ECLI:CZ:US:2014:2.US.3658.13.1
sp. zn. II. ÚS 3658/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Radovana Suchánka a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti Jiřího Piláta, zastoupeného JUDr. Vítem Vohánkou, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zámecké 457/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2013 č. j. 28 Cdo 1633/2013-284, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 3. 2012 č. j. 14 Co 424/2011-239, proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 4. 5. 2011 č. j. 7 C 77/2007-218 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 2010 č. j. Ncp 1726/2010-206, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ústavní stížností žádá Ústavní soud o zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), ustanovení čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Litoměřicích, poté co mu věc byla popáté vrácena (odvolacím nebo dovolacím soudem) k dalšímu řízení, uložil stěžovateli zaplatit žalobcům částku 150 000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem rubrikovaným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu potvrdil; následné stěžovatelovo dovolání bylo výše uvedeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné. Stěžovatel navíc ústavní stížností napadá v záhlaví identifikované usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo - bez jakéhokoliv odůvodnění - rozhodnuto o věcné příslušnosti projednávané věci.
Stěžovatel v ústavní stížnosti předně namítá porušení práva na zákonného soudce. V rámci rozhodování okresního soudu totiž došlo ke dvěma změnám samosoudce, aniž by tato změna byla jakkoli odůvodněna. K porušení práva na zákonného soudce dle stěžovatele došlo i tím, že soudy první a druhé instance v konkrétní procesní situaci nepostupovaly dle ustanovení §104a odst. 2 občanského soudního řádu, resp. dle ustanovení §221 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu. Věc byla postoupena Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o věcné příslušnosti až později, přičemž tento soud své rozhodnutí, rovněž napadené projednávanou ústavní stížností, nikterak neodůvodnil, přestože rozhodl v rozporu s ustanovením §9 odst. 3 písm. r) občanského soudního řádu, v rozhodném znění. Do kategorie námitek porušení práva na zákonného soudce potom spadá i tvrzení stěžovatele, že Nejvyšší soud přiznal rozsudkem ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. 33 Odo 671/2005 dovolání žalobců zásadní právní význam a posléze tomuto dovolání vyhověl, přestože měl ve věci rozhodující senát věc postoupit k rozhodnutí velkému senátu, neboť daná právní otázka byla v minulosti vyřešena dovolacím soudem odlišně.
Nalézacímu i odvolacímu soudu dále stěžovatel vytýká porušení zásady rovnosti účastníků řízení. Zatímco svědeckou výpověď stěžovatelovy manželky označil nalézací soud za nevěrohodnou pouze z důvodu vztahu ke stěžovateli, svědecké výpovědi žalobců, jejich příbuzných a přátel nalézací soud označil za věrohodné s odůvodněním, že byli poučeni o povinnosti pravdivé výpovědi. V rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu tak základ skutkových zjištění soudu - a v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 občanského soudního řádu - představovala pouze tvrzení žalobců, jež nebyla podpořena žádným hodnověrným důkazem. Žalobci tedy v dané věci dle názoru stěžovatele zjevně neunesli důkazní břemeno, a proto bylo vydáním vyhovujícího rozsudku (posléze potvrzeného odvolacím soudem) porušeno jeho legitimní očekávání, poněvadž takové rozhodnutí je v uvedeném kontextu nutno hodnotit jako zcela překvapivé.
Nejvyššímu soudu potom stěžovatel vytýká, že odmítl jeho dovolání z důvodu absence relevantní právní otázky, a to i přes to, že ve svém dovolání několik právních otázek nastolil; konstatoval-li navíc Nejvyšší soud, že v režimu přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, v rozhodném znění, může být tato přípustnost založena výhradně dovolacím důvodem dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, v rozhodném znění, stěžovatel namítá, že takový přístup dovolacího soudu je v rozporu s relevantní judikaturou Ústavního soudu (odkazuje přitom na závěry nálezů sp. zn. II. ÚS 182/05 a IV. ÚS 128/05).
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
Předně je třeba zdůraznit, že většinu stěžovatelových námitek dovolávajících se porušení práva na zákonného soudce je namístě hodnotit jako námitky nepřípustné či opožděné. Namítá-li stěžovatel, že došlo v rámci nalézacího řízení opětovně k neodůvodněné změně samosoudce, je zřejmé, že namítá nesprávné obsazení soudu ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu; stěžovatel tak zjevně před podáním ústavní stížnosti řádně nevyčerpal opravný prostředek (žalobu pro zmatečnost), jenž mu byl k dispozici, pročež tato stížnostní námitka nemůže být přípustná.
