ECLI:CZ:US:2014:2.US.3779.14.1
sp. zn. II. ÚS 3779/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. Vladimíra Ludvíka, zastoupeného Mgr. Lukášem Smutným, advokátem se sídlem Resslova 1253/17a, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 5. 2. 2014, č. j. 52 A 45/2013-59, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014, č. j. 2 As 33/2014-29, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, splňující podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými soudy zamítly jeho žalobu a následně i kasační stížnost ve věci přezkumu rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 19. 7. 2013, č. j. KrÚ 54027/2013/ODSH/12. Tímto rozhodnutím krajský úřad potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Pardubice ze dne 22. 4. 2013, č. j. OSA/P-1368/12-D/65, jímž byl stěžovatel uznán vinným z naplnění skutkové podstaty přestupku na pozemních komunikacích podle ustanovení §125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. Tohoto přestupku se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 9. 8. 2012 v blíže specifikovaném místě překročil nejvyšší dovolenou rychlost o 52 km/hod v obci, když jel rychlostí 142 km/hod. Za to mu byla uložena pokuta ve výši 5.000 Kč, povinnost uhradit náklady řízení v paušální výši 1.000 Kč a zákaz řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců.
2. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí správních soudů porušila jeho právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), právo na účinnou obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny a zvláštní obhajovací práva, plynoucí z čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušena měla být rovněž zásada in dubio pro reo. Tyto zásahy spatřuje stěžovatel v tom, že nebyla zohledněna jeho obhajoba, když tvrdil, že radar byl v době měření nefunkční, a nebylo mu ani umožněno zúčastnit se provedení klíčového důkazu (vyvrácení tvrzení o vadných hodnotách na fotografii na základě telefonického hovoru). Nebyl akceptován ani požadavek stěžovatele na zařazení do spisu fotografie a záznamu přestupku v digitální podobě. Současně stěžovatel navrhuje odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž ve vztahu k rozhodnutí orgánů veřejné moci založena výlučně k přezkumu dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní.
4. V nyní projednávaném případě však musí Ústavní soud konstatovat, že stěžovatel toliko pokračuje v polemice s odvolacím správním orgánem a s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva. V této souvislosti Ústavní soud nicméně akcentuje, že obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí náležitě a obsáhle vyložily, z jakých důvodů (právních i skutkových) dospěly k vyřčeným závěrům a v jejich postupu nelze spatřovat porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces stěžovatele.
5. Z odůvodnění napadených rozhodnutí správních soudů se tak podává, že pro závěr o spáchání předmětného přestupku stěžovatelem byla rozhodná zejména dokumentace o naměřené rychlosti, fotodokumentace přestupku, ověřovací list silničního radarového rychloměru a potvrzení o proškolení, protokol o záznamu přestupku a úřední záznam službu konajících policistů o popisu dané události a potvrzení o převzetí kauce podepsané stěžovatelem. Zejména fotodokumentace představovala v souladu s ustálenou judikaturou správních soudů "privilegovaný" důkazní prostředek, podpořený rovněž údajem o platné kalibraci měřícího zařízení. Argumentace stěžovatele tak ve skutečnosti míří toliko do oblasti přehodnocení výsledků provedeného dokazování, což však Ústavnímu soudu ze shora popsaných důvodů nepřísluší. Ústavní soud se v tomto směru shoduje i se závěrem Nejvyššího správního soudu, že vina stěžovatele nebyla postavena pouze na jediném důkazu (kalibrační atest radaru). Rovněž nemá z ústavněprávního hlediska výhrady k názoru obecných soudů, že opatření digitální fotografie není nezbytné ke zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
6. Pokud tedy stěžovatel namítá neprovedení některých navržených důkazů, mělo by toto tvrzení v řízení o ústavní stížnosti relevanci toliko tehdy, pakliže by se jednalo o situaci, označovanou jako tzv. opomenutý důkaz. Tato procesní situace by nastala, pokud by stěžovatel navrhl provedení konkrétního důkazu, přičemž však tento by byl soudem buď zcela opomenut, anebo zamítnut bez toho, že by soud dostatečně vyložil, proč jeho provedení považuje za nadbytečné, nemožné či jinak nepotřebné (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 150/93, Sb. n. u., sv. 2, str. 87; III. ÚS 61/94, sv. 3, str. 51; IV. ÚS 185/96, sv. 6, str. 461; II. ÚS 213/2000, sv. 25, str. 143; I. ÚS 549/2000, sv. 22, str. 65; IV. ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další). Z obsahu odůvodnění napadených rozsudků správních soudů je nicméně zřejmé, že se soudy v nyní projednávané věci nedopustily stěžovatelem namítaného pochybení, neboť přesvědčivě a podrobně zdůvodnily, z jakých důvodů nebyly navržené důkazy provedeny, a vycházely ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl skutkový stav věci dostatečně zjištěn. Pokud proto stěžovatel např. naznačoval, že s černobílým snímkem jeho vozidla mohlo být manipulováno, jedná se pouze o spekulaci, která však z pozice Ústavního soudu nemůže mít žádnou relevanci.
7. Ústavní soud akceptuje také právní posouzení provedené Nejvyšším správním soudem ohledně důkazu záznamem telefonického hovoru (vyjádření zaměstnance výrobce použitého rychloměru), a to v tom smyslu, že ani případná nepoužitelnost tohoto důkazu by nemohla vést ke zpochybnění výsledku řízení jako celku. Ostatně, jak správně konstatoval i Nejvyšší správní soud, tento zaměstnanec nebyl vyslechnut jako svědek a k jeho vyjádření se stěžovatel mohl vyjádřit.
8. Lze tak učinit závěr, že Ústavní soud má s ohledem na obsah odůvodnění obou napadených rozsudků správních soudů za to, že se nyní předestřenými námitkami stěžovatele zabývaly dostatečně a jejich postup při hodnocení důkazů považuje Ústavní soud za ústavně souladný, když u těch důkazů, které nebyly provedeny, přesvědčivě vyložily, proč by jejich provedení nebylo s ohledem na ostatní zjištěné okolnosti věci účelné a smysluplné. Nebyl tak shledán ani tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry. Ústavní soud dodává, že mu přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy zásadně nepřísluší, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů; takový stav však v posuzované věci zcela jednoznačně shledán nebyl.
9. Ústavní soud proto shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť by to bylo za situace, kdy rozhodl bez zbytečného prodlení o samotné ústavní stížnosti, zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu