak Ústavní soud nespatřuje ani v postupu dovolacího soudu, jenž v odůvodnění napadeného usnesení mj. odkazuje na závěry usnesení zdejšího soudu sp. zn. II. ÚS 22/2000. Namítá-li totiž stěžovatelka, že odkazované usnesení bylo vydáno v podmínkách právní úpravy zákona o konkursu a vyrovnání, jenž neobsahoval institut oddlužení, a tedy ani ustanovení, na jehož základě bude v budoucnu oddlužená dlužnice osvobozena od povinnosti uhradit stěžovatelčinu pohledávku, postačí připomenout, že zákon o konkursu a vyrovnání obsahoval ustanovení §63 odst. 1, jež obsahově odpovídá ustanovení §414 odst. 2 insolvenčního zákona s tím rozdílem, že právní úprava oddlužení je (ve srovnání s vyrovnáním) vůči dlužníkovi méně vstřícná, neboť k osvobození od placení pohledávek dojde toliko na jeho návrh. Nadto je třeba připomenout, že zákon o konkursu a vyrovnání nepočítal s elektronicky vedeným insolvenčním rejstříkem, pročež byl ve vztahu k věřitelům výrazně méně "uživatelsky" vstřícný. Pokud tedy Ústavní soud (byť nepřímo) aproboval závěr, že nepřihlášený (či pozdě nebo vadně přihlášený) věřitel nebude uspokojen v rámci konkursního řízení, de facto připustil, že taková pohledávka již patrně nebude nikdy uhrazena. Oproti tomu je stěžovatelka v pozici, kdy její pohledávky nezaniknou ani v případě schválení oddlužení, jelikož budou nadále existovat ve formě naturální obligace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3509/2010). Odkázal-li proto Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení na závěry usnesení sp. zn. II. ÚS 22/2000, nelze v tom z ústavněprávních pozic spatřovat jakékoliv pochybení.
Pouze pro úplnost se sluší dodat, že ve shodě s konstatováním vrchního soudu Ústavní soud uvádí, že otázka naplnění podmínek pro povolení oddlužení dlužnice nebyla předmětem ústavní stížností napadeného rozhodnutí, pročež stěžovatelčina námitka, že dlužnici vůbec nemělo být oddlužení povoleno, není v řízení o ústavní stížnosti případná.
Taktéž toliko pro úplnost je možné uvést, že se předmětem posouzení Ústavním soudem (ve výše naznačeném režimu přezkumu) nestala ani ústavnost ustanovení §430 insolvenčního zákona, jež má dle názoru stěžovatelky porušovat princip rovnosti, neboť toto ustanovení zjevně nebylo v dané věci vůbec aplikováno. Obdobný závěr je pak třeba učinit rovněž ve vztahu k ustanovením §391 a §392 insolvenčního zákona.
Je tak namístě již pouze připomenout, že k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu se Ústavní soud může uchýlit za situace, kdy je - tak jako v projednávané věci - již ze samotného obsahu ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí obecných soudů zřejmé, že takovému podání nelze vyhovět, neboť z hlediska svého obsahu zjevně nesplňuje smysl řízení před Ústavním soudem; v této fázi přitom jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto ústavní stížnost a návrh s ní spojený dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) ve spojení s ustanovením §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl; přestože petit ústavní stížnosti (viz výše) neobsahoval v ústavní stížnosti (opakovaně) ohlášený návrh na zrušení některých ustanovení insolvenčního zákona, Ústavní soud za procesní situace, kdy zjevně nebylo možné ústavní stížnosti vyhovět, z důvodu procesní ekonomie stěžovatelku nevyzýval k odstranění vady podání, neboť z obsahu ústavní stížnosti bylo zřejmé, o která jí napadená ustanovení insolvenčního zákona se patrně jedná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2014
Jiří Zemánek
předseda senátu