Namítá-li stěžovatel nesprávnost postupu Nejvyššího soudu předcházejícího vydání rozsudku ze dne 25. 1. 2007 č.j. zn. 33 Odo 671/2005-136, postačí připomenout, že právě toto kasační rozhodnutí dovolacího soudu - v kontextu nyní stěžovatelem artikulované námitky porušení práva na zákonného soudce - představuje výjimku ze zásady, že ústavní stížnost směřující proti kasačnímu rozhodnutí je nepřípustná (srov. mutatis mutandis nález ve věci sp. zn. II. ÚS 2371/11). Rovněž tuto námitku je proto třeba hodnotit jako nepřípustnou.
Obdobné lze potom vztáhnout taktéž k části ústavní stížnosti brojící proti usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto o věcné příslušnosti okresního soudu. Pokud totiž stěžovatel považoval toto rozhodnutí vrchního soudu za protiústavní, měl proti němu v zákonné lhůtě směřovat ústavní stížnost, tak jako stěžovatelé v právních věcech, o kterých rozhodoval Ústavní soud např. ve stěžovatelem odkazovaných nálezech sp. zn. I. ÚS 904/08 a I. ÚS 59/11. Jelikož tak stěžovatel neučinil, je nutné hodnotit jím artikulovanou námitku jako nepřípustnou a ústavní stížnost v části směřující proti usnesení vrchního soudu odmítnout dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako opožděnou.
Z množiny námitek dovolávajících se porušení práva na zákonného soudce je tak možno označit za přípustnou pouze námitku, kterou stěžovatel soudům první a druhé instance vytýká, že (dříve než okresní soud předložil věc vrchnímu soudu k rozhodnutí o věcné příslušnosti) nepostupovaly dle ustanovení §104a odst. 2 občanského soudního řádu, resp. dle ustanovení §221 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu. Ačkoliv je tato námitka přípustná, zjevně není důvodná, neboť je zjevné, že toto (tvrzené) pochybení již bylo odstraněno ("konvalidovalo") postupem, jenž vyústil ve vydání ústavní stížností rovněž napadeného usnesení vrchního soudu (viz výše).
Ve vztahu k námitkám spadajícím pod oblast práva na spravedlivý proces se sluší uvést následující.
Tvrdí-li stěžovatel, že nalézací (a nepřímo i odvolací) soud porušily zásadu volného hodnocení důkazů, není mu možno v tomto ohledu jakkoli přisvědčit. Postačí přitom citovat část odůvodnění krajského soudu, s níž se Ústavní soud plně ztotožňuje: "Jelikož zákon stanoví, že za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci (srov. §125 o.s.ř.), není možné důkaz, který je z hlediska závažnosti pro posouzení věci významný (takovým důkazem v dané věci jsou svědecké výpovědi svědků Romana Havla, Andrey Voženílkové, Antonína Levého, Niny Levé a Radka Pugra), a který byl získán zákonným postupem, označit za nezpůsobilý důkazní prostředek jen z důvodu ´určitého vztahu závislosti vyplývajícího z přátelského či z blízkého příbuzenského vztahu´. Hodnotící závěr o nepravdivosti (nevěrohodnosti) údajů, o nichž svědecké výpovědi podávají zprávu, lze ve smyslu ustanovení §132 o.s.ř. učinit jen na základě těch konkrétních skutečností, které byly v řízení zjištěny. Žalovaný ale netvrdil, natož prokázal skutečnosti, které by jednoznačně vedly k závěru, že uvedení svědci záměrně vypovídali v jeho neprospěch. Předání peněz bylo tedy prokázáno svědecky, proto námitka žalovaného, že neexistuje k prokázání této skutečnosti listinný důkaz, ve světle ust. §125 o.s.ř. je lichá."
Současně je namístě zdůraznit, že nalézací soud nezahrnul do výsledků dokazování svědeckou výpověď stěžovatelovy manželky nikoliv pouze pro její vztah k žalovanému, nýbrž i pro její vnitřní rozpornost - viz str. 4 napadeného rozsudku okresního soudu: "Samotná výpověď Ireny Pilátové je rozporná, kdy na jedné straně např. svědkyně uváděla, že pokud se týká podnikatelské činnosti žalovaného, o této společně doma hovořili, a proto s určitostí ví, že si žalovaný žádné peníze od žalobců nepůjčil. Na druhé straně však zcela popřela skutečnost, že by žalovaný někdy v minulosti jednal s žalobcem o možnosti společného podnikání, což je v rozporu s tím, co tvrdil sám žalovaný."
Ústavní soud tedy neshledává na způsobu dokazování nalézacího soudu žádné ústavněprávní deficity. Tvrzení stěžovatele, že žalobci neunesli důkazní břemeno, proto nemůže obstát, neboť výsledek dokazování svědčí o tom, že k předání předmětného finančního obnosu skutečně došlo (a to i přes to, že žalobci nebyli s to předložit žádný listinný důkaz k prokázání této skutečnosti). Neobstojí tak ani stěžovatelova námitka, že došlo k vydání překvapivého rozhodnutí (a k porušení jeho legitimního očekávání), zvláště pak za situace, kdy v předchozí části řízení již byla vydána řada mu nepříznivých rozhodnutí, pročež lze o překvapivosti napadených rozhodnutí stěží uvažovat i v rovině čistě subjektivního vnímání stěžovatele.
Pro úplnost je možné ještě dodat, že ve věci rezonující právní otázka, zda hmotněprávní vztah mezi účastníky řízení měl obchodněprávní povahu, či nikoliv, ve své podstatě (v době podání ústavní stížnosti) postrádá jakýkoliv praktický rozměr, pokud odvolací soud v napadeném rozhodnutí uvedl: "Nad rámec uvedeného posouzení odvolací soud jen připomíná, že v dané věci by se navíc mohlo jednat o výjimečný případ, kdy by bylo možno dospět k závěru, že uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům. Žalobce uváděl, že žalovaného považoval za přítele, věřil jeho slibům, že peníze vrátí, když jej ujišťoval, že začne dluh splácet. Tvrzení žalobce o příslibu žalovaného dluh uhradit ve splátkách potvrdil svědek Roman Havel, když uvedl, že před ním žalovaný sdělil, že neví, kdy peníze vrátí, neboť je nemá, ale sliboval, že se bude snažit každý měsíc žalobcům dávat alespoň 5 000,- Kč jako splátky, s čímž žalobce souhlasil. Za této situace by uplatnění námitky promlčení mohlo být považováno za výraz zneužití tohoto práva na úkor žalobců, kteří marné uplynutí promlčecí doby nezavinili, neboť žalovaného považovali přinejmenším za dobrého známého, a proto spoléhali na jeho ujišťování, že jim dluh zaplatí. V tomto případě by tak zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby bylo možno považovat za nepřiměřeně tvrdý postih ve srovnání s charakterem uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo žalobci včas neuplatnili. Toliko ještě k námitce žalovaného, že při posuzování promlčecí lhůty mělo být postupováno podle příslušných ustanovení občanského zákoníku, nikoliv zákoníku obchodního."
Případnou konečně není ani stěžovatelova námitka směřující proti odmítavému rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť ani z ústavní stížnosti není zřejmé, proč by jeho dovolání (resp. jím napadenému rozhodnutí odvolacího soudu) měl být přiznán status zásadní právní věci; postačí přitom připomenout, že ústavně konformní (ovšem v kontextu závěrů nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11) výklad ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, v rozhodném znění, vede - zjednodušeně řečeno - k takové aplikaci tohoto zákonného ustanovení, na jejímž základě Nejvyšší soud shledá - v režimu tzv. uvážení - přípustnost dovolání, ve kterém dovolatel identifikuje pochybení odvolacího soudu (ať již hmotněprávní nebo procesněprávní), jež vykazuje jistý judikatorní význam (nemá dopad jen a pouze do projednávané věci), nebo pochybení, která má (zjevně) za následek porušení dovolatelova základního práva nebo svobody. Nic takového se však v projednávané věci nepodává, pročež je namístě shledat postup Nejvyššího soudu při projednání stěžovatelova dovolání za ústavně souladný.
V posuzované věci z uvedených důvodů Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; pro úplnost je možno připomenout, že se v této fázi jedná o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto stěžovatelův návrh v části směřující proti rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl; z podstaty věci pak musel být odmítnut rovněž stěžovatelův návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2014
Jiří Zemánek
předseda senátu